Hanuš Kolben měl nehoráznou smůlu. V patře nad jeho smíchovskou továrnou na baterie sídlila firma Miracle vyrábějící hrací karty a pro tu pracoval jistý dělník Dlask. Ve středu 8. dubna 1931 se Dlaskovi - zrovna když stříkal karty acetonovým lakem - porouchal stroj, a tak, jak psaly Národní listy, „rozžal sirku a chtěl se na závadu podívati“. Hasiči sice požár zlikvidovali, jenže Kolbenova továrna „byla zaplavena proudy vody“, a o necelý rok později spadla dle novin do insolvence. Nebylo to nic příjemného, ale Hanuše Kolbena - zapáleného malíře expresionistických a fauvistických krajinek, inženýra-strojaře, podnikatele a jediného syna průmyslníka a generálního ředitele společnosti ČKD Emila Kolbena - měly potkat mnohem horší věci.
Židovská rodina Kolbenových dlouho unikala nejhoršímu, ale nakonec - v červnu 1943 - čekal transport do Terezína i na ni. Hanušův syn Jindřich později vzpomínal, jak „mého dědu odnášeli esesáci na nosítkách a nakládali do sanitky“a on je „při tom hlasitě proklínal“. Starý pán - táhlo mu na jednaosmdesát - nepřežil ani měsíc. Hanuše s Jindřichem odvezli do Osvětimi. „Tatínka jsem naposledy viděl začátkem července 1944 při selekci. Mezi dvěma ohništi vedl nad zemí spojovací komín. Kdo měl být posouzen jako práceschopný, musel ho přeskočit. Můj otec to nezvládl, atak skončil v plynové komoře,“ řekl před 12 lety Jindřich Kolben časopisu Týden.
Hanuš Kolben
Jindřicha odvezli do tábora v Blechhammeru (dnes Blachownia Šlgska), pracoval v továrně na syntetický benzín, v lednu 1945 se mu podařilo uprchnout a připojit se ke Svobodově armádě. Došel s ní až do Prahy. Bylo mu 19 let, byl sám (za války zemřelo 26 členů jeho rodiny) a dědečkovy továrny stát znárodnil. Udělal si maturitní kurz pro válečné veterány a začal na ČVUT studovat strojařinu. V roce 1949 ho sice při prověrkách vyloučili, ale nakonec ho režim nechal školu dokončit. Stal se z něj úspěšný letecký konstruktér a poté, co v roce 1968 emigroval na Západ, pokračoval ve své práci v Mnichově. Zemřel v červenci 2013.
Příběh rodiny Kolbenů je nejspíš ze všech nejkrutější, přesto docela typický. Založit a udržet podnikatelskou dynastii nebylo u nás jen tak.„Velké dějiny“ byly ve 20. století zkrátka neúprosné. Některé nepřežily ani rozpad Rakouska-Uherska, jiné druhou světovou válku či poválečné vypořádání s Němci a nakonec stejně všechno znárodnili komunisté.
Karlík a továrna na kanony
Když v srpnu 1908 zemřel Emil Škoda, zdědil většinu akcií Škodových závodů syn Karel. Bylo mu dvaadvacet, akcie byly zastavené u bank, a tak se do vedení společnosti dostal až později - v letech 1909 až 1917 byl generálním ředitelem a v letech 1916 až 1919 předsedou správní rady. Pohled na něj není jednoznačný a kolísá od názoru, že šlo o skvělého manažera až po odsudky typu „malý syn velkého otce“.
Ať už to bylo jakkoli, v Československu pro něj nebylo místo. Situace byla neúnosná: noviny „mladému“ Škodovi vyčítali němectví a dělníci mu zase nemohli zapomenout válečný tovární režim vynucovaný drakonickými - leckdy tělesnými - tresty. Tlak byl enormní. V srpnu 1919 se za ním do Ženevy rozjel jeden z ředitelů Živnobanky a Škoda souhlasil, že akcie prodá. Bylo to pro něj krajně nevýhodné: za akcii dostal zhruba 434 korun (celkem šlo o asi 17 milionů), přičemž těsně před válkou se prodávaly za skoro dvojnásobek. Výměnou obdržel československý pas a vágní slib, že se chystaná pozemková reforma pokud možno nedotkne jeho tří velkostatků. Pomohlo mu to jen částečně: například rodové sídlo Žinkovy (celkem 3271 hektarů půdy) obrala reforma o dvě pětiny výměry.
Přečtěte si: Odkazuji ti podnik, dítě moje aneb Předávání firem v Česku
Tehdejší atmosféru nejlépe dokresluje „otevřený list“ - jednoho z pěti „mužů října“ a prvního československého ministra spravedlnosti - Františka Soukupa, který v květnu 1920 zveřejnil sociálnědemokratický tisk. Soukup v něm Škodu zařadil „mezi největší a nejnebezpečnější nepřátele naší republiky“, který si jezdí po Evropě, „je ve stálém styku s habsburskými agenty, dělá jim kurýrní službu“ a navíc „na těchto cestách podloudným způsobem pašuje z naší republiky za hranice veliké hodnoty, skvosty a cenné papíry“, za které si pak v cizině nakupuje „milionové paláce“. Škoda se proti lžím samozřejmě ohradil. Podotkl, že mu byla „průmyslová činnost zde v republice znemožněna“, odmítl styky s Habsburky a popřel, že by cokoli vyvážel. Připustil sice, že si ve Vídni a v Mnichově koupil dohromady čtyři domy - „žádné však paláce“ -a dodal, že si nemovitosti pořídil také v Československu. Svou odpověď zakončil poznámkou, že Soukup - v „civilu“ právník - zastupuje jeho ženu v rozvodovém řízení, a není tudíž ani omylem nestranný.
Konec po meči
Zbytek života strávil Karel coby bohatý soukromník na cestách mezi Vídní, alpskými letovisky a československými velkostatky. Stejně jako otec miloval lov a nově k němu přidal rychlá auta. Měl několik bouraček ajejich následky zřejmě přispěly k tomu, že v lednu 1929 - v pouhých 50 letech - zemřel. Doma mu mezitím odpustili, a tak Národní listy v nekrologu psaly, že byl sice Němec, ovšem „vždy taktní a noblesní“ a dodávaly, že „k českému národu a k české zemi, kde vzniklo jeho bohatství, měl vztah nestranný a spravedlivý“.
Dlouhé, dlouhé peníze. Jen slavné jméno dětem miliardářů nestačí
Velké štěstí v životě neměli ani jeho dva synové - Emil a Karel. Emil žil v ústraní na zámku v Žinkovech a za války se - i když nebyl nacista - přihlásil k říšskoněmeckému občanství a vstoupil do NSDAP. Hned 25. května 1945 byl zatčen, poslán do pracovního tábora a přinucen odklízet sutiny rozbombardované Škodovky. Okolnosti jeho smrti jsou nejasné. Víme, že ho ztloukl dozorce a víme, že během 14 dní zemřel - snad na infarkt. Mladší Karel zdědil statek u Medzilaborců, jenže ho o něj obrali spekulanti. V novinách z října 1934 lze najít noticku o jeho zatčení, protože se prý dostal se svým právníkem a hospodářským poradcem „do tak prudké hádky, že vytáhl revolver a počal je ohrožovati“, tvrdil, že jej připravili o 400 tisíc šilinků (dva miliony korun) a „žádal okamžité vyplacení této částky“. Karel - poslední potomek zakladatele Škodových závodů po meči - zemřel v bohnické psychiatrické léčebně jen pár měsíců po bratrovi.
Nikdo tady nezůstane
Dál už jen stručně. Špatně skončila také 150 let existující „strojírenská“ dynastie Ringhofferů. Poslední šéf rodinného koncernu - Hanuš (Hans) Ringhoffer - zemřel ve zvláštním táboře NKVD v německém Muhlbergu. O svůj majetek přišel po druhé světové válce rovněž karlovarský rod Becherů či severočeští textilní magnáti Liebiegové (ti se k nacismu hlásili víc než vášnivě). Ušetřen ale nebyl nikdo. Syn vynálezce a podnikatele Františka Křižíka - Jan - v otcově tradici nepokračoval. Místo toho se po sňatku s Annou Fellnerovou z Feldeggu stal velkostatkářem a majitelem dvou zámků - Stádlec a Oltyně - u Tábora. Jeho otce sice komunistický režim - coby syna venkovského ševce a posluhovačky - protežoval, ovšem ze stádleckého zámku stejně udělal zemědělské učiliště.
Relativně nejlíp tak nakonec dopadli ti největší: Baťové. Už v době velké hospodářské krize začal Tomáš Baťa stavět továrny v zahraničí a jeho nástupce - a nevlastní bratr Jan Antonín - v tom pokračoval. Když pak vypukla druhá světová válka, rodina se přesunula za oceán. Přišla o zlínskou centrálu, ale z Brazílie a Kanady dál řídila svůj celosvětový obuvní byznys. Jan Antonín Baťa k tomu v roce 1946 poznamenal: „Poté, co jsem procestoval téměř celý svět a sledoval rozvoj tolika zemí, jsem v tomto bouřlivém desetiletí obecné smrti, utrpení, vášní a revolucí, nenávisti a sociálních bouří (…) dogmatického fanatismu a lidské brutality, absurdního útlaku jedněch vůči druhým našel v Brazílii vzkvétající útočiště.“
Škoda, že něco takového nemohl říci o Evropě.
Prosperita rodu Kurků. Do vedení holdingu nastoupila už třetí generace
Dále čtěte:
Válka o bagouny aneb Cla za velké hospodářské krize
Soudružka žena aneb Emancipace žen za socialismu
