Dobře se najíst je jednou z nejpodstatnějších radostí, jichž si člověk užívá. A řadu let to v Česku není radost zrovna snadno a lacino dosažitelná. Když se někdo pokouší na tomto stavu změnit cokoli k lepšímu, stojí to za pozornost.
Ne že by nebylo v současnosti možné sehnat, zejména v Praze, jakoukoli lahůdku. Ale jednak se při tom člověk hodně naběhá a za druhé velmi často skončí u dovážené produkce. Nebo si musí počkat na jarní otevření farmářských trhů.
Vše komplikuje i to, že český spotřebitel je nejen dost citlivý na cenu, ale také drobet nedůvěřivý a značka Bio ho moc neuchvátila, protože žije v poměrně silném přesvědčení, že normální farmář se od biofarmáře liší jen tím, že hnojí i ve dne, a důvod k enormní cenové přirážce nevidí.
Agresivní akvizice
Ale svůj díl viny má i politika. Jak ta komunální, tak vládní. Především struktura zemědělské výroby, v níž dominují velkofarmy a na ně navázané zpracovatelské kombináty, které se těší významné státní podpoře. Jak dotační v rozsahu v Evropě nebývalém, tak obecně politické při různých kampaních proti dovozu údajně nekvalitních potravin ze zahraničí, které cenou vytlačují kvalitnější českou produkci z obchodní sítě.
Následkem je vysoká koncentrace výroby horizontálně i vertikálně, což pro spotřebitele ještě nikdy nikde na světě nic pozitivního nepřineslo. A tvrdit, že české výrobky v českých řetězcích jsou kvalitnější, neřkuli levnější než polské v polských či německé v německých, může jen ten, kdo to nikdy nevyzkoušel.
Přijde český BioLidl? Branže kvalitních potravin hledá cestu z kruhu
To zdánlivě vytváří velký prostor pro každého, kdo chce nabídnout alternativu. Jenže to by se nesměl potýkat se silnou byrokratickou bariérou na straně jedné a aktivním odporem velkovýrobců na straně druhé. Každý řezník, který drobet vyroste a je schopen konkurovat kolem svého komína, má dnes hodně těžký život. K dotacím, které pobírá jeho velkovýrobní konkurence, se přes administrativní potíže dostane jen náhodou a dříve nebo později se tak jako tak stane terčem agresivní akvizice. Za vlády jednoho z největších výrobců potravin v Evropě se na tom sotva co změní.
Praze chybějí tržnice
Malým výrobcům a farmářům se podpory státu přitom nedostává, ač kvalita jídla má na zdraví populace o dost větší vliv než zákaz kouření v hospodě. Nejde zdaleka jen o dotace, ale také o zjednodušení regulace a snížení neúnosné byrokracie, která malé podnikatele dlouhodobě deptá. A v posledních čtyřech letech erár ještě citelně přitvrdil.
Ale jsou i jiné formy pomoci, k nimž není třeba nějaké vládní politiky. Je například nepochopitelné, proč Praha - jako snad jediná metropole v Evropě - nemá alespoň jednu opravdovou tržnici s celoročním provozem. Pokud za ni nebudeme považovat vietnamskou Sapu.
Pro drobné pěstitele a výrobce potravin není tak moc zajímavé putovat po pražských farmářských trzích a rozkládat a skládat stánky, hledat parkování a platit nezanedbatelné nájmy a v těchto podmínkách plnit tvrdé hygienické předpisy, o nějaké EET nemluvě. Koncept firmy Sklizeno, který se pokouší v nějaké decentralizované síti vytvořit producentům tržnici a zákazníkům místo, kde dostanou to, co skutečně chtějí, v den, kdy to chtějí, je určitě bohulibou aktivitou. A bylo by fajn, kdyby experiment uspěl. Leč optimismu se při pohledu na náš potravinářský trh člověku moc nedostává.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
Se skandálem
Ejdž ár Andrej
Strach z referenda
Soumrak nad babstapem
Zase ty daně
Tož, vypime si
Když musíš, tak musíš
Čerstvý vzduch
