Růst průmyslu v Česku byl v posledních letech natolik silný, že v nových závodech nemá kdo pracovat.
Stále jsme průmyslovou velmocí mezi státy střední velikosti, i když s okolním světem nesoutěžíme v objemu exportovaných zbraní a cukru jako za první republiky, ani množstvím vyrobené oceli a cementu jako za éry socialismu. Dnes vynikáme hlavně ve výrobě osobních aut a autodílů, bez nichž se neobejde snad žádná německá značka.
Jak se ukázalo na konferenci ke stoletému výročí od založení prvního svazu českých průmyslníků, mezi domácími byznysmeny a manažery není jednoznačný názor na to, zda obor bude dále prosperovat, nebo zda přijdou zlé časy. „Myslím, že jsme odsouzeni k úspěchu,“ tvrdí zakladatel a spoluvlastník úspěšné společnosti Linet Zbyněk Frolík. Upozorňuje na výhodnou geografickou polohu Česka uprostřed Evropy. Obecně totiž platí, že střed Evropy prosperuje a periferie stagnují.
Opačný pohled na věc má jiný účastník červnové konference pořádané Svazem průmyslu a dopravy ČR – bývalý generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka. Podle jeho názoru technologický pokrok podkopává výhodu geografické polohy země. Robotizace podle Kysilky postihne hlavně lidi ze střední příjmové hladiny, kde převažuje nahraditelná manuální práce a kde budou rostoucí mzdy urychlovat trend automatizace výroby.
Macron může jen závidět
Budoucnost je vždy nejistá, zaměřme se teď raději na současnost. Dnešní stav lze jednou větou popsat tak, že Česká republika je nejprůmyslovější zemí Evropské unie. Potvrzují to poslední čísla Eurostatu – podíl průmyslu na hrubé přidané hodnotě u nás dosahuje 28,6 procenta. Tak vysoké číslo nemá v Evropské unii nikdo jiný. Na dalších pozicích jsou Rumuni, Slováci a Poláci se zhruba 24 procenty, Němci vykazují 23procentní podíl.
Mnohé západoevropské země – Francie, Británie, Nizozemsko a další – jsou již v postindustriální éře. Průmysl se na výkonu jejich ekonomik podílí zhruba 13 procenty. V původních členských zemích navíc objem průmyslové výroby postupně klesá. Vedle Řecka s tím má problém třeba Velká Británie, kde musejí zavírat nekonkurenceschopné ocelárny, či Finsko, což jistě souvisí i s pádem národního šampiona – společnosti Nokia.
Naopak některé nové členské země Evropské unie vykazují někdy až čínské tempo růstu. Možná právě to nám francouzský prezident Emmanuel Macron závidí, když vyhrožuje krácením eurodotací. Poláci a Slováci na vstupu do Unie vydělali nejvíce, od roku 2005 podle Eurostatu navýšili přidanou hodnotu v průmyslu zhruba o 90 procent. Česko je třetí s růstem 52,5 procenta. Z původních členských zemí se daří Německu a Rakousku, ale oproti Česku mají jen poloviční tempo růstu.
Přidaná hodnota má tu výhodu, že na rozdíl od běžného indexu vývoje průmyslové produkce ji tolik nezkreslují jednoduché montážní závody – takzvané montovny. Podobných závodů (sestavování počítačů a televizorů z dovezených dílů, kabelové svazky pro autoprůmysl a tak dále) sice vzniklo v Česku v posledních 20 letech poměrně dost, ale vyvažuje je řada sofistikovaných výrob s vlastními vývojovými kapacitami.
Velmoc na trhu s autodíly
S jistou nadsázkou tak můžeme říci, že Česko má za sebou třetí vlnu industrializace. První dvě lze rámcově ohraničit roky 1870 až 1914 a roky 1950 až 1980. Ta poslední začala v roce 1998, kdy vláda nastavila štědrý systém investičních pobídek pro zahraniční investory, a trvá dodnes. Oproti minulým vlnám však má jedno slabé místo. Investice se z velké části koncentrují do jediného oboru - automobilového průmyslu.
Česko si během posledních 25 let vybudovalo v tomto oboru pozici, kterou nám mohou závidět i mnohem větší ekonomiky. Loňský export osobních aut dosáhl 21.6 miliardy dolarů, což nás v mezinárodním přehledu dostává na jedenácté místo ve světě. Dokonce i 65milionová Francie se svými tradičními značkami Renault, Peugeot a Citroen je jen těsně před námi.
Symbolem českého úspěchu v zahraničí jsou hlavně škodovky. Značka, o které se v 80. letech vyprávěly v Británii nepěkné vtipy („Víte, jak zdvojnásobíte hodnotu vaší škodovky Natankujte plnou nádrž benzinu.“), se dnes umisťuje vysoko v žebříčcích spolehlivosti a uživatelské spokojenosti. Zatímco socialistické Československo nikdy nedokázalo ročně vyrobit víc než 190 tisíc osobních aut, loňská produkce tuzemských závodů Škody Auto, Hyundai a TPCA v součtu přesáhla 1,4 milionu.
S loňským vývozem autodílů v hodnotě 14,8 miliardy dolarů zaujalo Česko dokonce osmé místo na světě. Před námi už jsou jen země zcela jiné váhové kategorie - Německo, USA, Japonsko, Čína, Mexiko, Jižní Korea a s nevelkým náskokem též Francie.
Výjimeční nejsme jen ve výrobě aut. Česko obsazuje přední globální pozice třeba i v produkci ultralehkých letadel, antivirových programů, vědeckých mikroskopů, hraček a her, nemocničních lůžek i krmiva pro domácí mazlíčky. S každým rokem přibývají další čeští byznysmeni, kterým je domácí rybník malý, a tak investují miliardy korun do zahraniční expanze a odkupu tamních konkurentů.
Stále levná pracovní síla
Majitelé výrobních podniků stále těží z faktu, že Češi pracují za mzdu, kvůli které by Němec či Francouz ráno vůbec nevstal z postele. Zaměstnanci v průmyslu v patnácti původních členských zemích berou dle posledních čísel Eurostatu v průměru 26 eur za hodinu, v Německu to bylo dokonce 31 eur. Česko je stále hluboko pod unijním průměrem, hrubá mzda loni vycházela na 8,3 eura za hodinu. „Výhodou České republiky je ochota lidí pracovat za méně peněz,“ přiznává Zbyněk Frolík.
Spoluvlastník společnosti Linet Zbyněk Frolík
Podle Frolíka to byly právě nízké mzdy zaměstnanců, díky nimž zůstaly českým byznysmenům v rozpočtu peníze na investice a firemní expanzi. To platí stále, i když se rozdíl postupně snižuje. Růst zaměstnaneckých příjmů v Česku vyjádřený v eurech i díky posílení koruny rostl v letošním prvním čtvrtletí o devět procent. Průměr zemí Evropské unie přitom dosáhl jen 2,7 procenta. Dlužno dodat, že v Rumunsku, Maďarsku, Litvě a Lotyšsku byl mzdový nárůst ještě vyšší než v českém případě.
Odvrácenou stranou úspěchu je odliv firemních zisků z Česka. V roce 2016 padl rekord, když tehdy ze země odteklo na dividendách téměř 276 miliard korun. Jenže jak lze zjistit z detailních čísel na webu České národní banky, zpracovatelský průmysl poslal zahraničním vlastníkům „jen“ 121 miliard. Téměř 142 miliard odteklo ze sektoru služeb, hlavně z oboru bankovnictví a pojišťovnictví (68,3 miliardy korun) a velkoobchodu a maloobchodu (30,3 miliardy).
Na druhé straně vah je vysoce kladné saldo obchodu se zbožím, které se v posledních letech pohybuje od 400 do 480 miliard korun. Pokud společnosti, které se o tento přebytek zasloužily, následně pošlou 120 nebo 130 miliard korun zpět do zahraničí, je to stále z českého pohledu zisková záležitost.
Deficit 283 tisíc lidí
Otázkou je, zda není už pod kotlem průmyslu zatopeno až příliš. Česko obsazuje první příčky nejen v podílu průmyslové výroby na HDP či v záporném saldu odlivu dividend, ale také v nerovnováze na trhu práce. Nedávno publikovaná zpráva unijního Eurostatu to říká jasně: nikde není o lidi taková nouze jako v České republice.
Neobsazeno totiž u nás zůstává 4,8 procenta pracovních míst (podle posledních čísel Úřadu práce ČR se jedná o 283 tisíc osob). Až s odstupem následuje Belgie s 3,5 procenta a Německo s 2,9 procenta volných pracovních pozic - a za ním zbývající evropské státy.
Příčiny není těžké pojmenovat - příliš rychlý růst ekonomiky, bariéry pro zaměstnávání lidí ze zemí mimo Evropskou unii a demografický vývoj. Na trh práce totiž přicházejí početně slabé ročníky z devadesátých let, zatímco do penze odcházejí výrazně početnější ročníky z padesátých let. „Růst, který jsme zažívali v loňském a letošním roce, prostupoval všemi odvětvími. Téměř všechny oblasti zpracovatelského průmyslu hlásily nedostatek pracovníků,“ dodává Bohuslav Čížek, ředitel Sekce hospodářské politiky Svazu průmyslu a dopravy ČR.
Dále je zde jistá strukturální nerovnováha. Zájem o střední vzdělání technického směru je omezený a zatím na tom nic nemění ani současný růst mezd v průmyslu. Absolventů vysokých technických škol sice není málo, ale při současném ekonomickém boomu se o ně zaměstnavatelé doslova přetahují.
Čeští průmyslníci mají z úrovně českého školství smíšené pocity. Výhrady mají k základnímu a střednímu školství, kde by si dokázali představit větší důraz na výuku matematiky a informatiky. Spokojeni jsou naopak s úrovní vysokých škol technického směru. Tedy až na jisté výhrady, kdy například ředitel skupiny Siemens Česká republika Eduard Palíšek upozornil na „nedůstojné odvolání“ ředitele institutu robotiky při ČVUT Vladimíra Manka.
Málo bádáme a vynalézáme
Vedle faktoru „nejsou lidi“ ohrožuje český průmysl ještě jeden problém, o kterém se tolik nehovoří. Generální ředitel sdružení BusinessEurope Markus Beyer na konferenci ke stoletému výročí vzniku Svazu průmyslu varoval, že slabinou Evropské unie je nízký objem výdajů na výzkum a vývoj. Tedy ne úplně nízký v absolutních číslech, ale v poměru k velikosti ekonomiky Evropa zaostává za Spojenými státy, Japonskem a v posledních třech letech i za Čínou.
Zatímco Korejci dávají na výzkum a vývoj 4,2 procenta HDP, Japonci 3,3 a Američané 2,8 procenta, průměr EU jen nepatrně převyšuje dvě procenta. V roce 2015 navíc Evropu o pár setin procenta předběhli Číňané. Zatímco Německo, Rakousko a severské země drží krok s hlavními konkurenty, unijní průměr kazí hlavně Itálie, Španělsko a Polsko.
S přihlédnutím k těmto číslům se nezdá být náhodou, že země východní Asie dominují už nejen ve výrobě spotřební elektroniky a solárních panelů, ale nově i ve výrobě lithium-iontových baterií či vozidel s pohonem na vodík. Pokud Evropa neudrží krok s konkurenty, bude to i začátek konce skvělých časů českého průmyslu.
Dále čtěte:
