Aktuální personální změny v armádě a na ministerstvu obrany završily nekoncepční a vyprázdněnou éru ministra Martina Stropnického. A také potvrdily, proč by končící šéfové resortů neměli už o ničem rozhodovat.
Nejdřív Martin Stropnický propustil několik generálů včetně uznávaného Miroslava Žižky a pak mu v sobotu 28. října Miloš Zeman konečně povýšil do generálské hodnosti tři lídry Vojenského zpravodajství včetně jeho šéfa Jana Berouna. Ředitel armádní rozvědky se tak dočkal až na třetí pokus, dřív to Stropnický nedokázal.
Pojďme ale k propouštění. Zřejmě ani sám Stropnický nečekal, co odchod Miroslava Žižky rozpoutá. Když jsme o něm minulý týden na Euro.cz informovali a zprávu převzalo několik dalších médií, generální štáb během několika hodin sepsal reakci, v níž „objektivizuje informace Ondřeje Stratilíka“. Tím ale věc nevyšuměla.
Server Aktuálně.cz pak napsal, že s Žižkovým koncem nesouhlasí řada vysoce postavených vojáků a úředníků. Generál Aleš Opata, nejuznávanější osobnost ze současného generálního štábu, prý dokonce nabídl své místo k dispozici, jen aby Žižka mohl zůstat.
Martin Stropnický, který neprodloužení kontraktu se Žižkou podepsal, si už jen umyl ruce. Podle vyjádření svého mluvčího pouze splnil požadavek náčelníka generálního štábu Josefa Bečváře, který má právo vybrat si své nejbližší spolupracovníky.
O tuzemské generalitě čtěte také:
A argumentace generálního štábu je taky zajímavá. Pro Miroslava Žižku ani další propuštěné generály prý nebylo místo a jakékoliv jiné řešení, jak je udržet ve vojsku, by bylo nesystémové. Tak potom by měl ale generálům a jejich pomocníkům někdo připomenout, jak se postupovalo při výběru první české generálky Lenky Šmerdové nebo šéfa Vojenské policie Pavla Kříže.
To se nehledělo na žádná pravidla, nepsané normy anebo kariérní řád. Prostě se určilo, kdo na funkci nastoupí, a tomu se muselo přizpůsobit a ohnout všechno ostatní.
Minulý týden opět připomenul, jaké spojenectví funguje mezi Martinem Stropnickým a Josefem Bečvářem. Když jeden přišel se sebevíc kontroverzním rozhodnutím, druhý do něj nekopal. Situace by se možná vyvíjela úplně jinak, kdyby měl Stropnický v čele generálního štábu oponenta, jenž by jen nepřitakával. Což platí i naopak.
A zatímco jiná Stropnického rozhodnutí se dají vysvětlit třeba jeho přílišnou naivitou nebo touhou zviditelnit se před kamerami, neprodloužením kontraktu generála Žižky citelně zasáhl do volby nového náčelníka generálního štábu. Tuhle pravomoc přitom neměl mít. Příští rok už ministrem obrany nebude.
Přečtěte si další komentáře Ondřeje Stratilíka: