Kde jsou ty časy, kdy Jim O'Neill, šéfekonom společnosti Goldman Sachs, přišel na začátku tisíciletí se zkratkou BRIC, tedy Brazílie, Rusko, Indie a Čína, kterým mělo patřit tohle století? Pokud použijeme dnes tak oblíbený termín „účelovka“ i na tento případ, bude to oprávněné. Už tehdy šlo spíš o marketingový nástroj, jak prodat „růstový příběh“ ekonomik, které žádná bůhvíjak logická linka nespojovala. A společný jmenovatel nebyl moc vidět ani poté, co se v roce 2010 ke čtyřce připojila ještě Jihoafrická republika.
O Rusku se sice na konci Jelcinovy éry říkalo, že nebýt jaderného arzenálu, bylo by z hlediska velikosti ekonomiky, HDP na obyvatele, závislosti na vývozu surovin a mezinárodněpolitické váhy „just like Brazil, without the charm“. Tedy jako Brazílie, akorát bez půvabu. Na přelomu tisíciletí to sice „papírově“ zhruba sedělo, ale jinak to byl bonmot, dokonale spojující aroganci s blbostí. Ne že by se tenhle a jemu podobné nedávaly k dobru v londýnské City nebo na Wall Street, ale jejich vhled do reálií zemí to byl obdobný jako ta zastřešující zkratka.
Investiční fond zaměřený na BRICS se ovšem prodával dobře, stejně jako rostla hodnota podkladových aktiv. Dokud příběh nenarazil na své omezení v podobě hodně nepřesvědčivých výnosů: s velkou slávou spouštěný investiční fond zaměřený na BRICS nakonec Goldman Sachs v říjnu 2015 bez fanfár sloučil s jiným, obecně zaměřeným na rozvíjející se ekonomiky, poté co oproti roku 2010 vykázal pokles hodnoty aktiv o 88 procent. Bloomberg to tehdy nazval „koncem jedné éry“.
Den nula se blíží: Kapskému Městu dojde za tři měsíce voda
BRICS se jako akronym ukázal nefunkční, protože zastřešoval velmi nesourodé země, ale to samozřejmě neznamenalo, že by euforii vystřídalo všeobecné zklamání ze všech členů spolku, protože mizerný výkon podali jen vývozci komodit.
Čína a pak dlouho nic...
Jak je patrné z grafiky, opravdu silný „růstový příběh“ předvedla Čína. Ještě v roce 1990 na ní kupříkladu připadala pouhá tři procenta z celosvětového objemu výroby ve zpracovatelském průmyslu, o čtvrt století později se podíl čínské „továrny světa“ zvýšil na osminásobek a je mimořádně výrazně zapojená do celosvětového „supply chainu“. Navíc prochází i její zpracovatelský průmysl rychlou strukturální změnou. Obyčejný textil a konfekce a další výrobky s nízkou přidanou hodnotou se dneska stěhují někam do Bangladéše nebo Kambodže. Proč?
Jak se těží bitcoin v Číně:
Dobývají digitální zlato. Čínští těžaři bitcoinu vydělají dvojnásobek minimální mzdy
Jednak čínská pracovní síla ve velkých městech pobřežního pásu mnohonásobně podražila, jednak o nějaké vybírání detritu globální ekonomiky už Čína nestojí. Například její někdejší padesátiprocentní podíl na světové recyklaci plastového a elektronického odpadu, který se dovážel ze Západu (včetně Česka), patří od začátku letošního roku minulosti. Dovoz mnoha různých druhotných surovin včetně plastového odpadu z domácností byl zakázán.
Indie má pořád tolik vnitřních bariér a regulací, že je z hlediska industrializace a rozvoje infrastruktury za Čínou o desetiletí pozadu, ale z téhle slabiny nakonec udělala svého druhu adaptační přednost -nevyrábí hmotu, ale velice dobře se uchytila v IT a distančně poskytovaných službách všeho druhu.
Jednu dobu to vypadalo, že čínské tempo růstu bude postupně slábnout, zatímco Indie bude akcelerovat, jak sníží byrokracií a vytvoří lepší podmínky pro podnikání, což je v kostce to, co si mnozí slibovali po zvolení Naréndry Módího indickým premiérem.
Očekávání se nějak nechce naplnit. Nejdříve se pustili do boje proti korupci a černému podnikání výměnou bankovek s vysokým nominále (500 a tisíc rupií), představujících téměř 86 procent oběživa. Výsledkem byl nulový efekt v dosažení deklarovaných cílů (nakonec vyměnili skoro 100 procent bankovek), ale naopak citelné snížení objemu transakcí v ekonomice, a tím i její „růst“ nikoli nad, ale mírně pod čínskou úroveň, kolem 6,5 procenta.
Nepomohlo ani chaotické zavádění federální spotřební daně. V příštím fiskálním roce (od dubna 2018) by ovšem měla Indie růst o sedm procent a pak se počítá s dalším zrychlením na 7,6 procenta.
Trojka závislá na cenách surovin jako na rezavé skobě
Úplně jinak na tom jsou komoditní producenti, kde Brazílie a Rusko zažily spolu s koncem komoditního cyklu pokles do červených čísel, v případě Brazílie doprovázený gigantickým korupčním skandálem spojeným s národními šampiony, ropnou společností Petrobras a stavebním a inženýrským koncernem Odebrecht.
Navzdory politickým otřesům, které vedly k pádu brazilské prezidentky Dilmy Roussefiové a velmi oslabují i jejího nástupce Michela Temera, se Brazílie po nejhlubší recesi za desítky let oklepala a HDP podle odhadů vzrostl asi o jedno procento, přičemž další oživení je na obzoru.
Rusku byla věnována minulá rubrika Makro, takže zde má smysl jenom zrekapitulovat, že díky kompetentní makroekonomické politice si Rusko udrželo stabilitu a vyrovnalo se se sankcemi (i vlastními protiopatřeními) a loni mírně rostlo. Potíž je v tom, že žádný „silný příběh“, kromě ještě stále nevytěženého potenciálu ruského agrobyznysu (Rusko je největším vývozcem obilí na světě), není v hospodářství na obzoru. Na velmocenské ambice nebudou ruskou centrální bankou očekávaná tempa mezi 1,5 až dvěma procenty stačit.
Docela tristní obrázek dnes nabízí Jižní Afrika, kterou dohání hlavně svéráz vládnutí prezidenta Jacoba Zumy, který proměnil kdysi funkční zemi ve vyspělou kleptokracii. Je zapleten do tolika korupčních skandálů, že na jejich detailní výčet by telefonní seznam Kapského Města nestačil. Mírnou dávku optimismu vyvolala volba Cyrila Ramaphosy šéfem nejsilnější politické strany Afrického národního kongresu na sklonku loňského roku.
Je ale velkou otázkou, zda se Zumu podaří vystrnadit z prezidentského úřadu před koncem funkčního období v roce 2019, nejlépe ještě před letošními parlamentními volbami. Včera bylo pozdě: sociální nerovnost je větší než na konci apartheidu, sedm milionů lidí má AIDS, průměrné tempo ekonomického růstu je nižší než populační přírůstek. Navíc požadavky radikální levice na znárodnění bank, těžebních společností a dalších klíčových podniků a vyvlastnění bílých farem bez náhrady opravdu nepomáhají investičnímu apetitu. Mezinárodní rating je pár stupňů pod investiční úrovní a dluh v domácí měně je „junk“.
Přečtěte si:
Je to podvod? Jistě, pane řediteli. Banka JP Morgan nakupuje bitcoiny
Ranč v Namibii i byt v New Yorku: nemovitosti pro lovce slev
