Když rozjíždím nový projekt, chci u toho být, říká šéf Albi Antonín Kokeš, jenž od přáníček a her expandoval do pekařství a nejnověji i byznysu s oblečením.
Firmu Albi založil Antonín Kokeš s kamarádem před čtvrt stoletím a dnes je dnes největším prodejcem her, přání a dárkových předmětů v Česku.
Po úspěšné expanzi na slovenský a polský trh se Kokeš v roce 2013 rozhodl, že otevře pekárnu „s duší“. „Uvědomil jsem si, že tu nejsou hezké prodejny s pečivem, kombinované s kavárnou. Takové, jako jsou v Německu, ve Francii, ve Švýcarsku a dalších zemích. Prostě pěkná malá pekárna, kde si sednete a dáte si něco k jídlu a dobrou kávu,“ vysvětluje Kokeš. Dnes má Antonínovo pekařství čtyři pobočky v metropoli.
A Tony, jak ho někteří podřízení familiárně oslovují, mezitím rozšířil svůj podnikatelský záběr o další segment: oblečení. „Připravujeme nový byznys, dámskou módu pod značkou Kinoko. Půjde o funkční oblečení pro kombinaci města a sportu. Zatím jsme na začátku,“ říká Kokeš.
Jak jste se od her, přáníček a pekařiny dostal k oblečení?
Abych byl upřímný, nemám pocit, že je tu vysloveně díra na trhu. Mě spíš vždy něco napadne, a když se mi to líbí, zrealizuji to. Lidé se mě často ptají, kam na nápady chodím, a já nemám odpověď. Prostě mě to napadne. Každopádně nemůžu dělat věci, ke kterým nemám vztah. Potřebuji vědět, že mě to bude bavit.
V minulosti jsem měl třeba rozpracovaný projekt v počítačových hrách. Dávalo to smysl v souvislosti s naším podnikáním v oboru deskových her, začal jsem obcházet výrobce, vývojáře a další partnery. Ale jak jsem se do toho postupně nořil, uvědomil jsem si, že počítačové hry nehraju, nemám k nim žádným vztah a vlastně si ani nemám o čem povídat s lidmi, kteří je hrají. A to je rozdíl oproti ostatnímu, co dělám. Přání, grafické věci, stolní hry i chleba, vše mě od začátku bavilo.
Online vs. offline. Viking v čele Adidasu skáče střemhlav
Myšlenek mám v hlavě tisíc, ale jednou si prostě řeknu, že jdu do toho. Tak to bylo s oblečením. Vím, že to bude těžký byznys, možná nejtěžší ze všeho, co dělám, i proto k tomu přistupuji s největším respektem. Začneme s dámským funkčním oblečením, protože ženy věnují oblékání více peněz i péče, takže je vhodné začít u nich. Pánské oblečení ale nezavrhuji, jen začneme s dámským sortimentem.
Budete šít v Asii?
Pokud to bude jen trochu možné, chci se tomu vyhnout. Z různých důvodů, jedním z nich je logistika. Chceme značku postavit na českých návrhářích, proto potřebujeme mít výrobu alespoň částečně tady. Hledáme výrobce v Čechách a některých zemích EU - v Rumunsku, Litvě a na Slovensku. Moje vize v tomto segmentu se průběžně mění, je to úplně nový byznys, takže spousta věcí může být nakonec jinak. První série oblečení je naplánována na letošní podzim, směřujeme to k říjnu.
Jak se značka bude jmenovat?
Bude to Kinoko. Původní název měl být Kokino, to je moje přezdívka z mládí, ale má i jisté negativní konotace a složitou výslovnost, tak jsme to změnili.
Antonínovo pekařství má momentálně čtyři prodejny. Připravujete další?
Brzy otevřeme pátou, naší vizí je mít v horizontu pěti let deset pekáren v Praze. Stále v některých městských částech cítíme poptávku, deset mi přijde jako rozumné číslo. Přicházejí nabídky i z jiných měst, ozývají se zájemci o franšízu, jejíž koncept jsme nedávno dokončili. Chceme tomu dát čas, zatím to nenabízíme masově, ale je možné, že během roku dvou v regionech něco franšízově otevřeme.
Do pekařiny jste se pouštěl proto, že vám chyběl kvalitní chléb?
Chybělo mi všechno, běžně prodávané pečivo byl průšvih. Ale já jsem původně nechtěl péct chleba, plánoval jsem prodejnu s kavárnou a hledal pekaře, který by nám zboží dodával. Dokonce jsem ho i našel, ale nějak mi to stále nesedělo. V ten moment mi zavolal kamarád, že na letišti ve Frankfurtu pečou chleba. Nikoliv rozpékaný, ale přímo na místě pečený.
Přišlo mi to divné, ale pak jsem zjistil, že v Německu existuje celá řada podniků, kde se peče. Nadchlo mě to a změnil jsem názor. Ostatně, skoro všechny mé nápady se v průběhu realizace hodně mění.
Proč padla volba na kváskový chléb?
To jsme řešili dlouho. Uvažovali jsme o francouzském stylu, croissanty a bagety jsou dnes moderní, ale já jsem chtěl normální, dobrý chleba. Nic exkluzivního jako třeba bio chleba z obilí sbíraného za úplňku, když to přeženu. Takový bochník by nakonec stál třeba 200 korun, ale my nechtěli dělat snobský podnik. Chtěli jsme normální pekárnu pro normální lidi. Zároveň jsme ale věděli, že ten podnik musí vypadat moderně. Žádné klasy a pekaři v bílém.
Přečtěte si rozhovor:
Majitel Alpine Pro Hrbek: Možná půjdeme do plavek
Měl jste nějaké zkušenosti s gastronomií?
Vůbec. Zajímavé je, že to každého tak překvapuje. Jasně, bál jsem se toho, protože jsme o tom nikdo nic nevěděl, kamarádi, kteří mají něco společného s gastrem, nám vysvětlili základní úskalí a poradili, jak na potřebná povolení.
Když jsme v Albi začínali s vlastními prodejnami, byl to možná mnohem větší skok než pekařství. Najednou jsme šli do retailu, což je úplně něco jiného než vydavatelství, a dlouho jsme se to učili. Teď jsme použili předchozí zkušenosti a nápady, i když to může vypadat, že chleba je něco jiného než hry.
Narazil jste na nějaký specifický problém, který jste z dřívějšího podnikání neznal?
Ano, i ne. Neobjevilo se nic nečekaného, protože jsem určité problémy čekal, například komplikace s hygienou. Na tomto případě jsem zjistil, že jednotlivé pražské části se od sebe liší ve fungování, v ochotě i v komunikaci. Konkrétní příklad se týká toalet. Nevím, proč pekárna někde musí mít dvě toalety, ačkoli nám jinde povolili jen jednu. Byrokratických omezení je tu strašně moc a vůbec si nemyslím, že za vše může EU. Na tu se svaluje neprávem spousta věcí. Ale obecně bych řekl, že se přístup zlepšuje, úředníci už jen neházejí klacky pod nohy, ale jsou ochotní poradit.
Jako majitel firmy s miliardovým obratem sám obíháte úřady?
Jasně, na všech těch úřadech jsem byl. Je to sice masochismus, ale mě to zajímalo. Spoustu věcí jsem chtěl udělat jinak. Obrovským problémem byla například možnost péct před lidmi. Na můj argument, že v supermarketech to nevadí, odvětili, že tam se pečivo jen rozpéká, ale nepeče. Jako by bakterie při pečení létaly víc než při rozpékání. Přitom my pečeme za sklem, které mimochodem chtěli, aby bylo až do stropu. Zkrátka spousta debat, ve kterých jsem poukazoval na to, že v jiných zemích to jde, jen u nás ne. Třeba na radnici Prahy 10 jsem byl kvůli oplocení předzahrádek třináctkrát.
Radíte lidem, jak uspět v podnikání, ale trochu to vypadá, že zásadní radou je dělat si všechno sám...
Takto jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale možná je to pravda. Ale u mě platí, že když rozjíždím nový projekt, chci u toho být.
Když jsme otvírali zastoupení v Polsku, odstěhoval jsem se tam. Když jsme rozjížděli vlastní obchody, naskládal jsem si regály do zasedačky, umístil jsem si tam kasu a chodil jsem s košíkem, abych otestoval ergonomii. Já si na ty věci potřebuju přijít. Tím, že si konkrétní věci sám osahám, mi dává možnost svým lidem argumentovat, diskutovat s nimi a hledat nové věci.
Jak se pekařství daří ekonomicky?
Velmi dobře. Dostali jsme se na zhruba sto milionů obratu a ziskově to bude v pořádku, dle našeho klasického vzorečku; vždy mám nastaveno, kolik procent se musí vracet z obratu. První rok jsme samozřejmě byli ve ztrátě, jednak kvůli velké investici, ale především jsme se spoustu věcí teprve učili. Ale již během prvního roku jsme se dostali do provozního zisku. Obecně je návratnost pekárny zhruba kolem čtyř let.
| Antonín Kokeš (48) |
|---|
| • Zakladatel a majitel společnosti Albi Česká republika. |
| • V roce 1990, během studií na vysoké škole, začal s kamarádem prodávat pohlednice, později firmu rozšířili o přání, deskové hry a dárkové předměty. V roce 2003 odkoupil podíl Jaromíra Kovaříka, který se začal věnovat hrám pod značkou Mindok. |
| • Albi v současnosti provozuje 33 značkových prodejen, z toho 22 v Česku, zaměstnává 450 lidí, obrat v roce 2018 poprvé v historii překročil miliardu korun. |
| • Kouzelné čtení se na tržbách podílí zhruba 20 procenty, ostatní hry tvoří čtvrtinu obratu. Zbytek jsou dárky a přání, pekárenská síť Antonínovo pekařství dělá zhruba desetinu. |
| • Z her je nejprodávanější Bang, Osadníci z Katanu a Carcasonne. |
| • Věnuje se i neziskovému sektoru, v projektu Čistá duše se snaží pomoci lidem se schizofrenií vrátit se do normálního života. |
| • V současnosti připravuje knihu o svém dětství, o začátcích podnikání, o byznysu, o podnikatelské inspiraci vlastním dědečkem. „Je to spíš dárek pro mé děti, snažím se být co nejotevřenější a nejupřímnější.“ |
Před několika lety jste opustil exekutivu Albi a přenechal výkonné řízení firmy řediteli. Čemu teď věnujete nejvíc času?
Nemám pozornost rozdělenou na nějaká pevná procenta. Někdy se věnuji Albi dva dny v týdnu, jindy třeba dva měsíce nebo i půl roku vůbec ne. Obecně se věnuju financím a strategii, dlouhodobým plánům, klíčovým partnerům, protože udržování kontaktů je důležité. Ale v každodenním byznysu už nedělám nic.
Jak dlouho vám trvalo se od vedení oprostit a jen se dívat na to, jak to dělá nový šéf?
Byl to dlouhodobý proces. Nejdřív jsem přemýšlel o tom, že najdu profesionála zvenčí, který mi pomůže posunout firmu dál, ale to se nepovedlo. Našel jsem pár lidí, ale neseděli jsme si lidsky. Navíc jsem zjistil, že začleňování takového člověka do firmy by bylo bolestivé. Pak jsem řízení předal Radku Švecovi, který byl v Albi už dlouho, a kupříkladu když jsem byl dlouhodobě v Polsku, tak firmu řídil. Nejtěžší bylo „přestřižení pupeční šňůry“, předání důvěry. Musel jsem si říct, že budu kontrolovat jen nastavené mechanismy a čísla, ne člověka, a že musím respektovat jeho rozhodnutí. To jsem se učil asi deset let. Samozřejmě se s tím potýkám, ale učím se svobodu dát a už ji zpátky nebrat. Měli jsme jeden spor, a pak jsem to už musel přijmout.
Je to těžké. Albi je moje dítě, které jsem vypiplal od nuly. Ale vím, že manažer může firmu posunout dál než já, nemá takové limity nebo bloky, vždy na to kouká jinak než majitel. I když už firmu neřídím, nejsem jen v pozici investora. Mám v Albi pořád duši, kolegy, vztah k našim výrobkům. Nekoukám jen na to, jestli je firma v minusu, nebo v plusu.
Jak jste na tom dneska z hlediska čísel?
Konečně jsme se dostali přes miliardu obratu, ve smyslu Albi v Česku, na Slovensku a v Polsku. Ještě nemáme uzavřená čísla, ale očekáváme 15 až 20 procent nárůstu. Za posledních tři a půl roku se nám podařilo skoro zdvojnásobit roční obrat. Ziskově jsme někde kolem sta milionů.
Módní návrhářka Pivcová: Šiju pro toho, kdo nechce nosit polyester
Co nejvíc táhne růst?
Je v tom všechno. Rád bych také našel zlatý grál, ten hlavní důvod, který růst způsobil, ale je to mozaika mnoha detailů.
Každá z věcí se posunula dopředu. Po dlouhé době máme nárůst v přáníčkách, významným způsobem nám rostou prodejny, i proto že se remodelovaly. Přecházíme na nový design a zvětšujeme velikost prodejen, které pak umožňují hezčí prostředí, pohodlnější nákup a zákazníci si mohou lépe vybrat. Hlavní podíl na růstu obratu mají nové produkty, jako je Kouzelné čtení. To je fenomén. Z trhů, na kterých působíme, nejdynamičtěji roste Česko, naopak Polsko je spíš takový doplněk.
Proč se byznys v Polsku nedaří?
Poláci jsou jiní, hrají si jinak. Polský trh je jiný, rozlehlý a složitý. Nějak to tam neumíme. V Česku všechno objedete během jednoho dne autem. V Polsku ani zdaleka, takže i řízení prodejního týmu je mnohem složitější. Tamní trh je strukturovaný jinak, konkurence je tam mnohonásobně víc a také se nám nepodařilo najít produkt, se kterým bychom tam vyloženě prorazili.
Na Slovensku fungují podobné principy jako u nás?
Není to úplně stejné, ale není to takový rozdíl jako v Polsku, to je nám mnohem vzdálenější. Ale teorie, že jsme stejní jako Slováci, rozhodně neplatí. Jsou více nábožensky založení, sentimentálnější, preferují jiné barvy. A nehrají tolik společenských her jako my. Rozdíly jsou i u dárkových věcí a přáníček.
Čím si vysvětlujete nadšení Čechů pro společenské hry?
Odpovím slovy mého bývalého společníka, když mě přemlouval, abychom začali prodávat společenské hry: v tomto ohledu jsme stejní jako Němci a ti hrají společenské hry ostošest, je to největších trh pro společenské hry na světě. Musel jsem mu dát za pravdu.
Vietnamská Savile Row: místo, kde vám za pakatel ušijí oblek na míru
Vyvíjíte vlastní hry?
To je jedna z věcí, která se v Albi změnila. Původní koncept byl založený na prodeji her, které vznikaly v Německu, protože oni jsou v tomto opravdu velmoc. Nikde jinde na světě se tolik hry nehrají, ani v Americe, ve Francii či ve Velké Británii. Zpočátku jsme tedy hry licenčně přejímali, včetně nejslavnějších her, jako jsou Carcassonne a Osadníci z Katanu, ale dnes jdeme vlastní, původní cestou. Příkladem je Kouzelné čtení, kde jsme si 95 procent celého produktu vyvinuli sami.
Vyrábíte si i hry sami?
Máloco si vyrábíme sami. Máme malou dílnu, kde děláme náročnější procesy - hlavně na přáníčka -, jako je zlatý tisk, vícevrstvý tisk a podobně, ale žádné velké tiskařské stroje nevlastníme i proto, že na každou věc potřebujete jiný stroj. Takže něco nám vyrábějí partneři v Německu, něco ve Finsku, něco v Americe, něco v Číně. A třeba Kouzelné čtení se teď dělá na Slovensku, kam jsme tisk přesunuli z Číny kvůli logistice a nakonec i ceně, která je nyní srovnatelná. V tomto ohledu jdeme proti proudu, ale potřebujeme rychle reagovat na poptávku, a to v Asii trvá strašně dlouho.
Existují v oblasti deskových her módní vlny?
Trh se pořád vyvíjí, ale neřekl bych, že jsou v tomto směru nějaké zásadní módní vlny. Dřív lidé preferovali složité věci, u kterých dlouze zkoumali návod, dneska nejvíc fungují hry, které si můžete rychleji zahrát. Druhým trendem jsou dětské vzdělávací produkty. Rodiče obecně vkládají do svých dětí velké ambice, možná to souvisí i se snahou odtrhnout děti od mobilu a tabletu. Zaznamenáváme nárůst v deskových hrách, zřejmě i proto, že lidé mají snahu dávat rodinu dohromady a odtrhnout ji od vymožeností moderní doby.
Do budoucna se ale zřejmě nevyhnete tomu, abyste zapojili smartphony do některých deskových her.
Na rovinu říkám, že nevím. Pokusů integrovat do her technologie už byly stovky a zatím se nic masově nechytlo, ale možná se mění doba a nevyhneme se tomu. V některých verzích hry Monopoly je kreditka, ale to není žádná zázračná technologie.
Neuvažujete o vstupu Albi na burzu nebo prodeji části podílu silnému partnerovi?
V tuto chvíli ne. Na burzu mi připadá firma moc malá, navíc ji teď prodávat nechci. Možná to bude znít nabubřele, že naším problémem nejsou peníze, ale nedostatek lidí. Jsem šťastný, že jsem předal každodenní řízení firmy, že to funguje - mnohdy lépe, než kdybych ji řídil já - a mám čas na věci, na které jsem ho dřív neměl. Ale teď určitě žádné velké změny nechystám. Možná za deset let, ale to už třeba budou mít zájem podílet se na řízení Albi naše děti.
Dále čtěte:
