Sestavit žebříček nejlepších podniků není vůbec jednoduché, pokud se to dělá poctivě
Všemožná hodnocení restaurací, barů nebo kaváren mě vždycky zajímala. Někdy jsem s nimi souhlasila, mnohdy ne. Vždycky jsem si říkala, kdo a jak rozhodne o tom, kterých padesát restaurací je na světě nejlepších, a ve kterých padesáti barech si můžete dát ty nejlepší drinky.
Od doby, kdy se podílím na obdobném hodnocení omezeném na Česko, které Euro vydává vždy v červnu pod názvem TOP restaurace, se tou otázkou trápím ještě o něco víc. Pokaždé když ročenku děláme, mám z toho těžké spaní. Dost možná je těžké i ze všeho toho jídla, které musím v průběhu několika měsíců sníst a zapít koktejly v barech po celé republice.
Ale vždycky můžu mít čisté svědomí, že jsem podniky poctivě obešla, ochutnala, co se dalo a své hodnocení napsala tak, aby co nejvěrněji odpovídalo realitě a mému bezprostřednímu zážitku. Když se ale občas dostanu do nějakého top světového podniku, říkám si, jestli to mezinárodní hodnotitelé, kteří ty nejvýznamnější žebříčky sestavují, dělají stejně. Upřímně, opravdu si to nemyslím.
Nedávno jsem se vrátila z Londýna, kde jsem obešla několik podniků, které se ve světových žebříčcích pravidelně umísťují velmi vysoko. Přece jen musím své chutě i svá měřítka někde kalibrovat. Z druhého nejlepšího baru na světě jsem odcházela s pocitem, že ho na stříbrné místo v žebříčku top padesáti světových barů museli dostat hodnotitelé Maurerova výběru, jejichž preferencím nerozumím a už ani rozumět nechci. Mezi barem na prvním a druhém místě je rozdíl snad milionu světelných let.
Zatímco aktuálně nejlepší bar na světě, kterým je American Bar v Hotelu Savoy v Londýně, si mě získal na první pohled a ochutnání, druhý Dandelyan mě nepřesvědčil ani poté, co jsme si s jedním z italských barmanů vyměnili názor na používání dvou jiggerů v jedné ruce zároveň. American Bar pro mě představuje klasiku, noblesu, eleganci, smysl pro detail a maximální pozornost věnovanou hostům. Když jeden z barmanů viděl, jak mi při sledování jejich práce svítí oči, zeptal se, jestli jsem šťastná. Byla jsem moc šťastná, protože jsem pozorovala dokonalost barmanského řemesla a za tu dokonalost jsem byla ochotná zaplatit přesně tolik, kolik místní koktejly stojí.
V Dandelyanu stojí drink řekněme o tři libry méně, ale noblesu nebo smysl pro detail v něm rozhodně nenadejte. Barmani šejkují dvěma shakery zároveň, občas něco vystříkne nebo upadne, na čirý led můžete zapomenout, ale hlavně, že hraje DJ, a že se u toho všichni skvěle baví. Protože když vám jde víc o zábavu než o drinky, je to to pravé místo. Mezi kvalitou nápojů v Dandelyanu a v padesátém baru v žebříčku, který jsem navštívila na jaře v Tel Avivu nebo v devadesátém druhém baru, ve kterém jsem byla nedávno v Lisabonu, nespatřuji žádný podstatný rozdíl. Proč je na druhém místě právě tenhle londýnský bar, je mi záhadou, protože barmani nepředváděli nic, co bych jinde neviděla.
A hlavně, bary, které máme u nás, jim nezůstávají vůbec nic dlužné. Parlour, Hemingway, Bar který neexistuje, ale i další, by jim v kvalitě drinků a čistotě práce daly rozhodně na frak. Do Prahy nebo do Brna se asi porotci nedostanou, nám ale v návštěvách nikdo nebrání. Občas je dobré si uvědomit, že se mnohém můžeme srovnávat se světovou špičkou a bary i kavárny, to rozhodně jsou. Tak si toho važme a navštěvujme je co nejčastěji. Předvánoční čas je k tomu ideální příležitostí.
Z food blogu Kláry Donathové dále čtěte:
