Spor mezi prezidentem a vládou o výměnu na postu ministra kultury znovu oživil u některých politiků stesk po nepřímé volbě hlavy státu. Tu jsme zrušili v únoru 2012 a poprvé v historii přešli k volbě přímé. Změnu doprovázelo i mírné oslabení pravomocí prezidenta. Od roku 2012 může hlava státu nařizovat abolici (aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo) pouze v součinnosti s předsedou vlády, jehož spolupodpis k tomu nově potřebuje.
Imunita prezidenta se omezila pouze na dobu jeho mandátu. A konečně se rozšířila možnost ústavněprávního postihu prezidenta tak, aby vedle velezrady mohl být stíhán i za hrubé porušení ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku.
Věříte prezidentovi Miloši Zemanovi?
Po dvou přímých prezidentských volbách se teď například ODS ústy svého předsedy Petra Fialy přiklání k návratu nepřímé volby, jelikož se všeobecné hlasování o hlavě státu podle něj neosvědčilo. Hlavním argumentem odpůrců přímé volby je dlouhodobě narušení rovnováhy sil v ústavním systému. Prezident přímou volbou jistě získal větší legitimitu, ale přiznejme si: Řešili bychom tolik pravomoci prezidenta, kdyby na Hradě neseděl někdo, kdo si obrušování hran svých ústavních možností už na začátku stanovil jako svůj politický cíl? Současná debata o postavení českého prezidenta je výrazně ovlivněna postavou Miloše Zemana.
Pro skutečně objektivní zhodnocení toho, jakou roli by měl prezident v české společnosti hrát a jak by měl být volen, je nutné odmyslet si posledních šest let Zemanova mandátu, i když je to zřejmě pro mnohé nadlidský úkol.
Žádný kladeč věnců
Přímá volba dodala prezidentovi republiky větší legitimitu, a to přímo, nezprostředkovaně od lidu, ale pokud se na to podíváme s historickým odstupem, tato změna vlastně jen potvrdila dlouhodobý stav. Prezident byl reálně v Československu i v Česku vždy výraznější postavou, než jak ho popisovala ústava. Prezidentové byli zakladatelé státu a spolutvůrci ústavy (TGM, Václav Havel), a dokonce i v době komunistické totality jsme si jako jediná země východního bloku funkci prezidenta zachovali -na rozdíl od spřátelených zemí, kde nejvyšší moc držel kolektivní orgán.
Ani po roce 1989, potažmo 1992, nebyl prezident žádným kladečem věnců či loutkou v rukou premiéra. Spíše naopak. Také Václav Havel si v roce 1997 s chutí najmenoval úřednickou vládu premiéra Tošovského podle svých představ. I Havel v roce 2001 odmítal jmenovat Miroslava Grégra vicepremiérem. Václav Klaus zase protestoval proti jmenování Milana Urbana, Davida Ratha či Karla Schwarzenberga. Havel i Klaus nakonec všechny tyto ministry do funkcí jmenovali. Ale ústavní zvyklost prezidentova váhání už byla založena a Miloš Zeman se na ni může klidně odvolávat, přestože jindy (když se mu to hodí) nevzdělaně tvrdí, že ústavní zvyklosti je pojem „idiotský“.
Poslední zhasne. Kdysi hrdá značka „socdem“ je v troskách
Český prezident si také dlouhodobě užívá nejvyšší důvěryhodnosti ze všech ústavních činitelů, ať už jde o přímo, či nepřímo volenou hlavu státu. Pokud odpůrci přímé volby tvrdí, že Miloš Zeman se teď snadno může ohánět čísly, kolik ho volilo lidí v prezidentských volbách, stejně tak se mohl nepřímo volený prezident ohánět průzkumy, které z něj dělaly nejdůvěryhodnějšího politika v zemi. Tak ani tak není konflikt s prezidentem nic snadného a každý politik při něm riskuje svou vlastní pověst.
Představa předsedy ODS Petra Fialy, že po návratu k nepřímé volbě se mávnutím kouzelného proutku změní chování prezidenta, je naivní. Tohoto „nebezpečného protiparlamentního džina svévole“, jak drzému chování hlavy státu Fiala přezdívá, se do lahve jen tak vrátit nepodaří. Jak jsme si dokázali na příkladech z minulosti, své mocenské mantinely se snažili obrušovat jak Václav Havel, tak Václav Klaus, ale ještě mnohem dříve i T. G. Masaryk či Edvard Beneš. Žádný návrat ke „starým pořádkům“ to nezmění.
Navíc je třeba zastáncům tohoto návratu připomenout, že ústava není žádná figurína, které jeden den oblečete tričko, a když se vám to druhý den znelíbí, převléknete ji do košile. Ústavu a její praktické naplňování dotváří čas. Není možné ji zbrkle každých pár let měnit a doufat, že se tak vyřeší všechny problémy země. Nevyřeší; jen to vyvolá další chaos. Proto by právě pravověrní konzervativci měli naopak stát v čele zastánců statu quo.
Probuzení občanské společnosti
Přímá volba přinesla českému politickému systému také jeden pozoruhodný a zřejmě i nečekaný důsledek. Ten byl zvláště patrný při poslední volbě v roce 2018. Ukázalo se, že přímá volba založená na sběru podpisů pod kandidaturou výrazně podporuje probuzení občanské společnosti. V posledním prezidentském klání totiž úspěšně kandidovalo několik občanských kandidátů zcela bez podpory politických stran. Tito kandidáti kolem sebe dokázali soustředit početné týmy aktivních pracovníků i pasivnějších podporovatelů.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Vedle samotné prezidentské kandidatury ale tyto osobnosti v kampani přirozeně akcentovaly širokou paletu témat, která postupně vnášely do veřejného prostoru. Výsledkem tak mnohdy byla pestrá celospolečenská debata nad zahraniční politikou, Evropskou unií či ekonomickými tématy. Bez přímé volby by se široká veřejnost o těchto tématech tak důsledně a podrobně nikdy nebavila.
Co nejotevřenější přímá volba umožňující občanským kandidátům hrát vyrovnanou partii se stranickými nominanty také řeší často kritizovanou rigiditu českého stranického systému. Umožňuje nezávislým osobnostem obejít vstup do politické strany a posléze nutnost dosáhnout pětiprocentní klauzule pro úspěch ve sněmovních volbách. Přímá volba prezidenta je zcela odlišný druh hlasování, který v české zastupitelské demokracii chyběl a který ji dokáže velmi zajímavě obohacovat. Zvlášť v situaci, kdy jsou klíčoví prezidenti v této zemi už od dob Masaryka nositeli ideje „nepolitické politiky“ založené na ideálech a občanské společnosti.
Mafiánská atmosféra
Příznivci návratu k nepřímé volbě často kontrují tím, že přímá volba přispěla k nárůstu populismu. Nechci se teď pouštět do polemiky, zda populismus není spíše rysem naší doby přítomným například v politice Trumpově či Johnsonově. Klíčovým argumentem v této debatě je fakt, že populismus, pokud je stále regulován fungujícími mechanismy liberálnědemokratického státu, je tak nějak přijatelnější než výhružky na toaletách či kulky v dopisech, které provázely poslední nepřímou prezidentskou volbu v roce 2008, z níž za nedůstojných okolností vyšel jako vítěz Václav Klaus. Právě tato nekonečná ostuda byla hlavní motivací k přechodu na přímou volbu. Je dobré na tehdejší mafiánskou atmosféru na Pražském hradě nezapomínat.
Kdo uteče prohraje: odštěpeneckým stranám česká historie nepřála
Neobstojí ani argument, který přímé volbě připisuje větší polarizaci společnosti. Společnost je rozdělená mezi města a venkov, mezi vítěze a poražené globalizace všude v Evropě. Nejde jen o české specifikum. Naopak většinový dvoukolový systém přímé volby může různé dosud znesvářené politické proudy spojovat. Polovina národa je nucena dohodnout se na společném kandidátovi, což rozhodně není nic jednoduchého. Bylo to patrné při poslední přímé volbě v případě (ne)shody na osobnosti Jiřího Drahoše. Přímá volba voliče učí mnohem většímu kompromisu, než na který jsou při jiných volbách zvyklí. A právě politický kompromis je přece lepidlem demokracie.
Prezidentova legitimita přímo od voličů vnesla do struktury ústavy ještě jeden nepochybně pozitivní prvek. Prezident je sice dle ústavy z výkonu své funkce dále neodpovědný (ústavněprávně), politicky však nově odpovídá lidu. Bankovní rada ČNB, kterou dosud jmenoval prezident volený parlamentem zcela bez kontrasignace předsedy vlády, tedy měla dvakrát zprostředkovanou legitimitu.
To není u bankovní moci, která je již běžně součástí moderního státu 21. století a má díky tomu v ústavě svou vlastní hlavu, příliš demokratické. Tento deficit tak přímá volba pomohla překonat. Členové bankovní rady jsou nyní vybírání o poznání demokratičtěji a složení této důležité instituce mnohem více odráží vůli lidu jako jediného nositele moci ve státě.
Místo úvah o návratu k nepřímé volbě stojí za to se spíše zamyslet nad úpravou prezidentových pravomocí či větší regulací jeho jednání jako moderátora politické scény. Ústava by měla jasně zaručit, že prezident nemůže nekonečně váhat se jmenováním či odvoláním ministra, pokud se na tom shodne celá vláda.
Na Hradě se každý zblázní: Českým prezidentům překáží ústava
Co se týče prezidentova impeachmentu, už dnes ústava nabízí jednodušší cestu, než je ústavní žaloba k Ústavnímu soudu, kterou podává Senát se souhlasem Poslanecké sněmovny a k čemuž je potřeba třípětinová většina přítomných senátorů a třípětinová většina všech poslanců.
Obě komory parlamentu se mohou běžnými většinami usnést, že prezident ze závažných důvodů nemůže vykonávat svůj úřad. Takovým důvodem může být například zdravotní stav. Stojí za úvahu, zda by i ústavní žalobu nemohl podat Senát po jejím schválení v obou komorách pouze prostými většinami.
Tento proces by mohl v konečném důsledku významně zpřesnit prezidentovy pravomoci a stanovit mu v rámci ústavy jasnější mantinely v jednotlivých sporných případech. I kdyby došlo k této změně, Miloš Zeman může dál poklidně veslovat českou politikou - jeho se úpravy určitě nedotknou.
Přečtěte si také:
Komentář: Zeman je zpět v ČSSD
Esej: Návrat středoevropských démonů
