Ministři Jana Maláčová a Tomáš Petříček si užívají fascinace svého okolí. Právě na ně se upírá zrak sociálních demokratů jako na dvě mladé tváře, které zvednou její preference z pětiprocentní hranice. Partaj tak už potřetí v poměrně krátké době mění svoji vizi. Kdo by za tím viděl výraz zoufalství, nebude úplně mimo.
Existoval kdysi muž jménem Bohuslav Sobotka. Dnes konzultant z bytovky ve Vyškově, na kterou si vzal hypotéku, býval předsedou ČSSD a premiérem země, svého času i ministrem financí. Dobře rozjetá kariéra. Na jejím vrcholu měl plán, že se partaj konečně zbaví zapařeného tesilového pachu postkomunismu a stane se z ní moderní levicová strana evropského střihu. Ale protože to byl Bohuslav Sobotka, celé se mu to tak nějak nepovedlo. Dílem proto, že na to nebyl vybaven řekněme osobnostně, dílem proto, že proti němu stály váhy typu Michala Haška, Jaroslava Foldyny, Zdeňka Škromacha nebo prezidenta Miloše Zemana.
Když už bylo všem v ČSSD kromě Sobotky samotného jasné, že strana padá ke dnu, rozhodlo se vedení partaje vzít její osud do svých rukou. Nebo lépe řečeno udělat cokoliv pro to, aby Sobotkovy ruce měly na chod strany co nejmenší vliv. Padl tím i plán na liberálně levicovou partaj orientovanou zejména na městské voliče.
Pokud se Petříček nestane místopředsedou ČSSD, zváží odchod z vlády
Sociální demokracie se „začala vracet ke kořenům,“ ale daleko spíše se dá říci, že zkusila pálit do všech stran. Vytáhla tradiční magnet na voliče orientující se podle základních instinktů - Jaroslava Foldynu. Pro ostatní našla „Foldynu s kravatou“ Lubomíra Zaorálka. Jako beranidlo na Andreje Babiše měla Milana Chovance, ale pořád se to nevedlo, jak ukázaly volby.
Teď to ČSSD zkouší s Janem Hamáčkem v čele. Není to špatná volba pro klidné časy, ale ty teď partaj zrovna neprožívá. Protože už se ve vedení vystřídali skoro všichni, stačilo také všem dojít, že pád preferencí byl spíše než Sobotkovým vytržením z reality způsoben prostým nástupem hnutí ANO, které vyluxovalo voličskou základnu ČSSD.
Už poněkolikáté je tedy veřejnost svědkem toho, jak strana vidí „světlo na konci tunelu“ a vytahuje vpřed své schopné mládí. Petříček i Maláčová nejsou ovšem ztělesněním ničeho jiného než snahy o změnu stylu, kterou měl už kdysi Sobotka. Každý, kdo je teď z dua mladých tváří nadšen, musí zároveň vidět už několikátou otočku a nevěrohodnou upachtěnost. Naděje v podobě Maláčové a Petříčka je spíše přání než realita.
Přečtěte si komentář o sněmu hnutí ANO:
Hnutí si rozvracet nedáme
Ale pokud se ČSSD opravdu rozhodla zvolit tenhle proud, který bude reprezentovat absolventka britské London School of Economics a bývalý student bruselského Centre Européen de Recherches Internationales et Stratégiques, musí se připravit na to, že velká část jejího tradičního voličstva se v konkurenčním ANO zabydlí definitivně.
Na druhou stranu má ČSSD vyzkoušeno, že s ANO se přetahovat prostě nedá, a když začne lovit jinde, mohlo by jí to vyjít. Levicová a zároveň ne postkomunistická strana má v Česku zcela jistě své místo. Ale abychom také „neviděli světlo na konci tunelu“. Mládí ČSSD obvykle mívá velmi krátký život. Vzpomeňme na nadějné kádry Stanislava Grosse, Petra Dolínka nebo Petru Buzkovou (která z toho jako jediná vyšla jakžtakž se ctí). Petříček a Maláčová mohou být jen další taková jména v řadě.
