Nedávno jsme si připomněli deset let od Velké recese. To je doba, kdy se zhodnocení přímo nabízí. A nebude příliš optimistické. Zatímco v akademické sféře se probírají zajímavé alternativy vůči současnému systému a hospodářským politikám, v praxi jsme tam, kde jsme byli. Tedy přesněji: s vyšším globálním dluhem.
Fiskální stimulace rychle ustoupila do pozadí a především v EU se jako „německý konsenzus“ nastavil pravý opak. Politika škrtů měla a má katastrofální důsledky, ale obnovení důvěry investorů mělo očividně přednost před obnovením důvěry občanů v politické rozhodování. Nejen ekonomické výsledky, ale i politické dopady vidíme všude: od Brexitu po Itálii.
Tíha oživení (nejméně pět let se hovořilo v mainstreamu o „křehkém“ oživení) tak připadla monetární politice. Ta si posloužila kvantitativním uvolňováním a v některých případech i zápornými úrokovými sazbami. Není divu, že tato kombinace povzbudila jednak vznik bublin, jednak další zadlužování. Koule se nabaluje.
Jak uvádí Mezinárodní měnový fond (MMF), globální dluh se dostal na 164 bilionů dolarů, tvoří tedy 225 procent globálního produktu. To je o 12 procentních bodů víc než v roce 2009. Nejvíce zadlužené jsou vyspělé země, ale dluhová dynamika je silná také u Číny. Specifickou pozici mají USA, u nichž se i kvůli daňové reformě očekává další nárůst veřejného dluhu.
Přečtěte si esej: Keynesiánská cesta do pekel
Hospodářská politika po Velké recesi měla silné redistribuční efekty. Škrty postihly nejvíce ty nejchudší, monetární politika oživila úvěrový tok, ale není schopna vyřešit fundamenty, které za Velkou recesí stály. Dobře je to vidět na hrůze centrálních bankéřů z rozpadající se Phillipsovy křivky. Opticky pěkně vypadající trh práce se ve vyspělých zemích velmi nedostatečně přelévá do navyšování mezd. Pokles klíčové kategorie labour income share (podíl práce na produktu), dál klesá.
Politika amerického Fedu vede k reverzi kapitálových toků, což jako první odnášejí země se strukturálně slabostí v podobě závislosti na přílivu zahraničního kapitálu, obzvláště je-li to doplněno chybnou domácí makroekonomickou politikou. Tedy Turecko a Argentina. Což zase evokuje jiné výročí - krizi v jihovýchodní Asii.
Martin Wolf se v komentáři pro Financial Times pozastavuje nad tím, jak málo se změnilo v reálné hospodářské politice. Jako by se všichni ekonomičtí aktéři chtěli vrátit na „před“, přičemž právě ono „před“ vyvolalo Velkou recesi. Navíc panuje široce rozšířená skepse ohledně možností současné hospodářské politiky vypořádat se s možnou další krizí – složení globálního dluhu se sice proměnilo, ale celkově zvětšilo a především (ale nejen) kvůli americké politice se rizika ve světové ekonomice masivně zvětšují.
Miroslav Singer: Obchodní války či brexit k další velké krizi nepovedou
Není to tak, že by nekvasily nové nápady. Dokonce i u institucí jako je OECD či MMF, které tedy nelze považovat za progresivní, se klade důraz na nebezpečí plynoucí z rostoucí nerovnosti. V peněžní teorii se rozvíjejí nové koncepty, za všechny zmiňme plnohodnotné peníze (které jen tak na okraj právě Martin Wolf podporuje), které byly předloženy i do švýcarského referenda.
Wolf dochází k názoru, že problém není v nedostatku idejí, ale v politické blokaci. Ti, kteří vládnou a ti, kteří vládnoucí reálně ovládají, jsou příliš zainteresováni na tom, aby se neměnilo vůbec nic. Dobývání renty se z okrajového fenoménu totiž stalo dominantním rysem současného kapitalismu.
Spolu se šílenou politikou škrtů tato neochota měnit vytváří živné podhoubí pro ty, kteří se s nějakými „umírněnými“ reformami nebudou párat a vezmou to pěkně z gruntu. Tohle je už stará lekce, mnohem starší než ona dekáda po Velké recesi.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
Co s Trumpem? Oko za oko, zub za zub?
Můžeme si dovolit recesi? Centrální banky jsou bez střeliva
Ekonomická demokracie má obrovský potenciál. Politiky to ale nezajímá
Proč se Francie a Německo nemohou shodnout na reformě eurozóny
Ekonomika si vede výborně, ale dlouhodobé problémy neřešíme
Kdo sesadí z trůnu americký dolar? Čínský jüan, nebo SDR?
Sankce, kam se podíváš
Inflace jako velká záhada
Renta jako rozšiřující se patologie
