Úloha zemědělců jako producentů potravin už nemá takovou důležitost jako v minulosti. Novou funkci ve společnosti však většina farmářů stále nemůže nebo nechce přijmout
„Vždyť my vás všechny živíme. Pojďte si to zkusit,“ slyšíme v posledních dnech stále častěji od zemědělců směrem k nezemědělské veřejnosti, která po kauze hraboš obviňuje agrárníky často z těch nejhorší zločinů proti přírodě. Částečně lze hysterickou reakci zemědělců pochopit, ekonomicky přežívat mezi minimálními výkupními cenami a dotacemi, jejichž získání si často žádá splnění nejnesmyslnějších podmínek, opravdu není snadné.
Především však odpovědi zemědělců nepřipouštějících si absolutně žádné pochybení a veškerou kritiku odbývajících jako neznalost přírodě vzdálených měšťáků (že mezi kritiky jsou i venkované a dokonce někteří zemědělci, míjí) svědčí o absolutním ignorování proměny, která celé zemědělství nezbytně čeká, a která už vlastně nastala.
Posledních zhruba sto let přineslo konzervativním agrárnímu sektoru až příliš turbulentní vývoj. Desetitisíce let se většina lidstva lopotila na polích a doufala, že se jim podaří ze země vyhrabat pár brambor na zimu. Někdy v první polovině minulého století však byla většina z nich od úmorné dřiny a nepřežité existenční nejistoty osvobozena vědeckým pokrokem.
Čtěte komentář:
Jak na hraboše? Místo jedů poštolky a sovy
Díky intenzivnímu zemědělství v podobě pokročilých průmyslových hnojiv, ochranných látek a moderních šlechtitelských postupů najednou dokázala práce mnohem méně lidí nasytit davy strávníků, kteří se tak mohli přesunout do průmyslu či jiných odvětví.
Bohužel zemědělci byli až příliš úspěšní. Potravin postupně začali produkovat tolik, že už jimi nebylo koho sytit. Svou roli jistě sehrálo i to, že ti, kteří se přesunuli do jiných odvětví, najednou neměli potřebu tolika pracovních sil k obdělávání polí. Tu totiž dříve řešil většinou samozásobitelstvím, kterého nyní nebylo potřeba, a demografická křivka přestala růst nebo dokonce začala klesat.
Jenže co najednou se vší tou pšenicí, mlékem či vepřovým, kterých bylo díky všem těm pesticidům a antibiotikům stále více? Zákon nabídky a poptávky zafungoval dokonale a výkupní ceny v zemědělství začaly klesat na hodnoty, které nebyly schopny producenty uživit. Reakcí bylo přesměrování části sektoru na produkci energetických plodin. Výsledkem je, že sebeprezentace agrárníků jako dodavatelů potravin je už dnes značně nalomená.
Uschlý ráj to na pohled. Česká krajina se začne proměňovat
Nejrozšířenější tuzemskou plodinou je pšenice, které se loni sklidilo 4,4 miliony tun. Téměř dva miliony, tedy přes čtyřicet procent, však směřovalo na export. Za pšenicí následuje proslulá řepka a mnohé nejspíš překvapí, že tři čtvrtiny úrody opravdu zkonzumujeme v podobě řepkového oleje a pouze zbytek tankujeme do vozů. I tak je to však téměř 100 tisíc hektarů, které neslouží k výrobě potravin, ale biopaliv, jejichž smysl je stále více zpochybňován.
O pozici třetí nejrozšířenější plodiny se pak perou ječmen a kukuřice. Obilovině na výrobu sladu není co vytýkat, u kukuřice však zarazí nepoměr pěstování na zrno či siláž silně ve prospěch druhé možnosti. Kukuřici na siláž je možné využít buď jako krmivo nebo na výrobu elektřiny v bioplynkách. Jelikož stavy hospodářských zvířat dlouhodobě stagnují nebo klesají, není těžké uhodnout, k čemu je většina rozšiřujících se ploch se silážní kukuřice určena.
Tradiční role zemědělce živitele už platí jen z části a není zdaleka potřeba v takové míře jako dřív. Role zemědělce energetika se příliš neujala a drží se jen díky státní podpoře, většina veřejnosti ji odmítá.
Po všech vyprodukovaných surovinách zkrátka poptávka není. Po čem však poptávka je, je funkční krajina, která by představovala zajímavé místo pro život lidí, zvířat i rostlin, zadržovala vodu a čelila klimatickým změnám.
A právě role správce krajiny bude úkolem zemědělců v budoucnu, většina si to bohužel odmítá přiznat. Jinak by při probíhajících jednání o nové podobě společné zemědělské politiky mobilizovali veškerou lobbistickou sílu na přesměrování dotačních miliard právě do těchto oblastní. Namísto toho si vylobbovali výjimku používat jed na hraboše.
Čtěte další texty Jana Brože
