Tenhle týden tedy opravdu nebyla nouze o komentáře, které si kladly otázku, jak mohli členové strany s takovou tradicí, jako mají britští konzervativci, vybrat za nového premiéra právě Alexandra Borise de Pfeffel Johnsona. Vyslovilo se pro něj přesně 92 153 členů Konzervativní strany, tedy necelá dvě procenta britské populace.
Když se řekne Boris, všichni Britové si okamžitě vybaví, o koho jde. V podstatě už v prvním premiérském projevu po zvolení předvedl, čím to dokázal. Byla to směs slibů a ujištění. Po zhlédnutí záznamu mu ale nemůžete upřít, že umí mluvit a vypíchnout to, na co jsou Britové, zvlášť Angličané, hrdí. Mimo jiné na to, že jsou-li postaveni před výzvu, pak ji „zvládnou“. Někde v polovině záznamu najdete ujištění, že 3,2 milionu občanů ze zemí EU (včetně České republiky) poskytne vláda záruky, že mohou zůstat. V tomto bych mu věřil.
Časté přirovnání Johnsona k Donaldu Trumpovi nesedí, typologicky jde o úplně jiné lidi. Řečeno s Kurtem Vonnegutem, je z „úplně jiného karasu“. Tam, kde je Trump vztahovačný a nedůtklivě urážlivý, je Johnson někdy až odzbrojujícím způsobem upřímný v přiznání svých nedostatků a dovede si udělat legraci nejen ze sebe, ale i ze skoro všeho ostatního.
Vyjedná Boris Johnson dohodu o brexitu?
Boris je zkrátka bavič, celebrita, „vtipkár“, jak by řekli Slováci.
Super zajímavý je jeho rodokmen. Johnson, povoláním novinář, má na co navazovat. Je z psavé rodiny. Borisův otec - Stanley Johnson - je hodně ekologicky zaměřený, dělal ve Světové bance, v 70. letech pracoval pro Komisi ES, byl poslancem britského parlamentu, napsal spoustu knih, od vysoce odborných o ochraně přírody, až po (zatím) devět románů, z nichž jeden byl zfilmován. Je ve správní radě nevládní organizace na záchranu goril.
Fascinující je osud jeho turecko-čerkézského pradědečka Aliho Kemala, který novinařil na sklonku Otomanské říše (psal ještě arabským písmem v otomanské turečtině, která je díky velkým výpůjčkám z perštiny i arabštiny pro moderní Turky v podstatě nesrozumitelná) a za posledního sultána Mehmeda VI. byl velmi krátce ministrem vnitra v turecké vládě. Tvrdě odsuzoval masakry Arménů za první světové války, což je mu ke cti, ale v Turecké republice je to dodnes anathema. Jeho konec byl tragický, po únosu v listopadu 1922 byl zlynčován davem (umlácen holemi a ukamenován, následně pověšen s cedulí s arménským jménem).
S tímhle backgroundem a klasickým vzděláním z Oxfordu a Etonu není Boris Johnson nějakým Trumpovým klonem ani náhodou. Jak rád zdůrazňuje, umí prvních sto veršů z Homérovy Illiady v klasické řečtině, což mu nebránilo v žurnalistických výtvorech přirovnávat hráčky plážového volejbalu na olympiádě k „blejskajícím se mokrým vydrám“. (Jeho vztah k ženám je kladný).
Smrtící koktejl pro Británii: Johnson, brexit a skotský nacionalismus
Čas od času jeho naturel vyústí ve zjevný přešlap. Jako ministr zahraničí při návštěvě Myanmaru (někdejší britské kolonie Barma), v Šweitigoumské pagodě, tedy nejposvátnějším rangúnském buddhistickém svatostánku, začal zcela mimo protokol recitovat úvodní verš básně Cesta do Mandaláje od koloniálního barda Rudyarda Kiplinga, než jej britský velvyslanec zarazil. Barmánci vedli s Brity tři války, posledního barmského krále poslali do vyhnanství. Zkuste si představit, jak by se nám líbilo, kdyby doletěl z Moskvy Sergej Lavrov, a začal ve Svatém Vítu vykládat něco o tom, jak to s námi mysleli v 68. dobře…
Když Johnson nastupoval na ministerstvo zahraničí, poznamenal, že seznam politiků, které ještě jako bruselský zpravodaj The Daily Telegraph či jako pozdější komentátor téhož listu pozurážel, je příliš dlouhý na to, aby se jim jednotlivě omlouval. S pravdou byl a je často na štíru, třeba v popisech regulací z Bruselu sice barvitě, ale opravdu hodně přeháněl, přičemž protistrana opravdu neuměla vtipně odpovídat a chytnout ho na švestkách.
Existuje-li nějaká doopravdy vážná slabost, pak je to jeho snaha zalíbit se všem a být oblíbený, což v situaci, kde se nachází, zkrátka nepůjde ani náhodou. Maršálskou hůl měl v ruksaku dávno, a jestli ho výzva doby pozvedne na úroveň Sira Winstona, anebo to skončí pro něj osobně a všechny zúčastněné blbě, to brzy uvidíme. Popravdě řečeno, kdybych byl Brit a měl si vybírat mezi Corbynem, Faragem a Johnsonem… byla by moje volba Johnson.
Čtěte další články a komentáře Miroslava Zámečníka
