Období před volbami do Evropského parlamentu vybízí k hlubšímu pohledu na fungování eurozóny. Přestože, nebo možná právě proto, že Češi zatím euro nepřijali, je potřeba se podívat na to, jak si eurozóna vede.
Z hlediska růstu se eurozóna řadí k nejpomaleji rostoucím regionům na světě. Navíc se objevují znepokojivé signály ohledně dalšího ekonomického vývoje, především v Itálii a Německu. Pro tyto země MMF provedl na začátku tohoto roku korekce směrem dolů. Pro Německo MMF očekává růst 1,3 procenta, pro Itálii jen 0,6 procenta, což je obojí hluboko pod průměrem vyspělých zemí jako celku (2 procenta), o celosvětovém růstu (projekce 3,5 procenta) ani nemluvě.
Růst HDP v eurozóně:
source: tradingeconomics.com
Růst HDP USA:
source: tradingeconomics.com
Toto zpomalení se přitom odehrává za situace, kdy teprve na konci minulého roku ECB ukončila program kvantitativního uvolňování – skoro by se dalo říci, že může rovnou začít přemýšlet o dalším stimulačním programu. Je zároveň jasné, že „normalizace“ úrokových sazeb se odkládá minimálně do poloviny příštího roku, takže depozitní facilita se bude držet na -0,4 procenta. Záporné úrokové sazby si ovšem drží také Japonsko a americký FED zase oznámil, že se letos do navyšování úrokových sazeb nepohrne. Vzhledem ke globálnímu vývoji, v němž narůstá nejistota, která nesvědčí investicím, je opatrnost na místě.
Ale zpět k eurozóně. Představa, že monetární politika i pomocí nekonvenčních nástrojů jako je kvantitativní uvolňování vytáhne eurozónu z bryndy, se ukázala jako fatálně chybná. Přestože už i guvernér ECB hovořil opakovaně o tom, že eurozóna není dokončená hospodářská a měnová unie, zásadní nedostatky přetrvávají. Jistě, bylo dosaženo pokroku v oblasti vytváření bankovní unie (až na zádrhel v oblasti společného pojištění vkladů). Jenže ten hlavní problém spočívá v tom, že sama monetární politika nemá ani sílu, ani průraznost na to, aby dokázala překlenout heterogenitu eurozóny, ke které euro bohužel samo přispívá.
Zkušenosti s provozováním jedné měny na odlišně ekonomicky silném a strukturálně různě rozvinutém území nejsou moc dobré. Z evropské historie vidíme příklad Německé měnové unie, která ovšem skončila sjednocením Německa (1871). Ekonomická teorie zdůrazňuje důležitost dlouhodobého fiskálního přerozdělování a hospodářská praxe nám k tomu může nabídnout příklady od Itálie, po Československo, či příklad velmi výmluvný – znovusjednocení Německa.
Čtěte: Ilona Švihlíková: Čeho se bojí Německo a proč by nás to mělo zajímat
Je patrné, že Němcům se nechce zavádět žádný „Solidaritätszuschlag“ na evropské úrovni. Jenže bez společného rozpočtu, který by muset mít stabilizační, proti-cyklickou funkci nelze očekávat silnou eurozónu. Takže bez silného rozpočtu to znamená v lepším případě slabý růst, v horším recesi (v Itálii o tom ví svoje). Cena za to, že společná měna je držena na restriktivní bázi (pomocí Fiskálního kompaktu a „fiskální disciplíny“) nutně znamená, že vytváří své vlastní periferie. Politická odezva na sebe nedá dlouho čekat. Jih eurozóny společnou měnu neunese, kromě Itálie se ale tato skutečnost čím dál více projevuje také u Francie.
Hurá zavádění eura přehlušilo racionální argumenty o tom, jak obtížné je provozovat hospodářskou a měnovou unii, jak málo úspěšných příkladů z historie známe – tedy kromě těch, které skončily i unií politickou. Do toho se ovšem řadě zemí nechce, když je problémem dojednat i posílený společný rozpočet. Euro tím zůstává zaseknuté v mezipatře, jako „ani ryba, ani rak“.
Měnová politika je vyčerpaná a fiskální je znehybněna německou fiskální ortodoxií. V případě recese nejsou po ruce dostatečně silné nástroje na zmírnění propadu ekonomiky. Eurozóna není jen nedokončený projekt. Je jako kachna, která tváří v tvář lovci jen sedí a čeká, až bude zastřelena.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
