ČEZ požádal o posouzení vlivu rozšíření Dukovan na životní prostředí, vláda vypravovala analýzy na rozdělení ČEZ, ministerstvo dopravy řeší možnosti přepravy obřích komponent na staveniště a dodavatelé reaktorů po období útlumu obnovují v Česku PR aktivity. Mohlo by se zdát, že výstavba nového jaderného zdroje je v Česku v běhu, ne-li na spadnutí. Nic však není vzdálenější realitě.
V jaderném maratonu, jakým komplexní, dlouhodobý a finančně náročný projekt nového reaktoru bezesporu je, nejenže nejsme ještě ani na startovní čáře, ale velmi vzdálené je datum konání i volba pořadatele akce. Končící vláda zřízením Stálého výboru a pozicí zmocněnce pro jadernou energetiku sice vzbudila dojem, že něco dělá, a zmíněným subjektům nelze upřít dosažení určitého pokroku. V klíčové otázce financování projektu v odhadované hodnotě 240 miliard korun se však nestalo zhola nic.
A dosavadní signály vysílané Andrejem Babišem nasvědčují, že ani od budoucího kabinetu se rozseknutí otázky v brzké době nedočkáme. Podle analýzy výboru je přitom potřeba udělat klíčová rozhodnutí už v první polovině příštího roku, a i tak se jen stěží podaří dodržet termín dokončení nových reaktorů v roce 2037. Právě tehdy skoční životnost existujícím dukovanským blokům.
Babišovy signály:
ANO, bude jádro. Kdo a kdy dostaví Dukovany?
(Ne)výstavba nové elektrárny přináší nejistotu do celé energetické branže, tedy sektoru s potřebou dlouhodobého výhledu. Pokud vlastníci elektráren netuší, zda zde v budoucnu vznikne zdroj schopný pokrýt pětinu spotřeby Česka, strategické rozhodnutí o nákladné investici do modernizace, případně dokonce výstavbě nových uhelných či plynových elektráren od nich nemůžeme čekat. Celá tuzemská energetika tak jede převážně v udržovacím modelu.
Vláda tedy nemusí jen dát nutně Dukovanům brzkou zelenou doplněnou o jasný plán financování. Stejný smysl by mělo, pokud by stát budoucnost jádra prostě a jednoduše odpískal. Česko by se tak dostalo do pozice, ve které se před lety ocitlo Německo. Ze strany mnoha českých energetiků dříve vysmívaný, dnes však už zcela vážně braný „Atomausstieg“ a následná „Energiewende“ postavila německou energetiku před jasnou věc, což nyní v Česku chybí.
Jak Němci zvládají Energiewende?
Zpackaná revoluce? Němci platí za elektřinu rekordní sumy
Zůstávají zelení, i když to bolí. 9 z 10 Němců je pro obnovitelné zdroje
Jaderná neznámá by tak byla vyřešena a odblokoval by se prostor k potřebné diskuzi, jaký potenciál má vlastně vítr v Krušných horách a kolik solárních panelů dokáže ještě Česko snést. Debata se samozřejmě nemusí omezovat jen na obnovitelné zdroje, zcela legitimní by bylo v takové situaci znova otevřít otázku prolomení uhelných limitů nebo zajištění zvýšených dodávek zemního plynu z Ruska.
Jistě by to znamenalo nebývalý impuls pro výzkum a vývoj, jak vidíme právě v sousedním Německu. Tam už v praxi fungují ještě před pár lety netušené technologie, jako jsou například tisíce propojených malých domácích baterií s výkonem jedné velké elektrárny, kapalná paliva pro spalovací motory vyrobená z elektřiny či bytové domy vyhřívané teplem z počítačů. Chvályhodné je, že podíly v inovativních německých firmách nakupuje i ČEZ a pak je šíří i u nás. Klíčová hodnota však zůstává u sousedů, a Česko tak má nakročeno stát se levnou montovnou v dalším odvětví, kde v minulosti dominovalo.
Stejný impuls by se však hodil i tuzemskému jadernému sektoru, který z nečinnosti pomalu ale jistě zakrňuje. Nezáleží tedy na tom, zda si stát zvolí budoucnost jaderné mocnosti, zeleného inovátora nebo od obojího trochu. Jasné rozhodnutí o jádru však musí padnout co nejdříve, už včera bylo pozdě.
Přečtěte si další komentáře autora:
