Mluvčí českého prezidenta měl nepovedený víkend. Zaskočený přesným útokem spojenců na cíle v Sýrii si našel špatnou oběť a zahájil novou etapu, v níž si Hrad přestal vážit válečných veteránů.
Všechno by mělo mít mantinely. Hospodské debaty, chování na fotbale i diskuze na sociálních sítích. Že si Jiří Ovčáček, mluvčí Hradu, internetové hřiště uzpůsobuje podle aktuálních potřeb, není nic nového. Teď ale vstoupil do dosud neznámých lovišť a pohořel.
Během uplynulé soboty měl na svých internetových profilech plné ruce práce. Snažil se vypořádat s tím, jak USA společně s Paříží a Londýnem zasáhly především vojenské cíle v Sýrii. Tu obrázkem, jindy zase několika větami. Z těchto kouřových signálů bylo víc než zřejmé, že Pražský hrad stejně jako Moskvu precizní vojenská operace popudila. Což sám prezident Miloš Zeman potvrdil až v neděli odpoledne.
Argumentace Jiřího Ovčáčka. Tento příspěvek z jiného svého profilu retweetoval na oficiálním účtu mluvčího prezidenta:
Nadšení čeští novináři, neziskovkáři a pražskokavárníci prý už brzy vyrazí do první linie v Sýrii. Stále ale hledají velitele. Nějaký tip?
— ČÚTI (@CUTIzpravy) 14. dubna 2018
Ovčáčkovi ale tentokrát ujelo pero. To když se snažil diskutovat s Miloslavem Košťálem, který se v minulosti vydal jako zdravotník do zahraničních operací české armády. „Já jsem na rozdíl od vás na misi byl. Viděl jste někdy na vlastní oči ustřelenou nohu?“ zastal se Košťál další uživatelky Twitteru, s níž hradní mluvčí vedl „diskuzi“. Košťál ještě Ovčáčkovi napsal, ať pořádnou práci nechá chlapům a že ve válce by ho vedle sebe nechtěl.
Těžko říct, proč to Zemanův mluvčí udělal a jestli nad svými slovy alespoň trochu zapřemýšlel, nicméně Košťálovi odepsal: „Tak co tu ještě děláte? Proč už nemíříte do Sýrie?“
Jestliže většina České republiky přistoupila na dnes už tradiční podpásové až dětinské útoky na jakousi „pražskou kavárnu“, kritická média a oponenty, v sobotu Ovčáček otevřel novou frontu a znovu tím o několik úrovní klesla jeho argumentační schopnost.
Veteráni – ať už jsou to policisté, vojáci či zdravotníci – patří k základnímu stavebnímu kameni českých dějin a ukotvují republiku v mezinárodních vztazích a strukturách. Ale to nejdůležitější je vlastně strašně jednoduché. Kdo se vydá na zahraniční misi, dobrovolně riskuje život. Útěchou mu může být především to, že pokud by se něco stalo, stát na něj nezapomene, a pokud se vrátí zdravý, bude mu stát vděčný. A přiznejme si – kolik z nás by to zvládlo?
Pokud tedy Ovčáček nedokáže pochopit, že za určitou hranici už se prostě nechodí a mlčet je někdy víc než exhibovat ve virtuálních písmenkách, je to jednoduché: sobota 14. dubna 2018 se stala dnem, kdy si Pražský hrad přestal vážit válečných veteránů.
Přečtěte si další komentáře Ondřeje Stratilíka:
