Zdravím pravidelné čtenáře z cesty na Severovýchod, který jsem do pokročilého věku trestuhodně zanedbával a teď se rozhodl to změnit.
Do Polska jsem vjel od Hrádku nad Nisou super ošklivými jihozápadními vrátky v podobě hrozně rozbité polské okresky do Bogatynie, abych si pak od Zhořelce užíval málo zatížených nových dálnic s bezvadnými službami až do Gdaňsku, což je z Prahy skoro 900 kilometrů. Cestou stojí za to podívat se na Toruň, slavné univerzitní město s obnoveným historickým centrem.
Člověku přijde tristní, jak ohromný pokrok ve výstavbě dálnic udělali v 21. století Poláci, kteří jich měli v roce 2000 necelých 600 kilometrů, a jak nepatrný my. Tohle je stav k letošními lednu, zelené úseky jsou hotové, červené ve výstavbě, přičemž je tady staví i Metrostav (zrovna u Gdaňsku).
V Gdaňsku jsou k vidění kromě obnoveného historického centra hanzovního města i moderní architektonické počiny, nic takového jako Muzeum II. světové války v Česku nemáme, ale i Muzeum Solidarnosci a Baltská filharmonie jsou objekty hodné návštěvy. Je tady navíc hospoda na hospodě a - nesmějte se ani trochu - vyspělá kultura řemeslných piv.
Pár svrchně kvašených jsem okusil, všechna na úrovni, ale nesehnal asi nejoriginálnější polské pivo s údajně islandskou inspirací, jímž je Sheep Szit, pro nějž se slad nakuřuje přesně tím, co název slibuje.
Jinak doporučuji vyzkoušet regionální kuchyni místního etnika Kašubů, které má dost odlišný dialekt. Někteří tvrdí, že jde o samostatný jazyk.
Pro přírodymilovného člověka být u Baltu a nejít se podívat do některé ze zdejších rezervací by byl hřích, a kdo jste neviděl tuleně v přírodě, máte v Polsku asi největší šanci kousek od Gdaňsku na písečných lavicích v ústí Visly do Baltského moře. Při podzimním tahu je to prý naprostý ornitologický ráj a zimují tady ve velkých počtech arktické kachny, které v Česku uvidíte vzácně.
Je to ostuda, ale já jsem polský venkov zažil naposledy koncem 80. let a to bylo často o koních a malých políčkách. Dneska je to John Deer (nikoli Zetor) na velkých lánech všude vůkol, i v pohraničí s ruskou Kaliningradskou oblastí, podél níž jsem jel po okreskách asi tak sto kilometrů. Prý se komerční farmaření vyplácí i v Polsku až nad 50 a více hektarů. Bohužel i na Mazurech je vidět hodně kukuřice, často hned vedle břehů jezer, ale v Gižycku byla voda ještě báječně čistá. Že by na každém druhé venkovském baráku bylo čapí hnízdo, tak to ani náhodou. Jsou běžná, ale ubývají, jak agribyznys sílí a mokřady mizí. I tady je letos zjevně velké sucho.
Na svátek Božího těla, který Poláci slaví náboženskými procesími, všichni v nejlepších šatech, jsem včera překonal polsko-litevskou hranici, a hned za ní vytřeštil zrak, neboť na louce se místo krav páslo stádečko zeber (v Litvě!). Kdo rád dálnice ve stadiu zrodu, kde se ale skutečně pracuje, užije si asi tak hodinovou projížďku staveništěm dálnice do Kaunasu, předválečného hlavního města Litvy.
Kaunas je jako cibule, najdete tady katolickou katedrální baziliku svatého Petra a Pavla, pravoslavnou katedrálu svatého Michala archanděla i dosti zchátralou židovskou synagogu; k tomu staré dřevěné baráky typické pro provinční města carského Ruska a jistěže i superhnusné paneláky a další stavby sovětské éry. Do toho se vklínila architektura meziválečné moderny. Vedle často dosti zubožených vzpomínek na éru art deco jde hlavně o obrovskou baziliku Znovuzrození Páně, která byla vysvěcena teprve v novém tisíciletí, protože v sovětských časech do mamutí stavby umístili fabriku na rádia.
Mimochodem, ten „rusko-sovětský štych“ je v Kaunasu ještě skoro všude mimo nejvnitřnější historické jádro všudypřítomný, investice za posledních třicet let byly evidentně příliš nízké na to, aby se jej město dokázalo zbavit.
Na závěr příklad kaunaského pletení bičů, když na obnovu zjevně nejsou peníze. Vlevo je vidět synagoga, ale ten nápad s obří židlí a vanou na podlaze někdejšího balkonu se mi líbil.
Když už je člověk v Kaunase a vidí synagogu, kde se schází nepatrný zbytek kdysi velmi početné židovské komunity (podle ruského censu v roce 1897 představovala 35,3 % obyvatel tehdejšího osmdesátitisícového Kovna), sluší se vzpomenout na japonského vicekonzula v Litvě Čiune Sugiharu, který tady má muzeum a zachránil před smrtí v koncentráku tisíce lidí. Prý vydával rukou psaná tranzitní víza do Japonska ještě v den svého odjezdu na kaunaském nádraží. Spravedlivý mezi národy.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
