Summit zemí G7 ve francouzském Biarritzu se, navzdory očekávání, nestal místem ostrého střetu mezi členy, ale ukázal dosti jasně, že se jedná o nefunkční formát. Dávno pryč jsou doby, kdy země sdružené v G7 patřily mezi největší ekonomiky světa.
Pohled so databáze MMF nám ukáže, že z hlediska velikosti HDP by se součástí oné G7 měla stát Čína i Indie, a měřeno v paritě kupní síly by pak už G7 vypadala úplně jinak a musela by se obejít bez Itálie, Kanady, ale také Francie.
Protože ekonomická síla je rozložena jinak než v době vzniku tohoto uskupení (vznik se datuje do 70. let minulého století, v souvislosti s ropnými krizemi), snaží se G7 obhájit svou existenci tím, že se jedná o země „svobodného světa.“ Navzdory těmto deklaracím je ale jasné, že důležitějším než G7 se stává formát G20, neboť lépe reflektuje mocenské posuny, které jsou nejlépe patrné na posilování Asie (což je ostatně spíše její návrat na historické pozice).
G7 ovšem není jen oslabena tím, že nesdružuje největší světové ekonomiky. Hlavní problém spočívá v tom, že její jednotlivé země reagují velice odlišnými způsoby na dynamiku změn ve světové ekonomice a politice, které hojně nejsou v jejich prospěch. Každá ze zemí volí jiný typ reakce, přičemž se zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem se ukazuje, do jaké míry představuje odchylku o „starého dobrého liberálního řádu“. I ostatní pak musejí nebo i chtějí reagovat, čímž se ovšem vzájemně dostávají do řady konfliktů.
USA mají svou „Make America great again“, která je postavena mimo jiné na Trumpově transakčním pojetí mezinárodních vztahů, to vše doplněno o ekonomické recepty populární v 80. letech, spolu s vyhrožováním americké centrální bance. Jedním z důsledků této politiky jsou pak obchodní konflikty, z jejích nástrojů zmiňme alespoň politické využívání cel a rozšíření využívání sankcí. Tato vysoce konfliktní politika musí nutně vyvolávat vlnobití v celé světové ekonomice.
Kanadu můžeme vynechat, protože její mezinárodní váha víceméně neexistuje. Ale je tu Japonsko, které provozuje velice netradiční mix politik (až to nechává ve vzduchu otázku, jestli i situace, kdy se japonská centrální banka stává významným akcionářem japonských firem, není třeba tak trochu předvoj) a zároveň se děsí možnosti, že by USA uvalily cla na japonské automobily.
A pak tu máme zástupce evropského kontinentu. Johnsonova Británie je předurčena stát se nástrojem americké ambice stát se znovu světovým hegemonem. Zatímco se propočítává, kolik bude Brexit stát, a jak dlouho se kde bude stát na hranicích, moc se nehovoří o tom, že ve Spojeném království v přímém přenosu pozorujeme hlubokou krizi demokracie a legitimity. Otázky „kdo rozhoduje“ či „kdo nese odpovědnost“ trhají zemi doslova na kusy – regionálně (otázka Severního Irska, preference Skotů zůstat v EU), z hlediska právních principů (viz současné suspendování Parlamentu) i z hlediska legitimity (lid proti parlamentu, jak to pojímá Johnson).
Itálie bude mít zase novou vládu, která bude nejspíš pěkně krotká a nebude zlobit návrhy na „minibot“, tedy jakousi paralelní měnu (která je jinak nápadem pro italskou situaci velmi vhodným). Není ale jasné, jak dlouho aliance dvou hlavních nepřátel - hnutí Pěti hvězd a Partito democratico, vydrží. Itálie se zmítá v ekonomické a sociální krizi (která je z velké většiny dána tím, že italské ekonomice v současné situaci škodí přítomnost v eurozóně). Politická krize jen odráží to, že ve svěrací kazajce eura nemá Itálie žádný prostor pro samostatnou politiku. Každé další podvolení se Fiskálnímu kompaktu znamená další kolo frustrací, nespokojenosti a nárůstu popularity uskupení, která se „nemíní zakecat“.
Francie má sice macronovsky obří ambice, ale v EU její návrhy (a řada z nich přitom dává dobrý ekonomický smysl) naráží na odpor jestřábů, tedy těch zemí, které si myslí, že se mohou k prosperitě proškrtat. S dalším úderem recese se objeví nové nekonečné dohadování o fiskální politice eurozóny či o roli ECB. Hluboké příkopy, které reflektují velice odlišné pojetí hospodářské politiky, koneckonců charakterizují architekturu eurozóny od začátku.
Německo pak prožívá své malé vystřízlivění na východě, kde je svědkem nedokončeného konvergenčního procesu, který se přelévá do politické frustrace. Černá nula, ona mantra posledních let, má ovšem svůj odraz v infrastrukturním úpadku a technologickém zaostávání, které přiznává i německé ministerstvo průmyslu.
Problémy (nebo „výzvy“, jak se na Západě eufemisticky říká), nemohou být řešeny v rámci zastaralých uskupení, která se možná opájejí svou morální nadřazeností, ale jako vzor ekonomických kompetencí mohou sloužit stále hůře. Naše současnost vyžaduje co nejširší, rovnoprávnou spolupráci mezi zeměmi bez dogmat, v nichž bohužel vyniká především eurozóna.
Ilona Švihlíková je ekonomka, vysokoškolská pedagožka a koordinátorka občanské iniciativy Alternativa Zdola, která mimo jiné promýšlí alternativní ekonomické systémy. Je autorkou knih „Globalizace a krize“, „Přelom. Od Velké recese k Velké transformaci“ a „Jak jsme se stali kolonií“.
Od Ilony Švihlíkové dále čtěte:
