Portugalská Sintra opět hostila setkání bankéřů s guvernérem ECB Mario Draghim v čele. Úvodní projev připadl americkému ekonomovi Larry Summersovi, jehož si možná čtenáři spojí s pojmem „setrvalá stagnace“, který oživil a v minulých letech se mu hojně věnoval. Přestože Summers sám prodělal velké množství názorových obratů, jeho, jak sám uvedl, intelektuální provokace, stojí za pozornost.
Summers se totiž vrací k otázkám, které v posledních deseti letech, tedy po Velké recesi, rezonují i v oblíbenosti nových, resp. spíše staronových monetárních teorií jako je moderní monetární teorie a samozřejmě také koncept tzv. plnohodnotných peněz (Vollgeld). Ty sice ve švýcarském referendu nezvítězily, ale ukázalo se, že si nové myšlenky postupně probíjejí cestu i do hlavního ekonomického proudu.
Právě od něj se Summers odrazil, když si hned na začátku svého projevu postěžoval, jak málo ekonomický mainstream v monetární oblasti reagoval na tak zásadní poruchu jakou byla Velká recese. Z jeho košatého projevu (celý si ho můžete poslechnout zde) vybírám části, které mají přímou návaznost na budoucí roli centrálních bank.
Summers se samozřejmě nemohl vyhnout ani stále se šířící pochybnosti, která nad centrálními bankami visí, tedy tomu, jestli vůbec (a do jaké míry) jsou schopny inflaci vlastně ovlivnit (problému Philipsovy křivky jsem se věnovala již dříve zde.)
Americký ekonom si nemyslí, že nízké úrokové sazby jsou manýrou centrálních bankéřů. Vidí řadu strukturálních důvodů (čímž navazuje na svou verzi hypotézy setrvalé stagnace) pro to, aby úrokové sazby byly nízké. Kombinace demografického vývoje, vysoké nerovnosti, poklesu cen kapitálových statků, ale i nárůstu profit share (podílu zisků z produktu), to vše jsou podle něj faktory, které vedou k razantnímu poklesu tzv. neutrální reálné úrokové sazby.
Těžko se dalo očekávat, že by si právě Mario Draghi, autor proslulé fráze „whatever it takes“, pozval jako hlavního spíkra někoho, kdo by kritizoval politiku nízkých úrokových sazeb (například nějakého německého ekonoma). Summers jasně stojí na straně nízkých úrokových sazeb, kdy vyzývá oponenty, ať mu tedy laskavě vysvětlí, kde by se vzala ta poptávka, která ekonomiky jakž takž drží nad vodou, kdyby nebyly nízké úrokové sazby.
Těžiště Summersova projevu nicméně spočívalo ve varování: nemůžeme si dovolit recesi, ani ekonomicky, ani politicky. Byly použity nástroje včetně velice nízkých (někde i záporných) úrokových sazeb a politiky kvantitativního uvolňování, která dobíhá v eurozóně. Ale mix této politiky byl aplikován i v USA a stále je v Japonsku. Kam ještě můžeme zajít, ptá se sugestivně a s jasnou obavou Summers. Dává tím najevo, že podle jeho názorů mají centrální banky „vystřílený prach“ a recese může udeřit i kvůli nárůstu protekcionismu (zřejmá narážka na amerického prezidenta) a obecně ekonomickému nacionalismu.
Summers zároveň překládá i ideje pro budoucí, řekněme nekrizové fungování centrálních bank. Domnívá se (jako řada dalších ekonomů), že monetární politika ovlivňuje reálné veličiny nejen v krátkém období (což je ekonomický mainstream, který mají studenti v učebnicích), ale i v delším časovém horizontu. Inflační cílování ve výši 2 % není možné vnímat jako posvátnou krávu a Summers navrhuje cíl cenové stability pro centrální banky doplnit - maximální udržitelnou zaměstnaností. Což nutně evokuje nejen americký FED s jeho širším mandátem, ale také moderní měnovou teorii, která se právě kolem plné zaměstnanosti točí.
Byla by škoda, kdyby Summersovy ideje zůstaly jen „intelektuální provokací.“ Ale obávám se, že skutečná velká změna v ekonomickém paradigmatu přijde jedině s další velkou poruchou. Vzhledem k nárůstu rizik, včetně začínajících obchodních válek, na to možná nebudeme muset čekat dlouho.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
Ekonomická demokracie má obrovský potenciál. Politiky to ale nezajímá
Proč se Francie a Německo nemohou shodnout na reformě eurozóny
Ekonomika si vede výborně, ale dlouhodobé problémy neřešíme
Kdo sesadí z trůnu americký dolar? Čínský jüan, nebo SDR?
Sankce, kam se podíváš
Renta jako rozšiřující se patologie
