Řada pamětníků z Kladna a okolí se jistě velmi rychle rozpomene, když uslyší jméno Kladenka. Šlo o světlé pivo, které si po šichtě rádi dávali místní huťaři. Tedy až do září roku 1967, kdy závod Buštěhrad - součást národního podniku Středočeské pivovary - vyvezl z vrat poslední sudy a nadobro zastavil chlazení ve sklepě. Výstavní pivovar s bohatou historií a dobrým jménem napodobil necelých sedm kilometrů vzdálenou výrobnu v Kročehlavech, kterou komunisté zlikvidovali hned po roce 1948.
Že tato dvě rozhodnutí centrálně řízeného hospodářství nebyla příliš promyšlená a neměla co dělat se zastaralostí obou pivovarů, dokládá nejlépe fakt, že jejich železné technologie dodnes fungují v Broumově-Olivětíně, kam je před desítkami let převezli.
Buštěhrad i Kročehlavy jsou výmluvnou připomínkou postupů, jak se po roce 1948 zacházelo s tradičními pivovary a sladovnami, které v Československu po rozpadu Rakouska-Uherska zbyly. A že jich nebylo málo.
Zatímco v roce 1835 fungovalo v českých zemích monarchie 1087 pivovarů, o 75 let později jich existovalo pouze 804. Tak to v Encyklopedii pivovarství zachycuje velký znalec František Chodounský, který kromě vlastního mapování na přelomu 19. a 20. století přispíval i do Ottova slovníku naučného.
Špatná léta válečná
V předvečer první světové války pak historické prameny evidují ještě 650 fungujících varen, jenže čtyřletý globální konflikt nechal tvrdý otisk i v české kotlině. Nejenže chyběly suroviny a pivo nebylo z čeho vyrábět - třeba ve zmíněném Buštěhradu spadl výstav mezi roky 1914 a 1917 z 17 296 na pouhých 1216 hektolitrů - v řadě případů navíc neměl kdo vařit. Muži museli do války, úředníci zabavovali kovové součásti pivovarů, aby posloužily pro válečné účely.
I přesto se ale tento průmysl podařilo udržet při životě. Když 28. října 1918 vznikla nová republika, na jejím území se nacházelo 562 pivovarů. Jenže velmi rychle se ukázalo, že mnoho z nich je ve velice špatné kondici a investovat do jejich modernizace v chudých poválečných letech prostě nepůjde. Pozornost se tak soustředí hlavně na větší provozy.
Světlé, pění. Historický snímek z roku 1963 z krajské přehlídky jakosti piva v Českých Budějovicích. Podsládek František Maršík je na fotografii zachycen při smyslovém hodnocení pěnivosti a průzračnosti vzorků.
Další masivní vlna zavírání přišla s koncem 30. let a nástupem druhé světové války. „V roce 1938 zabrání Sudet Německem přineslo pivovarnictví ztrátu 120 pivovarů z těchto oblastí. Druhá světová válka a okupace Československa vyvolala nedostatek energie a potřebných surovin k výrobě. Například jenom v roce 1942 byla zastavena produkce 75 pivovarů,“ uvádí Štepán Mosler ve své práci Historie a vývoj pivovarské architektury určené pro Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně.
Nečekaným efektem, který se projevil až po konci války, bylo, že několik sudetských pivovarů během války Němci zrekonstruovali a zmodernizovali. Jenže sloužily jen několik let. Po roce 1945, kdy Češi své sudetské sousedy násilím vyhnali, oblasti osiřely a staly se terčem nájezdů zlatokopů. A když pak začaly do Sudet proudit první rodiny, aby oblast osídlily a znovu oživily, stály tam už rozkradené či zničené fabriky.
Znárodnění skončilo v roce 1955
Jak píše Antonín Kratochvíle ve své knize Pivovarství českých zemí v proměnách 20. století, z 270 pivovarů na českém území jich byla v roce 1946 většina v soukromém vlastnictví, zbytek patřil církvím, obcím, měšťanstvu či akciovým společnostem. Jen šest výrobců bylo tehdy národními podniky - staly se jimi na základě prezidentova dekretu z října 1945, jenž určoval, že první etapa znárodnění se dotkne pouze pivovarů s ročním výstavem přesahujícím 150 tisíc hektolitrů.
Postupně se stát zaměřil i na menší pivovary, takže v roce 1948 bylo v Československu už 22 národních podniků. Proces probíhal až do roku 1955, kdy mohli vládnoucí komunisté ohlásit, že sto procent varen je v rukou státu.
I přes dílčí změny v regionálním rozdělení národních podniků v období mezi léty 1948 a 1989 se stále kladl největší důraz na velké krajské výrobce, což způsobovalo zavírání mnoha desítek menších pivovarů. Za tuto éru jich přestaly vařit zhruba dvě stovky. Naopak jedinými dvěma pivovary, které soudruzi v druhé polovině 20. století nechali postavit, byl Radegast v Nošovicích a v Sedlci u Mostu.
Pivní lístek: Speciály pro léto 2018
Skutečný stav, do jakého se pivovarnictví pod socialistickým řízením dostalo, se odhalil v 90. letech. Podniky nebyly konkurenceschopné, zastaraly, v mnoha pivovarech technologie utrpěly přidáváním náhražek, které v pivě nemají co dělat. Bolestivou ránu řemeslu zasadilo i mnoho nepovedených privatizací.
Záchrana řemesla přichází až s malými investory, díky nimž se trend obrací a pivovarů opět přibývá. Několik menších podniků překonává hranici deset tisíc hektolitrů uvařeného piva ročně a stávají se průmyslovými výrobci.
Počítadlo nyní ukazuje, že v Česku funguje 444 pivovarů. Odhadovat jejich maximální počet nejde. Například Jan Šuráň, prezident Českomoravského svazu minipivovarů, vidí strop až u čísla kolem tisícovky. Takže řemeslo se dnes jen vrací tam, kde mohlo být, kdyby nepřišly války a komunismus.
Přečtěte si také:
Sládci na cestách. Z dobrého jména českého piva ve světě profitují i pivovarníci
Pivovary zakazovaly odběratelům export své produkce. Antimonopolní úřad to zatrhl
