Touha lidí podmanit si jiné lidi je základním rysem existence homo sapiens; její výstup, mezilidský konflikt, je nejběžnější jednotkou, jíž měříme dějiny. Proces, jímž ona touha po dominanci nachází svůj výstup v otevřeném konfliktu, podléhá jednoduchým zákonitostem. To je dobře vědět, protože sledování těchto zákonitostí lidem umožňuje ničivost řečených konfliktů alespoň tlumit.
Tyto zákonitosti jsou čtyři. Zaprvé, ona touha po dominanci je všudypřítomná a pouze čeká, doutnajíc, na vhodnou příležitost k uplatnění.
Zadruhé, tato příležitost ke svému vzniku vyžaduje nějakou změnu vnějších poměrů. Nemusí na první pohled vypadat dramaticky, ale její dopady dramatické jsou: některé aktéry mocenského boje potenciálně zvýhodňuje, jiné naopak.
Zatřetí, jsou-li poměry v důsledku řečených změn dostatečně nazrálé, je třeba toto nazrání uchopit a zúročit ve strategický argument. Staré aliance padnou a vytvoří se nové; jedna či více stran po takovém přeskupení usoudí, že konflikt je v jejich zájmu.
Začtvrté, strana, jež z konfliktu vyjde jako vítězná, stranu poraženou zničí přesně do té míry, do jaké to vítězi vyhovuje.
Fyzická likvidace (nebo například násilné zagrárnění poražené průmyslové země) nemusí být vždy v souladu se strategickými záměry vítěze. Ale vlastní prospěch je jediným kritériem, jímž se vítěz při nakládání s poraženým řídí. Lidé se nevzdávají možnosti uplatnit svou převahu jen proto, že je to řekněme zbytečný masakr.
Čtěte: Šikana bílých heterosexuálů? Šéfka britské agentury propustila pět mužů, chtějí se bránit žalobou
Tyto zákonitosti jsou neměnné. Jako příklad vezměme všechny velké novověké společenské konflikty: od reformace přes francouzskou revoluci a americkou občanskou válku až po obě světové války, bolševickou revoluci či ještě v paměti čerstvé války postjugoslávské. Všechny zmiňované konflikty se vzorce popsaného těmito zákonitostmi drží velmi věrně.
Od Luthera po Miloševiče
Možnost tisknout bibli udělala z Martina Luthera, Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho vážné konkurenty Vatikánu. Nebývalá geografická vzdálenost od Londýna umožnila přetvořit spor o daňové odvody v americkou samostatnost, jež zase inspirovala revolucionáře francouzské.
Koncentrace dělnictva ve městech vnukla Karlu Marxovi nápad o třídním boji, jejž dotáhli do konce Lenin s Trockým, když zrušili spojenectví s Trojdohodou a namísto něho poštvali chudé Rusy proti Rusům bohatým. Ekonomické trable Výmarské republiky daly šanci Adolfu Hitlerovi sjednotit Němce okolo myšlenky, že původcem všeho zla jsou Židé. Absence Titovy autority umožnila Slobodanu Miloševičovi s barvitými důsledky slíbit Srbům, že „už je nikdo nebude smět bít“.
Jak se v takových případech vedlo britské vládě za mořem, francouzským Bourbonům, ruským kulakům, evropským Židům či nesrbským Jugoslávcům, víme. Buď měli to štěstí, že stáli na vítězné straně, nebo přestali existovat. Kde na likvidaci nedošlo, bylo tomu tak proto, že se to nikomu nevyplatilo; proto mohlo dojít na Vestfálský mír i na pád berlínské zdi.
Zdlouhavý teoretický úvod měl za cíl pouze načrtnout anatomii mezilidského konfliktu; neklade přitom mravní rovnítko mezi jeho jednotlivé aktéry. Tento text však chce dále argumentovat, že dnešní Západ prochází úvodními fázemi právě takového konfliktu. Jeho zákopy nevedou po národních hranicích ni výši majetku jeho protagonistů; vedou mezi jejich nohama. Jde o konflikt mezi ženami a muži.
První princip
Základní vlastností každého evolučně úspěšného organismu je schopnost množit se. Způsob, jímž s touto schopností různé organismy vycházejí, určuje role, jež při množení zastávají. Někomu vypučí děti na těle, aby se samy oddělily; jeden má výtrusnice, jiný mlíčí a ještě další snáší vajíčka. I mezi těmi organismy, které uznávají dělení na samce a samice, jsou rozdíly značné: zatímco kudlanka ctitele po aktu sežere a spářivšího se trubce nepustí včely zpět do úlu, lev se válí a sleduje, jak jeho paní loví, a výměnou za to pohodlí dává bacha na jiné lvy. U slonů patří všechny holky ve stádě výhradně lokálnímu Elvisovi, kdežto labutě jsou přísně monogamní (pročež se zřejmě říká „nebuď labuť“). Po 200 tisíc let existence fungoval u homo sapiens princip, podle něhož muž oplodní ženu, která posléze porodí ratolest a v prvním nejchoulostivějším období se o ni stará. Muž má mezitím na starost obživu a bezpečnost společného podniku.
MeToo mění sport i umění:
Z galerií mizí obrazy, ze startu F1 modelky
To je poměrně komplikovaný model, jenž vyžaduje minimálně několik let specializované spolupráce. Oba rodiče byli pro jeho úspěch nezbytní, každý jinak. Rozdíly určoval vztah k riziku: muž byl nucen podstupovat při shánění obživy i zajišťování bezpečnosti větší dávku rizika, pročež si k němu vypěstoval větší toleranci. Na ženě bylo, aby nedělala chyby; spustíte batole z očí nebo mu dáte ke žvýkání špatný kořínek a můžete si jít pořizovat ratolest novou. Po drtivou většinu historie byl šéfem podniku muž. K tomu byly dva dobré důvody. Zaprvé, umožnila mu to větší fyzická (a z ní později plynoucí ekonomická) síla. Zadruhé, paradoxně to zajišťovalo jistou dávku mocenské rovnováhy mezi oběma partnery. Jak je to možné? Jednoduše: zatímco žena může za život vyvést pouze omezené množství potomků (i ty nejhorlivější matky nacházejí strop v nízkých desítkách dětí), muž je schopen zplodit dětí nepočítaně. Jinými slovy, žena je z hlediska množení daleko vzácnější artikl.
Mocenská převaha muže tuto výhodu ženy vyrovnávala; a obráceně, jako pojistka proti rozbujení mužské zvůle fungoval nepopiratelný fakt ženiny nezbytnosti.
Atomová pilulka
Takový byl status quo až do 20. století. V jeho první polovině se počaly objevovat seriózní požadavky na srovnání rolí příslušníků obou pohlaví. A pak, v roce 1960, došlo k radikální biotechnologické změně, která postavila status quo na hlavu stejně jako Gutenberg, parní stroj nebo jaderná zbraň. Je jí antikoncepční pilulka. Rozhodnutí o početí potomstva - jedno z nejdůležitějších rozhodnutí každého lidského života - tak z velké míry přešlo do rukou ženy. Prvním přímým důsledkem volně dostupné antikoncepce byl logicky razantní úbytek narozených dětí. To nejen uvolnilo cestu k ekonomické emancipaci žen (jež dále oslabila původní mužskou roli), nýbrž i proměnilo priority. Jakkoli to zní cynicky, smrt jedináčka znamená pro rodiče větší ránu než smrt devátého dítěte.
Logickým důsledkem rozšíření pilulky (a spol.) tak byla razantně zvýšená averze vůči riziku. Dnešní matky by omdlely, kdyby viděly, jak nebezpečně vyrůstali jejich prarodiče. To s sebou nese různé vedlejší účinky, ale pro tuto diskusi to znamená jednu podstatnou věc: posílení snah o eliminaci rizika znamená posílení tradičně ženské domény.
MeToo jako spouštěč
Doba tedy nazrála; nastal správný čas na nějaký mocný spouštěč pro nějakého Napoleona či Lenina. Našel se v podobě hnutí MeToo. Ženy jím vyjádřily jasný nesouhlas s tím, že dosud fungují zbytky starého uspořádání. MeToo se konkrétně zabývá způsobem, jímž se muži ucházejí o ženy; ale základním cílem širšího feministického hnutí je ovládnout reprodukční proces celý. Od způsobu námluv (ženskou představu o tom západní svět přijal, jak je vidět z mezinárodních reakcí na MeToo) přes regulaci početí až po rozhodnutí o potratu - vše výhradně v rukou ženy.
„Moje tělo - moje volba,“ říká v tom smyslu název dalšího feministického hnutí (ano, je jich hodně). Není to žádný okrajový názor. Souzní s ním - namátkou - celosvětové neziskové organizace Global Fund for Women, Population Matters, Women’s Health Movement; americká Demokratická strana; deníky The New York Times a The Guardian. To je citace šesti z osmi prvních odkazů, jež na příslušný dotaz vyplivne internetový vyhledávač Google.
Typická vagina neexistuje: každá je unikát
Můžete nyní namítnout, že ne všechny ženy smýšlejí takto revolučně. Je to podobné jako argumentovat, že ne všichni Němci byli přesvědčenými nacisty; asi nebyli, ale na účinný odpor proti Hitlerovi to nějak nevydalo. Podobně z řad vlivných žen zaznívá jen občasný, opatrně formulovaný a většinou rychle s omluvou stažený nesouhlas s praktikami MeToo a spol. Dělicí čáry fungují dobře.
Druhou námitkou bývá, že ženy přece nechtějí světovládu; samy tvrdí, že jim jde prostě o rovnoprávnost. Stejně by bylo lze argumentovat, že komunisté chtěli jen nastolit světový mír a odstranit vykořisťování člověka člověkem; vždyť to sami říkali.
Rovnoprávnost?
Vtip je v tom, že požadavek na ovládnutí reprodukčního procesu jde s rovnoprávností jen obtížně dohromady. Komplikovaná spolupráce obou pohlaví v tradičním modelu stála na nezbytnosti jejich specializovaných rolí. Poměry se však změnily a zbytnost mužské role je stále zjevnější. Naopak ženy si svoji nezbytnost podržely, protože dosud děti rodí jen ony. Za dnešních biotechnologických možností si žena může budoucnost vlastních genů zařídit, aniž by se musela otravovat s nemožným zpoceným hulvátem.
Čtěte také: Proč mají ženy tak velká prsa? Ze savců jsou jediné
On však své nesnesitelné fifleně musí dál nosit kytky, jinak mu hrozí celibát, jenž je ještě o něco otravnější než fiflena. Úplné ovládnutí procesu rozmnožování by tak dalo ženám do rukou všechny karty. Záleželo by čistě na uvážení žen, s jakou formou mužské existence chtějí tento svět sdílet. Ale lze takto formulovat rovnoprávnost? Asi to musíte tak nějak cítit.
Je samozřejmě možné, že po získání kontroly nad výběrem partnera, početím a potratem by se ženy zastavily ve svém tažení a další konfrontaci by nehledaly. (Právě tak si to myslel Neville Chamberlain.) Bylo by to však v lidských dějinách naprosto ojedinělé. Jak bylo řečeno v úvodu tohoto textu, zdrženlivost vítězů nepatří k běžným lidským ctnostem.
Nekonečný paradox
Co tedy potom? Je možné, že by právě ženská averze vůči riziku znamenala moudřejší vedení věcí veřejných, než jakou dosud prokazovali muži? A že by tedy radikální proměna mocenských poměrů ve prospěch žen dobře sloužila homo sapiens jako celku? Je to pochopitelně divoká spekulace, avšak nikoli nepředstavitelná.
Znamenalo by to však nekonečný paradox. Požadavek rovnoprávnosti obou pohlaví stojí na předpokladu, že veškeré rozdíly mezi pohlavími jsou nežádoucím sociálním konstruktem. Ve skutečnosti totiž ženy po odstranění bariér jednají úplně stejně jako muži, tvrdí tento myšlenkový směr.
Pansexuál, sapiosexuál, ekosexuál. Co je za boomem pohlavních identit?
Z toho tedy plyne, že ženy by po vítězství v bitvě pohlaví měly jednat stejně nemilosrdně, jako bývalo zvykem dosud, a ponechat z poražených pouze pečlivě vybrané muže coby spermobanku či atrakci. Feministická argumentace o ekvivalenci obou pohlaví by se potvrdila - jen lidé jako celek by si z definice moc nepomohli.
Nebo by naopak vítězné ženy mohly jednat moudře a velkoryse a ponechat muže v roli jakžtakž důstojné. Ti by sice neměli valný vliv na chod věcí veřejných, ale - kdoví? - lidstvu by nedostatek testosteronu v nejvyšších patrech moci mohl jít k duhu.
To by však paradoxně ukázalo, že rozdíly mezi ženou a mužem existují i bez sociálních konstruktů a že tedy rozdělení rolí podle pohlaví, proti němuž ženy s takovou vervou bojují, svůj význam má. Vyberte si, co je vám milejší.
Čtěte také:
Po Hollywoodu Bollywood. Hnutí #MeToo po roce dorazilo do Indie
Důsledek #MeToo: ve Spojených státech přibývá feministů
