Kolem pesticidů panuje velké napětí. Ochranné látky mizí z trhu rychleji, než se za ně daří nalézt adekvátní náhrada. To může být do budoucna problém.
Rozlehlé nádvoří statku Rehütte v Porýní-Falci lemují tradiční hrázděné domy, v ohradě se v klidu pase kůň. Všude je perfektně uklizeno, historické domy jsou opravené a udržované. Zkrátka takové hospodářství jako ze starých dobrých časů, jakých je v západním Německu plno.
Celkový dojem však klame. Rehütte tvoří jen jakousi reprezentativní část Agrárního centra Limburgerhof, obřího výzkumného komplexu nadnárodního chemického koncernu BASF. Před více než sto lety se zde čtyři chemici začali zabývat otázkou, jak nasytit věčně hladovou a stále rostoucí světovou populaci. Bez velkého přehánění lze říct, že Limburgerhof stál na samém počátku moderního zemědělství na bázi syntetických hnojiv a ochranných látek na hubení hmyzu, plísní a dalších škůdců, jak známe dnes z většiny pokrokového světa.
„Dnes tady pracuje 1700 lidí, velká většina z nich má vysokoškolské vzdělání. Není tady výroba, zabývají se výzkumem, marketingem nebo registrací. Máme tady skleníky o rozloze 12 tisíc metrů čtverečních a 40 hektarů polí,“ podává základní fakta o výzkumném areálu Juan Sasturain z BASF. Kdo si však představí místnost plnou vědců v bílých pláštích opatrně přelévajících chemikálie z jedné zkumavky do druhé, je na omylu. Limburgerhof je spíše dobře šlapající fabrikou na vědu.
Druhé kolo konkurzu. Na testy do skleníků se dostane zhruba jen deset tisíc látek z původních sto tisíc prověřených v laboratoři. Až do tržní sítě projde pouze jediná.
Tamní laboratoř se podobá automatizované lince automobilek ve zmenšeném měřítku. Dvě robotické ruce v přesně odměřených pohybech stále dokola opakují přesně nacvičenou choreografii. Na jedné straně seberou malou plastovou destičku rozdělenou na několik oddělených komůrek s biologickým materiálem. Do každé kápnou malé množství účinné látky a pečlivě uskladní k dalšímu pozorování. Denně roboti vyrobí stovky takových vzorků.
„Každý rok otestujeme v laboratoři 100 tisíc účinných látek,“ vysvětluje Sasturain. Celý zdejší výzkum představuje v podstatě takový náročný konkurz o několika kolech. Ze sta tisíc kandidátů z laboratoře se jich zhruba deset tisíc kvalifikuje do testů na rostlinách v obřích sklenících. Ze skleníků na zkušební pole projde přes porotu už jen stovka z nich. Do vůbec nejnáročnějšího finále, které představuje registrace látky evropskými i národními regulátory, postupuje už jen jediný soutěžící. „Vedle léků představuje registrace přípravků na ochranu rostlin nejbedlivěji sledovaný proces. Je potřeba odpovědět na více než 800 dotazů a vypracovat asi 200 studií,“ vypočítává Marc Teiwes, který má právě registraci v BASF na starost.
Celý proces trvá deset let a vyjde na 200 milionů eur. Pro představu: BASF v roce 2015 dosáhl v zemědělském segmentu tržeb ve výši 5,82 miliardy eur. Zpět do výzkumu, tedy do pátrání po stále nových a nových ochranných látkách rostlin, nasypal 514 milionů. Pro chemické koncerny, mezi které vedle BASF patří ještě třeba švýcarská Syngenta či německý Bayer, který právě přebírá americké Monsanto, však výzkum a vývoj představují existenciální nutnost.
Glyfosát, neonikotinoidy, měď...
Trh agrárních chemikálií o hodnotě zhruba 60 miliard dolarů se ve světě dostává pod stále větší tlak. Situaci nejlépe ilustruje dění posledních let kolem proslulého glyfosátu. Herbicid známý pod značkou Roundup je „pravděpodobně“ karcinogenní, a hlasy po jeho úplném zákazu jsou proto stále hlasitější. Po tvrdých jednáních a těsnou většinou se evropského země k velké nevoli široké veřejnosti nakonec dohodly na prodloužení povolení užívání na dalších pět let.
Česko přitom patřilo k zemím, které se omezování glyfosátu vždy hlasitě bránily. O to větší překvapení bylo, když ministr zemědělství Miroslav Toman před pár týdny oznámil zákaz plošné aplikace glyfosátu už od příštího roku. Skutečnost, že s tím přišel právě politik považovaný za zástupce zájmu velkoagrárníků, pak jen ještě více zdůrazňuje, jaké kolem pesticidů panuje napětí.
Zdaleka přitom nejde jen o glyfosát. Na jaře zakázaly země Evropské unie trojici látek ze skupiny takzvaných neonikotinoidů, které decimují včelstva. Ty byly zvlášť oblíbené mezi českými pěstiteli řepky, ale také třeba kmínu, máku a především cukrovky. I v tomto případě se Česko stavělo proti. Podle šéfa Zemědělského svazu Martina Pýchy neexistuje stejně jako u glyfosátu pro pěstitele adekvátní náhrada, a panuje tak obava, že stopka bude mít negativní dopad na rentabilitu výroby.
Od letošního roku platí také omezení pro fungicidy na bázi měďnatých sloučenin. Namísto osmi jich mohou pěstitelé aplikovat už jen čtyři kilogramy na hektar. To představuje problém především pro chmelaře. Letošní chmel před obávanou plísňovou chorobou peronosporou ještě „zachránilo“ sucho, které houbám příliš nevyhovuje. Chmelaři však s obavami očekávají období, kdy bude pršet o trochu více. „Až to přijde, tak to bude katastrofa,“ hrozí se předseda Svazu pěstitelů chmele Luboš Hejda. Bizarní na měďnatých fungicidech navíc je, že se mohou používat i v ekologickém zemědělství. Proti snížení limitu tak vedle českých chmelařů brojili třeba němečtí biovinaři.
Je tedy patrné, že z pohledu výrobců představují přípravky na ochranu rostlin (tak se totiž pesticidy oficiálně dnes nazývají) produkty s velmi omezenou životností a nejistým datem trvanlivosti. S rostoucí mírou vědeckého poznání vychází najevo, že látky dříve považované za bezpečné zase tak bezpečné nejsou. Ty nahrazují látky, které jsou za bezpečné považovány dnes, za deset dvacet let však klidně mohou být vyhodnoceny jako škodlivé (ale také nemusí). „Je to nikdy nekončící proces,“ hodnotí Miluše Dvoržáková z České asociace ochrany rostlin, která zastupuje výrobce agrárních chemikálií.
Výrobci ochranných látek přitom tahají za stále kratší konec. Platí pravidlo předběžné opatrnosti. Studie poukazující na nebezpečnost agrárních chemikálií se často hemží výrazy jako „pravděpodobně“, „možná“, „asi“ a „údajně“, vlády a úřady pod tlakem veřejnosti však většinou stejně nakonec nařídí přípravek stáhnout. Tak tomu je i u glyfosátu. Vzpomínka na DDT je zkrátka až příliš zažitá.
Více pesticidů v malém množství
Pro pochopení nekonečného kolotoče je dobré se podívat na zjištění Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI). Za loňský rok kontroloři na přítomnost reziduí pesticidů prověřili celkem 907 vzorků potravin, za nevyhovující označili pouhých deset. Tedy zhruba jen 1,1 procenta z kontrol, které jsou přitom cílené a zaměřené na oblasti, které jsou považovány za obzvlášť rizikové. V minulých letech dospěla SZPI vesměs k podobným výsledkům. Konzumenti potravin tedy nemusejí mít nad bezpečností jídla z tuzemských obchodů obavu.
Je však dobré se podívat i na další data inspektorů. Třeba množství vzorků, které obsahovaly rezidua pesticidů, nedošlo u nich však k překročení povoleného limitu, a jsou tedy považovány za bezpečné. Loni jich bylo 58,5 procenta ze všech vzorků. Jejich počet skokově vystřelil nahoru v roce 2009, pak zase začal klesat, na původní hodnoty se však už nevrátil. To může vypovídat o spotřebě chemikálií v zemědělství a o tom, že většina pěstitelů si dává dobrý pozor, aby dodržela předepsaná pravidla.
Vůbec nejzajímavější údaj však představuje množství látek, na jejichž přítomnost SZPI vzorky testuje. Těch totiž prakticky nepřetržitě přibývá. Loni jich bylo 449, během třinácti let vzrostl jejich počet na trojnásobek. Jedním z vysvětlení je, že dříve neexistovaly analytické metody, jak některé látky odhalit. V jídle se však klidně vyskytovat mohly.
Druhou příčinou rostoucího množství monitorovaných pesticidů je pak podle mluvčího inspekce Pavla Kopřivy právě skutečnost, že pozornost SZPI se upřela na látky dlouho považované za nezávadné. „Pokud se vědecký výzkum posune a vyjde najevo, že mohou mít dopad na lidské zdraví, tak vyvstane důvod pro sledování koncentrace látek,“ vysvětluje Kopřiva. K takovým látkám patří například chlorpyrifos, který se nezřídka vyskytuje v nadlimitním množství v jablcích z Polska.
Za zmínku stojí určitě ještě takzvané vícenásobné nálezy, které představují jakýsi trend posledních let. Jde o potraviny nadopované hned několika druhy pesticidů najednou, přičemž přítomnost žádného z nich nemusí překračovat povolený limit a z čistě teoretického hlediska mohou být v pořádku. O vlivu koktejlů na lidské zdraví je toho přitom známo jen málo. Inspekce takové vzorky odesílá Státnímu zdravotnímu ústavu k individuálnímu posouzení. Právě vícenásobné nálezy se však v poslední době staly tématem evropských spotřebitelských organizací, které tlačí na přísnější regulaci. A ta dříve či později bezesporu přijde.
Chemičtí fanatici z Malty
Česko přitom patří mezi země, které jsou v používání přípravků na ochranu rostlin relativně umírněné. A to navzdory představě o průmyslovém charakteru místního zemědělství. Tuzemské potraviny vycházejí z kontrol SZPI lépe než zahraniční. Podle dat Eurostatu se v Česku spotřebuje ročně méně než dva kilogramy přípravků na hektar. To je sice více než v ekologicky smýšlejícím Rakousku, ovšem pod evropským průměrem a daleko za Německem či Švýcarskem. Nehledě na země, jako je Nizozemsko s téměř šesti kily na hektar, nebo dokonce ostrovní státy, jako jsou Kypr a Malta. Tamní zemědělci jsou schopni ročně na pole vystříkat téměř deset kilogramů pesticidů.
Po letech růstu, který kulminoval v roce 2012 s téměř 14 miliony kilogramů chemických přípravků rozprášených po tuzemských polích, dochází dokonce k mírnému poklesu spotřeby nebo jen k mírnému meziročnímu nárůstu. Stát vypracoval národní akční plán pro snížení využívání pesticidů, zpřísňuje podmínky nakládání s nimi a uživatele se snaží školit tak, aby chemikáliemi zbytečně neplýtvali, což se stále ještě poměrně hojně děje. Moderní zemědělské technologie pak umožňují precizní aplikaci. Zásah látkou tak dostane opravdu jen konkrétní místo. Představa práškovacích letadel kropících toxickou látkou nejen pole, ale i lesy, zvířata a lidi dnes už opravdu není aktuální.
Co nás bude živit? Devět miliard lidí může pomoci nakrmit genetická editace potravin
Vysvětlením poklesu spotřeby může být i to, že zemědělci mají chemie k dispozici stále méně. Za většinu zakázaných látek často nemají náhradu a zatím to vypadá, že roboti z Limburgerhofu navzdory vysokému tempu nestačí s novými vědeckými poznatky o nebezpečnosti některých ochranných látek s regulátory ani naštvanou veřejností držet krok. Podle dat České asociace ochrany rostlin bylo ještě v roce 2009 v Evropě povoleno 943 účinných látek. Letos jich je už jen 493.
Podle Dvoržákové je za poklesem i skutečnost, že riziko neschválení některé látky nebo její brzký zákaz navzdory miliardám investovaným do výzkumu se pro některé producenty stává až příliš vysoké. Ti už se dnes soustředí hlavně na nejrozšířenější plodiny, jako jsou pšenice, rýže či sója, u kterých mají zaručený masový odbyt, a pro méně významné rostliny ochranné látky nevyvíjejí.
Prostituce, drogy, pesticidy
Úbytek chemie na polích je bezesporu dobrou zprávou. Může však s sebou nést některé nezamýšlené důsledky. Jedno z největších rizik představuje bující černý trh s falšovanými pesticidy. V roce 2015 odhalil Europol v rámci rozsáhlé dvanáctidenní akce Silver Axt v sedmi evropských zemích celkem 670 tun padělaných pesticidů. Podle Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví je zhruba 13,8 procenta přípravků na evropském trhu falšovaných. V Česku je podíl falzifikátů ještě vyšší a s 17,9 procenta vysoce nadprůměrný. Jde přitom o třetí nejvyšší hodnotu mezi evropskou osmadvacítkou. „Organizovaný zločin se dnes zabývá prostitucí, drogami a ochrannými látkami,“ říká jen s malou nadsázkou Dvoržáková.
Genetika, potraviny a populační růst. Na genetické inženýrství existují odlišné pohledy
Padělky ročně způsobí v Evropě oficiálním výrobcům škodu ve výši 1,3 miliardy eur, přímo v Česku je to 36 milionů eur. Mnohem vážnější než ekonomické riziko je však skutečnost, že falzifikáty nepodléhají vůbec žádnému dohledu úřadů. Podle hlasů z branže se zatím na českém trhu objevují relativně „kvalitní“ padělky, které nejsou pro lidi nebezpečné. Metanolová aféra prokázala, že spolehnout se na um padělatelů a problém ignorovat představuje časovanou bombu.
Poptávka po ilegálních pesticidech přitom narůstá spolu s cenou legálních přípravků, které prodražuje právě čím dál tím vyšší investice do výzkumu a čím dál náročnější požadavky na bezpečnost. A vliv má určitě i fakt, že se některé z oblíbených látek dostaly do ilegality. „Když německé markety začaly omezovat prodeje malých balení pro malopěstitele, najednou se ve velkém objevily lahvičky Roundupu v českých příhraničních tržnicích,“ říká Dvoržáková.
Spasitelé?
Chemické koncerny si všechny tyto souvislosti uvědomují. Snaží se apelovat na vlády, aby odstartovaly boj proti černému trhu a zároveň odstranily byrokratické překážky ve zdlouhavém registračním procesu.
Jejich argumentace se přitom dnes už příliš neliší od ekologických organizací, které vůči způsobu jejich podnikání bojují. Frekvence pojmů jako udržitelnost, ekologie, ochrana rostlin, zvířat, vod a životního prostředí vůbec je v jejich rétorice více než nadprůměrná. Apelují na nutnost šetření pitnou vodou či snížení plýtvání potravinami, mezi kterými se požadavek na větší vstřícnost k agrární chemii lépe schová. Oblíbená jsou upozornění na rostoucí světovou populaci, kterou bude třeba nasytit ze stále menší a menší zemědělské plochy.
Pasují se trochu do role spasitelů lidstva, přičemž ale vůbec nejsou daleko od reality. Chemici Fritz Haber a Carl Bosch na počátku první světové války v Limburgerhofu zdokonalili proces výroby syntetického amoniaku v průmyslovém měřítku. Amoniak se používá jako hnojivo v zemědělství a díky masové produkci se v zásadě podařilo nasytit rychle přibývající světovou populaci, která by jinak z velké části pravděpodobně umřela hlady. Oba autoři za to právem získali později Nobelovu cenu a celý proces je po nich pojmenován.
Jenže amoniak není jen důležitou surovinou v zemědělství, ale i při výrobě výbušnin. V roce 1914 se ho v Německu zoufale nedostávalo, vypadalo to, že zemi brzy dojde munice a válka brzy skončí. Pouze díky Haberovu-Boschovu procesu tak mohla první světová válka narůst do tak tragických měřítek s miliony mrtvých. Na to však v BASF raději příliš neupozorňují.
Dále čtěte:
