Německá průmyslová strategie vyvolala bouřlivé reakce ledaskde, u nás kupodivu prošla zcela bez zájmu, přestože závislost české ekonomiky na té německé dosahuje alarmující úrovně. Německá průmyslová strategie, která sama přiznává, že má i „evropský přesah“ nicméně představuje obrovský průlom v německém ekonomickém myšlení. A nabízí možnosti i pro Česko.
Z německé průmyslové strategie čiší obavy vyjádřené otázkou: Jak zajistit blahobyt v zemi, která je závislá na průmyslu a na exportu v kontextu obrovských technologických změn? To je základní otázka, která se prolíná celou strategií. A odpověď nás možná překvapí, protože v Česku je zvykem „vzhlížet“ k Německu až nekriticky.
Německý ministr průmyslu ve strategii totiž přiznává „potřebu dohánět.“ Ano, dohánění, které je typické pro rozvíjející se země (a také pro českou ekonomiku, protože konvergence není o ničem jiném). Zatímco silná pozice Německa v „tradičních“ odvětvích (automobilový průmysl, chemický, ocelářství atd.) je nepopiratelná, u nových technologií tomu tak není. Dokonce se nabízí opakovaně otázka, nakolik v této oblasti Německo zaspalo.
Závislost české ekonomiky na německé je podle vás:
Ještě větší šok než ministrem Altmaierem navrhovaná řešení, vyvolalo přiznání, že hlavní konkurenti jsou dva: USA a Čína. Ano, ta Čína, kterou (nejen) Německo velmi podcenilo a mělo ještě donedávna sklon se na ní dívat jako na zemi, která zásobuje svět levným textilem či hračkami pochybné kvality. Nyní ovšem došlo k „prozření“ - Čína v řadě technologií (nejde jen o telekomunikace) Němce nejenže dohnala, ale předehnala.
Německá strategie si proto zadává úkol zjistit své silné a slabé stránky, resp. každé země EU, aby se urychleně podařilo zpoždění především v oblasti umělé inteligence, digitalizace či samořídících aut, o kterých se strategie výslovně zmiňuje, dohnat.
Dohnat a předehnat aneb Proč to bez státu nepůjde
Německá průmyslová strategie se zaobírá tím, jak hlavní konkurenti (USA, Čína a částečně Japonsko) vytvářejí své průmyslové politiky. Přestože se hodně pozornosti věnuje čínským programům jako je Jeden pás, jedna stezka a její politice Made in China 2025, zapomíná se, že technologická modernizace v USA a v Japonsku rozhodně neprobíhá jen tak sama od sebe. Ve všech těchto zemích výrazně působí stát - někde intenzivně přes ministerstvo obrany a také politiku „America First“, někde přes „fondy vize“ jako v Japonsku. Koneckonců, nelze čekat, přiznávají si Němci, že se právě něco stane „samo do sebe“.
Čtěte: Zhoubná závislost na autoprůmyslu: české i slovenské ekonomice dochází palivo
Na každé stránce analýzy je tak cítit obava, že Německu (i EU) ujel vlak a že je potřeba začít okamžitě jednat a zachovat „technologickou a průmyslovou suverenitu“. A v tu chvíli nastupuje klíčová role státu. Na rovinu řečeno – podíváme-li se do historie, nenajdeme příklad země, která by „doháněla“ jaksi sama, bez promyšlené státní průmyslové politiky. V USA si mohou vzpomenout na Alexandera Hamiltona, v Německu na Friedricha Lista, který americkou zkušenost teoreticky zpracoval.
Německá průmyslová strategie proto zahrnuje vytváření národních šampionů (pojem, který býval spojován především s tzv. státním kapitalismem), systematickou státní podporu, ale i bránění prodeje technologií a významných firem do zahraničí (i kdyby se ty firmy měly třeba znárodnit). Musí se změnit i pravidla hry, píše Altmaier a po zkušenosti se zakázanou fúzí Siemens – Alstom se přimlouvá za změnu pravidel hospodářské soutěže tak, aby evropské firmy mohly soutěžit s obřími konkurenty z USA a také z Číny. Velké projekty typu Airbus nemohou bez státu vůbec vzniknout, dočteme se.
Čtení strategie muselo být pro Němce zvyklé poslouchat, jak jsou vzornou zemí se všemi těmi svými přebytky (rozpočtu a běžného účtu) a že jsou průmyslová špička, jako studená sprcha. Silná průmyslová politika, ke které se přihlásil Altmaier, v konzervativních denících (jako Frankfurter Allgemeine) vyvolala zděšení.
Čtěte: Výherci z daňových rájů. Česko ročně přidělí neprůhledným firmám veřejné zakázky za 18 miliard korun
Jenže taková je realita. Německo nyní tváří v tváří sílící Číně zjišťuje jak katastrofálně tuto zemi a její politiku podcenilo a jak chybně si stanovilo své priority. Německá politika byla v minulých letech zaměřená na jeden cíl: snižování dluhu k poměru k HDP. Jenže to je cíl účetního a ne makroekonoma. Ze všeho toho škrtání a úspor je Německo ve stavu zhoršující se infrastruktury a digitálního zaostávání.
Je přitom potřeba vnímat, že tyto německé priority koncentrované na schodek rozpočtu a vládní dluh měly celoevropský dopad. Je to velmi dobře vidět u Itálie, která vzbudila podobné rozčilení, když se italská vláda rozhodla podepsat memorandum o spolupráci s Čínou v rámci Jednoho pásu, jedné stezky. Přitom ale škrtací politika Číně de facto otevřela dveře. Kdyby měla Itálie možnost dostatečně expanzivního rozpočtu (který již zařízla Evropská komise) a mohla se z krize proinvestovat (a že to potřebuje tak sůl), nemusela by být tak vstřícná vůči Číně. Je to stejný případ, jako když bylo Řecko nuceno prodat svá strategická aktiva, zahrnující i přístav Pireus, aby pak v EU bědovali, že ho koupili Číňané.
Ne, proškrtat se k prosperitě opravdu nejde. K prosperitě se jde jen chytře proinvestovat. A bez podpory státu to nepůjde. V tom je šance i pro nás.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
