Když na začátku října vyšlo najevo, že Greta Thunbergová nedostane Nobelovu cenu míru, spustili její fandové pěkný povyk. Nedivíme se jim; když už Nobelův výbor jednou dokázal udělit tutéž cenu za to, že paní sázela stromy, proč by ji nemohl udělit za výlet na moři?
Kromě toho však výlet slečny Thunbergové ilustroval jinou věc. Jako každý extremista, i Greta ze světa maže odstíny šedi; lidé jsou buď dobří, nebo zlí. V tomto případě je zlý každý, kdo si nemyslí, že je třeba za účelem zachování planety zrušit devadesát procent ekonomiky.
Je pro tuto debatu jedno, jestli názory slečny Thunbergové jsou formovány jejím věkem a zdravotním stavem, PR agenturou nebo něčím jiným. Důležité je, že získaly vliv.
Nové téma
Ať se to komu líbí, nebo ne, radikální environmentalismus se (mimo jiné) kvůli Gretě stal staronovým oblíbeným tématem krajní levice. Je jen logické, že jejím prvním nepřítelem je Donald Trump.
Nobelista Kydland: Máme dva druhy vlád, které se od sebe vůbec neliší
Je to fotogenická situace: Trump je starý obtloustlý muž, zatímco Greta je mladičká dívenka za groš kudla. Trump dokáže na konci věty popřít, co říkal na jejím začátku, kdežto Greta říká jedno a totéž bez ohledu na to, o čem je řeč. Trump pohrdá vším, co zavání spoluprací, a nezná význam slova „pravidla“; Greta vyžaduje spolupráci všech bez výjimky podle pravidel, jež určuje sama. Trump je, alespoň nominálně, na vrcholu pomyslné pyramidy světové moci, kdežto Greta si nesmí ani dát panáka, natož aby mohla rozhodovat o dalších lidech. Je to marketingově uchopitelnější situace, než když dva radikálně odlišné názory hájí dva navlas stejní bohatí pánové s modrošedými saky a zářivým úsměvem.
Nikoho tedy nepřekvapí, že se Trump a Greta vzájemně nenávidí. „Nejdeš-li s námi, jdeš proti nám“ je zase jednou heslem dne. „Kdokoli nesouhlasí s radikální levicí, stává se v očích jejích protagonistů radikálním pravičákem,“ říká kanadský psycholog Jordan Peterson. (Poprvé na sebe upozornil před třemi lety, když protestoval proti záměru kanadské vlády uzákonit povinnost profesorů používat vůči studentům „genderově neutrální“ osobní zájmena.)
„S radikální levicí přitom může nesouhlasit kdekdo - levice umírněná, centristé, libertariáni, konzervativci i krajní nacionalistická či náboženská pravice,“ říká Peterson. Právě tak to funguje i obráceně. Nesouhlasí-li někdo s Trumpem, musí být součástí liberálního (rozuměj levicového) spiknutí.
To má svůj důvod. Politický extremismus považuje většina z nás za nepřijatelný. Pokud tedy svému oponentovi přilepíme nálepku extremismu, máme rázem navrch. A vskutku, v očích stoupenců obou táborů není nesouhlasný názor příležitostí k myšlenkovému klání, jehož výsledek tříbí poměry k lepšímu.
Nesouhlasný názor je názor extremistický, a tudíž nelegitimní; jeho nositele je o. k. nenávidět. Pro Trumpa i Gretu - a ještě spíš pro trumpety a gretény, či jak jejich stoupence nazvat - je na druhém konci stolu vždycky Adolf Hitler. Jako by celá tato nová politika sama trpěla Aspergerovým syndromem.
Kdysi důvěryhodný nástroj přímé demokracie se proměnil v bič na příčetné politiky, kteří nadřazují rozum emocím. Čtěte více v eseji: O umění referenda
To samozřejmě vytváří početnou skupinu lidí, kteří se nechtějí přidat ani do jednoho tábora, pročež mají tu nevýhodu, že na ně míří nenávist trumpet i greténů najednou. Jak je taková skupina početná, není snadno zmapovatelné: v každé zemi to je trochu jinak, podle toho, jak kde který tábor má (ne)schopné vůdce.
Natažený gumicuk
Předcházející odstavce naznačují, že lineární politické spektrum se protáhlo, jako když natahujete gumicuk. Protáhlo se na obou stranách: kdyby ještě před pěti lety někoho napadlo, že proti Mexičanům postaví zeď nebo zakáže ze dne na den těžit ropu, daleko by to nedotáhl.
Je však možné, že takový lineární model politického spektra současné dění již nevystihuje. Zjednodušení (podobné tomu, jehož pomocí nám dvourozměrná televizní obrazovka dává srozumitelný, byť ochuzený obraz trojrozměrného dění) je zde možná příliš zavádějící.
Kromě pravolevé osy se zde začíná rýsovat osa další, neméně důležitá. Je jí osa, na níž se proudy politického smýšlení řadí podle míry, do níž jsou ochotny delegovat moc nad věcmi veřejnými.
Přečtěte si: Jak stvořit ďábla aneb Proč se Soros stal Orbánovým otloukánkem
Reprezentativní ukázkou působení takové nové osy je Británie. Ministerský předseda Boris Johnson chce vypsat nové volby. V nich se nominálně utkají jeho dosud vládní konzervativci s opozičními labouristy, přičemž černým koněm budou brexitéři Nigela Farage a obvyklou stafáž budou dělat menší partaje v čele s liberálními demokraty (nebo tak v to aspoň doufají liberální demokraté).
Ve skutečnosti však Johnson proti sobě programově staví přímou moc lidu (již zde zastupuje výsledek referenda o opuštění Evropské unie z roku 2016) a moc nepřímou, již týž lid delegoval parlamentu (který se postavil v rozporu s výsledkem referenda proti brexitu).
Johnsona k tomu vedou různé politické ohledy, z nichž nejdůležitější je starost o vlastní politický prospěch. To nás sice může rozčilovat, ale tím nezmizí fakt, že jeho požadavek nadřadit přímou moc moci delegované mezi mnoha jeho krajany rezonuje.
Na kontinentu je to právě tak. Boj o delegaci moci v Evropské unii mezi členskými zeměmi a bruselským centrem určuje běh věcí více než kterékoli jiné kritérium. Skeptici přitom rádi mluví o demokratickém deficitu EU s odkazem na to, že komisaře „nikdo nevolí“. Achich ouvej, skeptici: de facto je jmenují lidé, kteří vzešli z vašich jednotlivých voleb. Jestli svým vlastním voleným zástupcům nevěříte, že jmenují lidi správné, zvolte si jiné vlády, jimž budete důvěřovat více.
Triumf hinduistického hlídače: indický premiér Módí vybičoval emoce náboženskou rétorikou
Přeleťme nyní Atlantik. Prezident Trump vládne natolik nestandardně, že pro stromy jeho jednotlivých vylomenin máme sklon nevidět obecný les jeho vládnutí. Alfou a omegou tohoto lesa je snaha o nadřazení výkonné moci té legislativní. „Pojďte na mě s impeachmentem, rozbiju vám hubu,“ jako by říkal Kongresu. Jeho lidé také rutinně ignorují předvolání, jimiž je (demokraty ovládaný, a tudíž patřičně natěšený) Kongres zásobuje.
Westminster, Brusel a bažina
Motorem této snahy je bezpochyby fakt, že Trump je Trump a nerespektuje dohromady nic. Jeho kolegové ve zbrani (rozuměj republikáni, kteří jej u moci drží) však čerpají alespoň část legitimity svého konání z faktu, že Trump v pozici přímo volené hlavy státu má mít nad zákonodárci jistým způsobem vrch. Že kongresmani jsou voleni stejně přímo jako prezident, je pravda; ale v očích přímomocařů jsou součástí „washingtonské bažiny“, již je podle Trumpových slov třeba vysušit.
Na jednom konci této druhé politické osy tak stojí westminsterský parlament, celý bruselský establishment a washingtonská bažina. Na druhé straně stojí ti, kteří těmto organizacím nevěří, že se svou delegovanou mocí budou zacházet správně. Greta a Trump jsou najednou na jedné straně barikády. Spojuje je pocit, že „takhle to dál nejde“. Že obsahy jejich protestu proti statu quo se navzájem liší natolik, že jsou vzájemně nekompatibilní, může pro tuto chvíli být vedlejší.
Delegace moci není sama. Hnutí MeToo před dvěma lety poštvalo všechny ženy proti všem mužům. Uprchlická lavina proti sobě postavila vítače a nácky (jak vidí jeden druhého). Globalizace ekonomiky rozdělila obyvatele Západu na vítěze a poražené bolestněji, než kdo odhadoval. Představy, že pohlaví je věc volby a že žena má výhradní jurisdikci nad nakládáním se svým těhotenstvím, narýsovaly čáru mezi progresivními liberály a konzervativci.
Velká listopadová Corbynova revoluce: labouristé chtějí rozdávat podle socialistického vzoru
Některé z těchto os společenského sporu se přetavily v reálnou politickou sílu, jiné milosrdně odezněly dříve, než takovou proměnou projít stihly. Problém delegace moci se však od uvedených jednotlivých stížností na běh světa v jednom podstatném rysu liší.
Nastane-li v poměrech liberální demokracie názorový střet, v němž konsenzus nelze najít, obvykle převažuje sklon hledat řešení kompromisní. Ne vždy je takové hledání plynulé, mírumilovné či fair. Jeho samotná existence však plyne z automatické premisy liberální demokracie, že oponentův názor je legitimní.
Inspirace nadevše
Ve chvíli, kdy tato premisa padá a oponentův názor v mých očích nemá právo na existenci, kompromisů netřeba. Proto mohou greténi a trumpety kompromis zavrhovat; pokud se svět nebude řídit jejich nároky, bude zle. Není divu, že Greta i Trump v lidech inspirují podobný typ jednání. „Náš životní styl ničí naše životní prostředí. Migranti nejsou jeho jedinou příčinou. Naše spotřebitelská kultura vytváří tolik elektronického a plastového odpadu, že životní prostředí rychle upadá. Korporace přetěžují zdroje, které má Země k dispozici,“ píše jeden takový radikální manifest. Greta Thunbergová? Ale kdež. Autorem je Patrick Crusius, jedenadvacetiletý kluk, který loni v El Pasu postřílel 22 lidí. Klasifikován byl jako pravicový extremista, čeleď „bílý nacionalista“.
„Nic se neuchovává. Přírodní prostředí bylo industrializováno, rozmělněno na prach a komoditizováno,“ píše se jinde. „Jediné, co přetrvává, jsou korporátní zisky a rostoucí bohatství jednoho procenta obyvatel, kteří vykořisťují lidi za účelem svého prospěchu.“ To zní jako od fiktivního dítěte, jež má Greta s Berniem Sandersem - ale není to tak. Napsal to Brenton Tarrant, Australan, jenž postřílel v novozélandském Christchurchi přes padesát lidí, převážně muslimů. Další pravicový extremista, pochopitelně.
Tarrant a Crusius dovedli svoji neochotu hledat konsenzus nejdál, kam to šlo. Jestli byla jejich starost v prvním plánu ekologická, ekonomická nebo protipřistěhovalecká, může jejich obětem být celkem jedno. Důležité je, že nevěřili, že jejich problém lze vyřešit způsobem méně namáhavým (a méně sebedestruktivním).
Stejně tak v to nevěří Greta a Trump: jeden druhého sice nenávidí, ale jejich nepřítel je společný. Po jedné ose jím je globální kapitalismus a volný trh, po druhé ose instituce, jejichž primárním účelem je hledání kompromisů, jmenovitě parlament a zastupitelská demokracie obecně.
To je velká věc. Určující myšlenkou západní civilizace je důvěra v příznivý výsledek soutěže myšlenek ať na poli ekonomickém, nebo politickém. Trumpety a greténi tuto důvěru nemají, byť k tomu mohou mít různé důvody. Společně nevěří možnosti stávající systém vylepšovat postupně a volky nevolky se tak scházejí u vrat revoluce.
Čtěte také:
