Americký prezident strávil konec června na cestách. Zeměmi dvou klíčových spojenců Spojených států, Japonskem a Korejí, proběhl za celkem 72 hodin, během nichž si stačil pěkně popovídat s Vladimirem Putinem a Si Ťin-pchingem i ujistit Japonce, že je s nimi za jedno. Na. Sto. Procent.
Odskočil si na bizarní návštěvu Severní Koreje, kde se znovu zamiloval do Kim Čong-una. Mezitím na dálku žongloval s posledním vývojem celního sporu s Čínou, mezi řečí tak trochu odpustil tamní firmě Huawei a pokračoval ve své oblíbené kratochvíli - dušení Íránu.
Šéf svobodného světa to komentoval příznačně: „Jsme tady senzace číslo jedna (we‘re the hottest show in town)!“ A skutečně, spřátelená televize Fox News vyhlásila, že toto kolo asijské diplomacie se Trumpovi velmi povedlo. Pro zhruba polovinu Američanů je to tím pádem nezvratný fakt. A to je, oč tu běží: v době, kdy se dvacet demokratů hádalo, kdo z nich má na Trumpa větší pifku, se nechal prezident filmovat s Air Force One v pozadí, s vlající čupřinou již dávno ne oranžovou, nýbrž státnicky stříbrnou, na známku své neutuchající převahy nade všemi a nad vším. America first, let‘s go!
Ivanka v akci
K Trumpovu asijskému miniturné se vážou dvě hezké historky, obě ilustrativní, ač samy o sobě takřka bezvýznamné. O první se postaralo angažmá jeho dcery Ivanky. Ta dostala úkol, jenž se oficiálně jmenuje „global promotion of female empowerment“, cosi jako celosvětové posilování role ženy. Ve skutečnosti to znamená, že Ivanka má být v přítomnosti světových vůdců dekorativní a dle možností duchaplná.
Je podle vás Donald Trump lhář?
Povedlo se to napůl. V Ósace se během summitu G20 prezidentská dcerka přimotala k rozhovoru Christine Lagardeové, pravděpodobné příští evropské centrální šéfbankéřky, s britskou ministerskou předsedkyní Theresou Mayovou a francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Řeč šla o budoucnosti evropských zbrojovek, když do ní Ivanka vstoupila s cenným postřehem, že zbrojní průmysl ovládají muži. Lagardeová se k ní pootočila s výrazem, jejž obvykle doprovázíme slovy „zavřete to okno, ať to sem přestane lítat!“. Hovor pak navázal, kde kvůli Ivančině intervenci přestal, aniž by problematiku femálního empavrmentu dále reflektoval.
Jak to všechno víme? Inu, Elysejský palác videozáznam - dnes již dobře známý po celém světě včetně Česka - pustil na twitter. O mezinárodní prestiži Trumpova Washingtonu to vypovídá přesně tolik, kolik si myslíte.
Ivanka Trump tries to get involved in a talk among Macron, May, Trudeau and Lagarde (IMF head). You can't be serious Ivanka! #SMH pic.twitter.com/ZXehZN928O
— Jerry Avenaim (@avenaim) June 29, 2019
Kim jako Visegrád
Druhá historka se týká neplánovaného setkání Trumpa s Kim Čong-unem. „V sobotu ráno se probudím a tak mě napadá, co kdybych pozval Kima na druhý den k setkání v demilitarizované korejské zóně,“ rozkládal později americký prezident.
Čtěte také: Když se kradou volby
Blbost. Trump skutečně v inkriminovanou sobotu ráno napsal Kimovi vzkaz přes twitter, ale o svém úmyslu tak učinit se zmínil již o necelý týden dříve před novináři z publikace The Hill. Prezidentovi bezpečnostní podržtaškové pak novináře umluvili, aby se o tom nikde nezmiňovali, protože by to mohlo znamenat riziko.
Hlídací psi demokracie jako obvykle stáhli ocasy hrdě mezi nohy a drželi basu, hubu a krok. V Air Force One koneckonců nelétáte každý den, že.
Trump pak slízl smetánku v podobě pověsti lídra, který je schopen ze dne na den zorganizovat jedním vzkazem, co jinému zabere měsíce příprav. Českému čtenáři v té souvislosti neunikne podobnost s jiným politikem trumpovského ražení, jenž se zhruba touž dobou chlubil, že svolal schůzku visegrádské čtyřky esemeskami. (Člověk si dokáže živě představit, jaká debata se do pěti minut rozběhne, když zavřete v jedné místnosti Trumpa, Babiše a krejčovský metr.)
Kdysi důvěryhodný nástroj přímé demokracie se proměnil v bič na příčetné politiky, kteří nadřazují rozum emocím. Čtěte více v eseji: O umění referenda
I jinak Trump dělal, co umí nejlépe: bavil. Když v Ósace došlo na tiskovou konferenci, jeden z amerických novinářů přivedl řeč na problém jménem „busing“. Pro ty, kteří mají na práci důležitější věci: je to praxe vzniklá v 60. letech, podle níž bylo třeba pod pohrůžkou vězení vozit školáky autobusem na druhý konec města, aby černé děti chodily do škol v bílých čtvrtích a naopak.
Dnes už se to téměř nedělá, protože když politici přestanou dávat pozor, zdravý rozum některé věci zase spraví. (Nikdo by si dnes na busing ani nevzpomněl, nebýt toho, že Kamala Harrisová vyčítala v debatě demokratických prezidentských uchazečů Joeu Bidenovi, že měl před půlstoletím proti takovému nesmyslu výhrady, což z něho dělá rasistu.)
„Co si myslíte o busingu?“ zněla tedy otázka na Trumpa. Prezident ani nemrkl. „Co se toho týče, řeknu vám víc asi za čtyři týdny, protože připravujeme jistý postup, který bude velmi zajímavý a podle mě i hodně lídí dost překvapí.“
Souvisí to se vším
Ale já chtěl vědět, co si o tom myslíte, nedal se reportér. Na to Trump: „Víte, ono není mnoho způsobů, jimiž lze dostat lidi do školy. V některých případech se to dělá spíš kladivem než v sametových rukavičkách, ale co naděláte, je to primární metoda, jak dostat lidi do školy,“ řekl zjevně v domnění, že mluví o logistickém problému.
„Ale jak to souvisí s tím, co jste právě zmínil, že připravujete?“ převzal štafetu jiný novinář. „To souvisí se vším, co děláme. A uslyšíte o tom za - během příštích pár měsíců,“ odpověděl prezident ve vší serióznosti.
PAUZA NA OTÍRÁNÍ OČÍ SMÍCHY USLZENÝCH.
O. k., můžeme se vydat dál. Takových extempore předvedl Trump ještě několik. Někdy nevěděl, která bije, jindy lhal, jako když tiskne, ještě jindy obojí najednou (jako ve výše uvedeném případě), zkrátka absolvoval běžný pracovní týden. Jen snad byl trochu víc na očích než jindy.
Přečtěte si: Jak stvořit ďábla aneb Proč se Soros stal Orbánovým otloukánkem
Při tom všem však Trump není jen tak obyčejný lhář, jak politici bývají. Když Richard Nixon přesvědčoval Američany, že „váš prezident není křivák“, chtěl, aby mu věřili. Henry Kissinger, jenž jako nikdo jiný ovládal umění s pravdou šetřit, mu doporučoval říkat to či ono s douškou „bude to mít navíc tu výhodu, že je to pravda“. Bill Clinton, kývaje výhružně ukazováčkem do publika, tvrdil „nikdy jsem neměl sex s tou ženu, slečnou Lewinskou“ v naději, že pravda nevyjde najevo. Kroky každého ze zmíněných mužů byly definovány jeho vztahem ke skutečnosti, ať již byl jakkoli napjatý.
Trumpovi je to jedno. „Souvisí to se vším, co děláme“ je fakticky vzato stejná odpověď jako „kykyryký“, „covfefe“ nebo prostě „fuck you“. Americký filozof Harry Frankfurt píše v eseji O blábolení (On Bullshit), již cituje časopis The Atlantic, že „Trump není ani na straně pravdy, ani na straně lži. Jeho oči nejsou upřeny na fakta, jako jsou oči čestného muže i lháře“.
Nezáleží mu na tom, jestli jeho slova popisují skutečnost pravdivě, nepravdivě nebo vůbec ne, a dokonce ani na tom, jestli to někdo pozná. Mluví, aby byl slyšet jeho autoritativní tón, nikoli za účelem sdělení informace.
Lekce z tragédie
Když se takovým způsobem dělá zahraniční politika, vypadá to podle toho. Lidé z branže proto nad Trumpem obvykle lomí rukama. Mají k tomu dobrý důvod, třeba jako američtí historikové Hal Brands a Charles Edel, jejichž kniha Lekce z tragédie vyšla nedlouho před prezidentovou asijskou cestou. Oba pánové mají o důvod víc Trumpa nemít v oblibě, protože sloužili na ministerstvu zahraničí pod Barackem Obamou; na působivosti jejich argumentu to však neubírá.
Trump během dvou a půl roku zpochybnil nejen pozici Spojených států, nýbrž celého světového řádu, stojícího na třech pilířích. Prvním jsou mezinárodní bezpečnostní aliance, druhým liberalizace obchodu, třetím sdílené hodnoty a principy, píší Brands a Edel. Trump, jenž kašle na všechny tři pilíře najednou (proč vlastně není miláčkem extrémní levice? napadne člověka letmo), dláždí svým neandrtálským jednáním cestu do pekel, zní zhruba jejich argument. Na záchranu Ameriky a s ní zbytku světa však ještě není pozdě. Je k tomu jen třeba uvědomit si, jak blízko mají impéria k vlastnímu zániku; zjednodušeně řečeno, je třeba především odstavit Trumpa, tvrdí autoři. Jejich názor, zdá se, rezonuje se značnou částí publika.
Ale co když je to obráceně? Co když skutečně nezáleží na tom, jestli prezident Spojených států je neumětel a hulvát a jeho řeč vrší nesmysl na nesmysl? Co když jsou ony sdílené hodnoty a principy, jež tak dobře posloužily Západu ve studené válce, dnes skutečně zbytečnou přítěží?
Trumpův „nevztah“ k faktům dává vzniknout naprosté nevypočitatelnosti ve vztahu k okolnímu světu. Spojeným státům to ubírá na respektu u spojenců.
Ale co když tuto ztrátu bohatě vyvažuje fakt, že táž nevypočitatelnost zároveň komplikuje život protivníkům? Co když je v novém běhu věcí pro mocného hráče prostě výhodnější, když mu nikdo nemůže věřit ani slovo? Jinak řečeno, není možné, že Donald Trump je bezděčným nositelem podstaty své doby, podstaty patrně hlubší, než je s to vnímat nejen on sám, nýbrž i jeho kritici?
Ti z nás, kteří s Trumpem nesouhlasí, si samozřejmě myslí (spolu s Brandsem a Edelem) a doufají, že tomu tak není. Kde přesně však pro takový názor a naději bereme oporu? Začněme u disciplíny, která vychází z módy, u faktů. Je-li Trump synonymem pro naprostý průšvih, měl by mít podstatně horší výsledky než jeho předchůdce, kultivovaný a zdvořilý Barack Obama.
Demagogové, vpřed!
Po dvou a půl letech ve funkci je na takové hodnocení příliš brzy, ale průběžné srovnání na rozdíl třídy neukazuje. Nejvíce kritiky sklidil Trump za tři kroky. Prvním bylo opuštění pařížské klimatické dohody, o níž nikdo neví, jestli je k něčemu dobrá (a kterou kromě toho mnoho amerických států tak či tak dodržuje z vlastní vůle).
Druhým bylo opuštění Transpaciflckého partnerství, dohody o volném obchodu s jihovýchodní Asií - od té doby, kdy Trumpovi někdo řekl, že to souvisí s geostrategickým soupeřením s Čínou, se to jeho administrativa snaží napravit. A konečně je tu Írán. Nikdo neví, co přesně Trump odstoupením od dohody o tamním jaderném programu sleduje, ale těžko si představit, že to Američanům nějak pomůže. (Lze si naopak představit, že to pomůže Rusku, jste-li pro konspirační teorie.)
Triumf hinduistického hlídače: indický premiér Módí vybičoval emoce náboženskou rétorikou
Naopak po počáteční kritice dnes leckdo uznává, že v obchodním vztahu s Čínou Trumpův přístup sice není elegantní, ale celkem účinný. Nakolik slaví zastrašovací taktika současného prezidenta úspěch právě proto, že má pověst pološílence, který je ochoten poškodit vlastní zemi, aby dosáhl svého? Nejspíš se to nikdy nedozvíme.
Stran ostatních závažných bodů americké zahraniční politiky jsme viděli mnoho show, schůzkami s Kimem počínaje a ambasádou v Jeruzalémě konče. Fakticky to znamená zhruba tolik, co Obamův resetovací knoflík ve vztazích s Moskvou, totiž nic.
Je možné, že mnoho průšvihů ještě Trumpa doběhne, takže nakonec bude majitel stříbrné čupřiny pomazán pomyslným asfaltem, vyválen v peří a za všeobecného posměchu odnesen na kládě za město, kde ho sežerou kojoti a The Washington Post. Spíš je však pravděpodobné, že čupřina ve zdraví doslouží.
Tím se dostáváme k nejbolestnějšímu bodu věci - co bude potom? V úvodu textu byla řeč o debatách dvaceti uchazečů o prezidentskou kandidaturu za Demokratickou stranu. Z následujících průzkumů veřejného mínění je zjevné, že Trumpovi odpůrci jsou tím úspěšnější, čím více tíhnou k demagogii. Má to svoji logiku: nač být rozumný, když jde o to být hodně slyšet? A to je nejstrašlivější možný odkaz 45. prezidenta Spojených států: každá následující hlava státu bude trochu jako on.
Čtěte také:
Hořký turecký med. Erdogan může novému starostovi Istanbulu házet klacky pod nohy
