Ještě nedávno jsme rostli pětiprocentním tempem a najednou to není ani polovička. Vypadá to jako dramatický sešup, zvláště když vidíme, že Maďaři či Slováci stále rostou tempem nad čtyřmi procenty. Ale je třeba se dívat na věc trochu střízlivě. Jednak mimořádně vysoká srovnávací základna minulého roku pohled podstatně zkresluje, jednak výhled na celoroční růst nad třemi procenty je stále více než reálný.
Česká ekonomika jen zkrátka naráží na meze svých možností. Při plné zaměstnanosti prostě navyšovat výrobu tak rychle jako v posledních dvou letech nelze donekonečna.
Navíc jsme začali mohutně růst dříve než naši evropští partneři, a tak jsme na křivce hospodářského cyklu o kousek dál. A když porosteme ještě nějaký rok ročně tempem mezi dvěma a třemi procenty, tak to bude fajn.
Má to nicméně dvě podstatné vady. Především Andrej Babiš už jako ministr financí, a nyní jako premiér ještě velkoryseji, nastavuje výdaje státního rozpočtu na pětiprocentní růst ekonomiky. Nehledě na to, že na fungování institucí a podmínkách k podnikání se nic k lepšímu rozhodně nemění. A to, jak vláda odsála z pracovního trhu za posledních pět let padesát tisíc lidí při navyšování počtu státních zaměstnanců, je skoro škoda komentovat.
Učitel, nebo europoslanec? Platy státních zaměstnanců se liší o stovky tisíc
Druhým problémem je to, že ČNB byla velmi mírná ve zvyšování úrokových sazeb. Záporné úroky v době po překonání hospodářského cyklu nejsou zrovna optimální. Centrální banka tak zaostává v přípravě na to, kdy bude muset svou měnovou politikou zase začít přikládat pod kotel chladnoucí ekonomiky a hrozí, že nebude mít dost paliva.
A jestli je třeba něco z posledních statistických údajů vyvozovat, tak by to měla být realističtější fiskální politika a rychlejší normalizace politiky měnové.
Čtěte si další komentáře Pavla Párala:
