Vůbec není těžké najít pro Česko pozitivní příběh, ale bohužel nestačí „vyvětrat a vrátit láhve“. Je to ovšem dobrý začátek.
Připusťme, že přes jistou nezanedbatelnou naději v tuhle chvíli nikdo neví, zda se opravdu na Hradě bude „větrat a vracet láhve“ (M. Topolánek), ale pro českou ekonomiku jsou k dispozici dobré zprávy už teď.
Jedna z nich pohříchu v předvolebním týdnu zanikla a byla by škoda si ji nepřipomenout. Spolkový statistický úřad totiž ohlásil makroekonomická čísla za německou ekonomiku a vzhledem k velmi těsné korelaci mezi německým a českým hospodářským cyklem, který na německé oživení reaguje v několika měsíčním posunem, je nelze interpretovat něž jako velmi příznivá.
Níže je pěkně udělaný graf, který ukazuje, co byl „Wirtschaftswunder“, dlouhé období hospodářského zázraku ve Spolkové republice v dvacetiletí 1950-1970. Pro polistopadové Česko je důležitá ta červená přímka s hodnotu 1,6 %, protože ukazuje průměrné tempo růstu v dekádě 1991-2000, tedy první dekády nejen české ekonomické transformace.
Jestli dovolíte jeho interpretaci: tak jako nelze nikdy „náhradně“ prodat včerejší hotelové lůžko, pak ani nelze zopakovat příběh poválečného růstu v západní Evropě, protože vysoký růst byl tehdy všude (ne všude stejný) a vzájemně se pákoval.
Je zbytečné a neproduktivní trápit se vlaky, které už nám dávno odjely v době, kdy jsme se na nádraží dostavili my. Minulosti je důležité rozumět, ale nemůžete jí vrátit. Když se hlavní trhy zhroutí (SSSR etc.) a ty náhradní jsou velmi náročné a ještě k tomu pomalu rostou, pak z definice malá otevřená ekonomika nemůže bůhvíjak růst, když je zatěžkána spoustou zátěže v podobě zděděné kapitálové zásoby z minulosti, která se na budoucnost nehodí.
Česko po revoluci lze srovnávat s „rust beltem“ na Západě, a je extrémně těžké předělat oblasti se starým průmyslem na něco nového, čilého a dynamického. Taky politicky je to extrémně těžký proces, kde je hodně zahořklých poražených (kdo volil Trumpa; kdo hlasovat pro brexit).
Čtěte více o průmyslovém srdci Německa:
Nový most přes Rýn má být z čínské oceli. Pro místní špatný vtip
Optimistický „narativ“ je ten, že Česko tenhle přechod zvládlo, sice nikoli bez šrámů, ale vlastně úspěšně, s nepoměrně nižšími sociálními náklady než kdokoli jiný. Německý hospodářský zázrak jsme sice nezažili a nezažijeme, ale česká transformace ve srovnáním s tou východoněmeckou rozhodně není neúspěšná, ani sociálně, ani ekonomicky.
Druhý „německý graf“ je také z českého hlediska pozitivní, protože ukazuje, že německá konjunktura nevisí na čistém exportu jako na rezavé skobě a táhne ji soukromá spotřeba a investice, přičemž veřejné finance jsou velmi zdravé a ledacos utáhnou (pokud Němci budou chtít, mohou fiskálně ekonomiku stimulovat).
Mimochodem, takhle vypadá ten český graf z poslední makroekonomické predikce ministerstva financí: vyšší dynamika spotřeby a investic (červená), zhruba stejný výhled u čistého vývozu.
V Německu by podle všeho mohl letos hospodářský růst ještě stoupnout (2,6 %, IFO), v Česku se zcela jistě sníží, ale pořád bude někde nad třemi procenty, otázkou je, o kolik zpevní koruna vůči euru. Psal mi jeden věrný čtenář, že se Němcům vlastně vzdalujeme, i když rychleji rosteme; že na to má důkazy z mých textů v Euru. No jasně: na to, aby Češi snižovali absolutní náskok v eurech, potřebují asi tak dvojnásobné nominální tempo růstu HDP na hlavu v eurech. Nejenom za rok 2017, ale hodně let.
Větrat a vracet láhve není nikdy od věci, ale to je spíše nutná podmínka. Znáte to: benchmark je vysoko, být střízlivý a nehulit k nákupu budoucnosti nestačí.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
