Když Jaroslav Voldřich začal po revoluci koketovat s podnikáním, zamířil ze stavby do světa gastronomie. I přes nejisté začátky nakonec uspěl nejen v České republice, ale také v zahraničních zemích. V jeho příběhu o restaurace ani luxusní hotely však paradoxně nejde. Hlavní roli hrají produkty o poznání prostší. Jméno Voldřich je dnes totiž spojeno převážně s firmou Trihorse, která vyrábí dřevěné hračky i jiný dětský sortiment. S gastronomií ale souvisí víc, než se na první pohled může zdát. Voldřichova cesta k vlastní firmě na výrobu hraček totiž začala v jedné děčínské vinárně.
V pronajatém podniku Jaroslava Voldřicha na začátku devadesátých let navštívil známý z Prahy, který ho informoval o tom, že v české metropoli jdou na odbyt dřevěné hračky. „Přivezl dřevěný vláček s tím, že se prodává za 120 korun. Tenkrát to byly velké peníze. Řekl jsem mu, že za 35 korun mu jich udělám celý kamion,“ vzpomíná Voldřich. Obratem oslovil kamaráda Miroslava Dzubu, který vyrobil prvních sto kusů. Známý o ně už ale neměl zájem.
V Česku se mu výrobek prodat nepodařilo, a tak zamířil do Německa, kde začal vyrábět pro tamní výrobce hraček polotovary, tedy různé dřevěné komponenty. Ani tady ale neuspěl. „Německý výrobce zbankrotoval. Mně zbyla spousta polotovarů, tak jsem si řekl, že začnu vyrábět sám,“ vypráví Voldřich. V návaznosti na to vznikla jeho první kuličková dráha Saturn-Kugelbahn. Tu si nechal patentovat, prodával ji po veletrzích a nakonec nabídl i německé firmě Beluga. A přestože se zpočátku zdálo, že se konečně zadaří, ani tentokrát to nedopadlo.
Německý prodejce chtěl převzít produkt, na který neměl právo. „Před Vánoci mi zrušili všechny objednávky. Přišel jsem do práce a po celé kanceláři byl vytočený faxový papír plný storna a reklamací,“ vzpomíná Voldřich a dodává, že Beluga v tu dobu představovala největšího a nejzásadnějšího odběratele.
Prázdniny a televizní show
Aby se tentokrát vyhnul komplikacím, rozhodl se Voldřich vynechat prostředníka a oslovit zákazníka napřímo. K tomu v roce 2004 využil platformu eBay. „Už žádný velkoobchod, žádné řetězce, do kterých jsme předtím dodávali, a byly problémy s placením. Bylo to komplikované, a tak jsme se rozhodli prodávat přímo finálnímu zákazníkovi,“ vysvětluje.
Zrovna když hračky slavily úspěch, objevila se ve Voldřichově životě další překážka. Tentokrát psychického rázu. V době, kdy začal spolupracovat se slovenským výrobcem hraček, ho dostihl syndrom vyhoření. „Měsíc se u nás zaškolovali, potom přivezli první kamiony a já zjistil, že je to úplná katastrofa. Nevyrobili to v dobré kvalitě, lidé si stěžovali. Celý život jsem dělal super kvalitní výrobky a odmítl jsem s tím své jméno spojovat. Tak jsem řekl, že končím, firmu jsem jim prodal a udělal si dva roky prázdnin,“ přibližuje s tím, že svým zaměstnancům tehdy sehnal jinou práci.
Za peníze, které vysoudil ve sporu s německou firmou Beluga, postavil ve fabrice nájemní byty. Tam se později seznámil se svou ženou, která si přišla jeden z nich pronajmout. A právě s rodinným životem přišla opět i potřeba tvořit. „Časem jsem říkal, že potřebujeme jídelní židličku pro dítě. Odmítal jsem kupovat plastovou,“ říká Voldřich. Nechal si proto ze Slovenska poslat prototyp koníka, stolku a dětské židličky v jednom, na kterém dříve pracoval: „Koukal jsem na tu židličku a říkal si: udělám to jako projekt.“
Spojil síly s kamarádkou Zdenou Sedláčkovou, která zrovna hledala práci, a dětskou židličku přihlásili do televizního soutěžního pořadu Den D, kde se podnikatelé snažili získat peníze na své projekty. Výsledek, v jaký Voldřich doufal, to sice nepřineslo, v pozadí akce ale v tu dobu už vznikala firma Trihorse, v jejímž budování byl odhodlaný pokračovat. Učast v soutěži bral alespoň jako zkušenost, která mu napomohla ke zviditelnění.
Zralí Češi, lockdown i Leoš Mareš
V současnosti firma Trihorse zaměstnává dvaadvacet lidí a díky investici 22 milionů do technologií vyrábí tisíce produktů každý měsíc – od slavných kuličkových drah přes Koníka 3v1 až po Finger car, za jehož vznikem stojí společník Ivan Vanečko. Jedná se o unikátní autíčko, které lze ovládat pomocí prstu a slouží také jako nástroj pro zlepšení koncentrace a motoriky. Za tímto účelem ho dnes používají stovky škol a školek v celé České republice.
Finger car má dětem pomáhat zlepšovat koncentraci. Foto: TrihorseÚspěch má ale i v zahraničí. A to natolik, že v zemích jako Polsko, Švýcarsko a USA firma již rozjela samostatné franšízy. Pyšnit se Trihorse může i několika oceněními. V sousedním Polsku s Finger car v prosinci uspěli jako Hračka roku a momentálně jsou i nejlépe hodnocenou firmou ve své kategorii v Německu a Rakousku.
Loni se kromě zahraničí poprvé zvýšila i poptávka ze strany českých zákazníků, což Voldřich přisuzuje mimo jiné tomu, že firma změnila způsob oslovování finálních zákazníků. Svůj podíl na tom podle něj má i fakt, že si Finger car vyzkoušel moderátor Leoš Mareš, který produkt následně medializoval. Nemalou zásluhu má paradoxně i lockdown spojený s koronavirovou pandemií, kdy lidé více nakupovali přes internet. „Těch aspektů je víc. Řekl bych také, že Češi vyzráli a podporují sami sebe. Dává jim smysl podporovat tuzemské výrobce,“ myslí si Voldřich, který růst zájmu očekává i v tomto roce.
Kamennou prodejnu Voldřich zatím nechystá, ačkoli k ní měl před první vlnou pandemie nakročeno. Nad výrobním objektem chce ale postavit patro a v něm vytvořit showroom: „Místní tak budou vědět, že je možnost nakoupit výrobky přímo tady.“
Toho, že by v dnešní digitální době dřevěné hračky nahradila elektronika, se Voldřich nebojí. „Když se vám narodí dítě, je vám veškerá elektronika k ničemu. Musíte rozvíjet jemnou motoriku, a tak kupujete hračky. Na výběr máte plast anebo dřevo,“ říká s tím, že u mnoha dřevěných hraček je navíc velký prostor pro kreativitu. „Třeba Lego je úžasná věc, i mé dcery jsou legomanky. Ale myslím si, že do nějakých pěti let může dřevo plastu i jiným materiálům konkurovat,“ tvrdí.
Dřevěné hračky mohou být podle Jaroslava Voldřicha rovněž prostředek, jakým děti zklidnit: „Děti jsou velmi roztěkané. Vidím tedy velký prostor pro to, aby chytré dřevěné hry a učební pomůcky jako třeba Finger car měly velkou možnost uspět.“ Zároveň však uznává, že elektronika dnešní děti prakticky nemine: „Je doba digitální, takže myslím, že od pěti nebo šesti let věku dítěte se maminky nevyhnou tomu, že to dítě začne ťukat do displeje, obzvlášť pokud má staršího sourozence.“
Žádný stres a firma v rodinném duchu
Ačkoli poslání firmy Trihorse zůstává stejné, duch, v jakém dnes Voldřichův byznys funguje, se od toho z minulosti znatelně liší. V tom mu koneckonců otevřela oči i nepříjemná životní zkušenost. Stres, nedůvěra v tehdejší zaměstnance i soudy s německou Belugou se před lety podepsaly na jeho zdravotním stavu, což vedlo ke změně celoživotní filozofie.
„Člověk nějak žije, dostane se do pozice, kdy si myslí, že má infarkt, nakonec však zjistí, že infarkt vlastně nemá, ale jeho nervový systém prostě nevydržel ten nátlak. Když si později uvědomí, že může pokračovat dál, musí to dělat jiným způsobem, jinak by to opět vedlo k tomu samému výsledku,“ přibližuje s tím, že osobní zkušenost je nepřenosná.
Dnes může Jaroslav Voldřich říct, že má skvělé kolegy, na které se může spolehnout, a v tom, co dělají, jim plně důvěřuje. Firemní prostředí navíc označuje za přátelské. „Když se mé dnes už třináctileté dcery Vendulky v šesti letech ptali, co dělá tatínek, tak říkala, že tatínek vyrábí dřevěný hračky. A protože jich vyrábí hodně, tak má taky hodně kamarádů, kteří mu s tím pomáhají,“ přibližuje Voldřich, kterému dcery s nápady na výrobky občas pomáhají. Dodává také, že oproti minulosti, kdy byl paranoidní a všechno hlídal, má dnes malou firmu plnou zodpovědných lidí: „To je pro mě taková satisfakce.“
