Máloco vyvolalo takové pozdvižení, a nejen mezi milovníky zvířat, jako zpráva o razii celníků a policie, která dva roky pracovala na sledování ilegálního obchodu ostatky tygrů chovaných v Česku soukromníky, které se za velmi vysoké částky prodávají uživatelům tradiční čínské medicíny. Nic nepřijde nazmar, kosti, oči, penis, kůže celých zvířat, lebky. Našel se i „tygří masox“.
Část spotřeby se zřejmě realizuje přímo v Česku u místní vietnamské a čínské komunity (razie proběhla i v známé pražské tržnici Sapa), část zřejmě putuje do Asie- první indicie ostatně přišly od leteckých společností.
V Česku se tak opakuje veskrze zavrženíhodný příběh, známý ze Spojených států. Pravda naše čísla – údajně je v Česku 168 tygrů – jsou proti Americe nepatrná. V tamních privátních chovech, různých zvěřincích, mnohdy i u benzinových pump, je většinou ve velmi nevyhovujících podmínkách chováno 95% „amerických“ tygrů, odhadem na 5000 kusů. To je mimochodem o hodně víc, než čítá celá populace tygrů žijící ve volné přírodě, která přes veškerou snahu ochranářů dosahuje podle posledních součtů 3890 kusů.
V USA je sice federální legislativa regulující chov ohrožených druhů, k nimž tygři samozřejmě již po desetiletí patří, ale geneticky pečlivě zdokumentované jedince jednotlivých subspécií tygra chovají akreditované zoo, které musejí respektovat závazné chovatelské protokoly, pečovat o pohodu zvířat, a poskytnout jim důstojné prostředí.
Zájem o zoo je pětkrát větší než o fotbal. Na financích to není znát
Drtivá většina tygrů z privátních chovů jsou kříženci s nedokumentovaným původem, jejichž genetikou se na rozdíl od odborně vedených akreditovaných zoo většinou nikdo nikdy nezabýval. V tom je také háček – kříženci byli až do dubna 2016 mimo dohled i zájem příslušných orgánů (US Fish and Wildlife Service), což znamená, že evidence zvířat mimo akreditované zoo byla mizerná až nulová; v některých státech Unie bylo snazší pořídit si lva či tygra než psa z útulku.
Velké šelmy ale dovedou být i po mnoha generacích v lidské péči smrtelně nebezpečné, nehledě na to, že jejich chov je nákladný, v USA vyjde ročně jedna velká kočka odhadem na 5-6 tisíc dolarů. Nastupuje tak ekonomický imperativ, jak zaplatit za čerstvé kvalitní maso, ubikace i veterinární a chovatelskou péči. Model je vesměs všude na světě stejný – mláďata všech kočkovitých šelem jsou roztomilá a za focení či pomazlení lvíčat či tygřat jsou lidé ochotní platit dosti vysoké částky.
Aby se oslabila ekonomická motivace pro chov mláďat, zakázalo ministerstvo zemědělství USA „mazlení veřejnosti s tygřaty mladšími čtyř týdnů“, přestože ochránci zvířat požadovali vyloučení jakéhokoli kontaktu. Tohle lukrativní okénko příležitosti se tak zkrátilo na nějaké dva měsíce, ale nezaniklo zcela. Odrostlejší mláďata už dovedou ošklivě podrápat či pokousat a nastává problém, kam s nimi.
Nastupuje pokušení jménem TCM, tradiční orientální medicína, pro kterou představuje tygr zdroj nejrůznějších elixírů, a je zbytečné říkat, že medicínsky zcela neúčinných. Kožešina, lebka, drápy či zuby se uplatní jako status symboly. Celkové odhady zpeněžitelnosti tygřího těla na černém trhu jdou do tisíců až desetitisíců dolarů.
Jak se starat o zvíře v horku? Za chyby hrozí až půl milionová sankce
Celý problém má další dimenzi – dokud jsou tygři komerčně chováni na Západě, je velmi obtížné se vymezovat proti chovu tygrů na obřích farmách v zemích jejich původního výskytu, zejména v Číně, Thajsku, Vietnamu a Laosu. Poslední relativně stabilní populace divokých tygrů v Indočíně přežívá v několika národních parcích na západě Thajska na hranicích s Barmou a mezinárodní ochranářská komunita jásala, když se ve fotopastech před nedávnem objevily snímky tygřice s mláďaty v jednom národním parku ve východním Thajsku.
Ve Vietnamu, Kambodži a Laosu jsou indočínští tygři, mimochodem vědecky popsaní před více než padesáti lety českým zoologem dr. Mazákem, funkčně vyhynulí, což znamená, že posledních několik jedinců se již nerozmnožuje a do několika let vymřou.
V Číně byli dříve tygři rozšířeni hned v několika subspéciích, přičemž ta jihočínská přežívá jen v zoo a na jedné farmě v Jižní Africe, kam byli tygři z čínských zoo převezeni, a skutečně se podařilo je znovu adaptovat na život ve volnosti, samostatně lovit. Nemají se ale kam vrátit – na jihovýchodě Číny zkrátka není dost velké souvislé území, kde by mohli být tygři znovu vysazeni.
Lesníci občas hlásí migrujícího tygra z jihočínské provincii Jün-nan na hranicích s Laosem a Barmou. Zdaleka nejlepší šanci pro návrat tygra do Číny dnes představuje severovýchod země na hranicích s Ruskem. Cokoli si myslíte o Vladimíru Putinovi, pak je zcela nepopiratelné, že se o záchranu sibiřských tygrů na ruském Dálném východě prokazatelně zasloužil. V posledních patnácti letech vytvořili Rusové síť nových chráněných území, o která se skutečně starají, takže tygři se vrátili i tam, kde již desítky let nebyli, a začali pronikat i do Číny. Dnes jich žije podle posledního zimního součtu asi 540, zatímco před sedmdesáti lety to nebyla ani desetina. Na rusko-čínsko-korejském trojmezí pro ně Čína zakládá obrovský národní park, kam se budou moci tygři a ještě vzácnější amurští levharti šířit.
Jak správně podříznout ovci? Do osmi vteřin po omráčení, učí se v německém kurzu
Ruský Dálný východ a přilehlé čínské pohraničí je tak jedinou oblastí, kde areál tygra expanduje, i když dodnes je největší populace v Indii, kde se v některých parcích tygrům daří, ale nemají kam migrovat – mimo chráněná území již pro ně není místo. Spolu s Nepálem je ovšem Indie jedinou zemí, kde máte docela reálnou šanci tygra v přírodě uvidět, pokud jste na správném místě (v Indii Kaziranga, Kanha, Corbett, v Nepálu Čitván) a věnujete tomu pár dní času s dobrým průvodcem. Všude jinde se to podaří i v místech, kde tygři jsou, leda tak profesionálním ochráncům a i ti hovoří o štěstí.
Na čínských farmách žije dalších 5000 tygrů, avšak pro návrat do přírody jsou většinou geneticky sotva použitelní a žádný z nich ještě do přírody vysazen nebyl. Zato v mrazácích jsou jich uskladněny stovky. Stovky jich jsou na farmách v Indočíně, chovaných za stejným účelem. Jistěže mezinárodní úmluvy (CITES) obchodování „tygřími součástkami“ zakazují, stejně tak domácí předpisy, jenže po čem je poptávka, tam je i nabídka. Podmínky chovu jsou tristní, tygři jako samotářská zvířata jsou chována zcela nepřirozeně ve smečkách, pro pobavení diváků loví nebohá živá dobytčata, ke koupi je tygří víno (alkoholový macerát z tygřích kostí), atd.
Co je na tom tak špatného? Lidé konzumují věci, které jim nepřinášejí žádný zdravotní prospěch stejně tak na Západě jako v Číně, protože jsou přesvědčeni o opaku. Proč tedy nemohou Číňané, Vietnamci a další národy, které hoví orientální medicíně, uspokojovat poptávku cíleným chovem žádaných druhů zvířat, z nichž se přípravky získávají? Nebylo by to nakonec pro ochranu přírody lepší faremní chov a produkci takto získanou legalizovat, certifikovat, danit a výnos použít na ochranu ve volné přírodě?
Potíž je v tom, že legální faremní chov není záruka záchrany druhu ve volné přírodě. Ekonom by řekl, že zrovna medicína ze vzácných druhů ohrožených vyhubením je „luxury good“, kde poptávka stoupá s rostoucími příjmy a cenami, zatímco faremní produkt bude spotřebitel vnímat jako nedokonalý substitut. Jinak řečeno, poptávka po „opravdovém“ lektvaru z divokého tygra neklesne, ale bude stoupat. Koneckonců, na farmách je tygrů ikskrát víc, a pytlačí se pořád.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
