Pokračování trháku Solární boom II. do českých kin zatím nepřichází, i když některá média tvrdí opak. Zelených zdrojů bude sice přibývat, pokud však vláda něco záměrně nepokazí, půjde o rozvoj plynulý a bez skokového zdražování.
Lidové noviny na titulní straně pondělního vydání přinesly šokující, překvapivou, několik týdnů starou a veřejně známou informaci o tom, že se Evropa dohodla na navýšení podílu obnovitelných zdrojů na 32 procent do roku 2030. Jelikož je v současnosti podíl zelené energie v Česku zhruba patnáctiprocentní, vyvozuje z toho list, že solárních panelů, větrníků a spol. bude do 12 let v tuzemsku dvojnásobek. Stojíme tedy údajně „na prahu solárního boomu č. 2.“
Svou roli zde pravděpodobně sehrála až přílišná horlivost editorů první strany bažících obvykle po skandálních titulcích. Autor Reaktoru pro to má pochopení, kdysi se dopustil stejné školácké chyby.
Faktem však je, že Česko na žádném prahu žádného boomu nestojí. Evropská unie si sice skutečně dala za cíl podíl čisté energie na 32 procent navýšit, jde však o cíl celounijní, nikoliv národní. Příspěvek jednotlivých států se bude odvíjet od řady faktorů, jako jsou geografické a klimatické podmínky či HDP. A jelikož státy jako Německo či Dánsku 32 procent zcela jistě překročí, zbude na Česko logicky výrazně méně.
Kolik to přesně bude, není úplně jasné, podle propočtů Komory obnovitelných zdrojů se však český podíl bude pohybovat zhruba kolem 22,5 procenta. Hojně citovaná studie Technické univerzity ve Vídni dospěla k 21 procentům, analýza však vznikla ještě před definitivním shodou v Bruselu a počítala pouze s celoevropským cílem 30 procent.
O energetice čtěte také:
Cena za energetickou jistotu. V Česku začaly práce na kapacitním mechanismu
Energiewende minula skoro všechny cíle. Proměna německé energetiky se zadrhla
Pokrytectví bohatých států: doma fosilní zdroje nechtějí, v Africe je podporují
Oproti současnosti tedy podíl zelené energie v Česku naroste zhruba o třetinu. Předpokládá se přitom, že část z toho připadne na dopravu. Zbytek – a v tom už se Lidovky nemýlí – budou muset zastat slunce a vítr.
Není se však třeba obávat skokového zdražení elektřiny a dalšího zabírání zemědělské půdy rozlehlými solárními parky. Programy instalace fotovoltaických panelů na střechách rodinných domů jsou rozjeté a fungují relativně dobře. Tak by to mohlo i pokračovat. Pro komerční sféru zase ministerstvo průmyslu chystá mechanizmus aukcí volných kapacit, jaké se osvědčily v Německu. Zájemci tedy nezískají automaticky pevně stanovenou podporu, ale budou se s co nejnižší cenou účastnit dražeb. Dotace tak v konečném důsledku může být i nulová.
Nevyužitý potenciál má Česko určitě ve větrné energii. Někteří odpůrci sice mohou namítnout, že vrtule hyzdí krajinu, těm však doporučuji navštívit hřebeny na česko-polské hranici u Hrádku nad Nisou. Pohled na těch několik málo větrníků na české straně a na obří hnědouhelný důl Túrow v Polsku přesvědčí každého.
Jako jediné tak skrývají určitý rizikový potenciál s neblahými následky bioplynové stanice na energetické plodiny. Těch už je v Česku relativně dost a je otázka, kolik jich dokáže česká krajina ještě uživit. Jelikož však jde o velmi zajímavý byznys jednoho holdingu ze svěřeneckého fondu vysoce postaveného vládního činitele, může zde vzniknout tlak, aby se bioplynkám nedělaly moc problémy. A to je dobré ohlídat.
Čtěte další komentáře Jana Brože:
