Kdo by řekl, jak důležité pro digitální svět jsou knihy. Amazon začal jako online knihkupectví, Facebook má knihu rovnou v názvu a Google měl původně zorganizovat knihovnu, která by zpřístupnila veškeré vědění světa každému, kdo se dostane na internet. To byl záměr, na nějž v první polovině devadesátých let poskytovala kalifornská Stanford University svým špičkovým badatelům peníze. Přicházely z různých míst; konkrétně tento projekt financovala Národní vědecká nadace (NSF), což je instituce, jejímž prostřednictvím si americké bezpečnostní organizace - od CIA po armádu - objednávají od různých vědeckých pracovišť takový či onaký výzkum.
Úmysl systematizovat informace a urychlit přístup k nim podle tohoto vzorce projevil Úřad pro pokročilé vojenské projekty (Defense Advanced Research Projects Agency, DARPA), jenž takto fungoval již od 70. let. U Národní vědecké nadace si výzkum objednal, načež NSF zjistila, že se takovými věcmi zabývají na Stanfordu a peníze z grantu doputovaly až k tamnímu výzkumnému týmu, jehož členem byl i jistý Larry Page.
Na tom není nic divného. Podobným způsobem vzniklo mnoho firem (k těm nejznámějším patří Qualcomm nebo Netscape) a leccos užitečného, třeba optická vlákna nebo Dopplerův radar. Dnes je to běžná praxe: na 90 procent veškerého univerzitního kybernetického výzkumu v USA financuje právě NSF.
Odkud jdou peníze
O tomto příběhu se také dočtete ve kterékoli oficiální historii vzniku Googlu. O čem se naopak nedozvíte, je druhý zdroj financování výzkumu téže firmy v jejím, řekněme, prenatálním stadiu. Tím byl (také přes NSF) ambiciózní společný projekt výzvědných služeb, jehož účelem bylo odhalovat teroristy dříve, než stačí něco provést.
Prodat, či neprodat: giganti řeší, zda vládám poskytnout technologii detekce obličejů
Projekt se jmenoval Velkokapacitní systémy digitálních dat (Massive Digital Data Systems, MDDS) a vznikl v roce 1993 na popud instituce jménem Community Management Staff. Ta měla koordinovat potřeby všech výzvědných organizací tak, aby se mimo jiné nezdvojovaly jejich výzkumné aktivity a výdaje. Jména lidí, kteří MDDS vymýšleli, se nejspíš nikdy nedozvíme, je však zjevné, že před čtvrtstoletím viděli hodně daleko do budoucnosti.
„Měnící se nároky vyžadují, aby společenství (výzvědných služeb) dokázalo zpracovávat data nejen ve větších objemech, nýbrž také jejich různé typy,“ praví jeden ze zakládajících dokumentů projektu, jejž citoval server Quartz. „Proto společenství přejímá aktivnější roli při stimulaci výzkumu efektivní správy velkokapacitních databází a zároveň zajišťuje, aby jeho požadavky byly včleněny do komerčních produktů.“ Jasněji to řečeno ani být nemůže.
Během několika následujících let šlo přes Národní vědeckou nadaci na splnění tohoto cíle zhruba patnáct mnohamilionových grantů. Ty nejúspěšnější projekty měly dostat finální podobu coby duševní vlastnictví komerčních firem, jež by získaly investory ze Silicon Valley.
Jak létá hejno
Zhruba v té době začal tým ze Stanfordu, v němž figuroval Larry Page, spolupracovat s šikovným Rusem s americkým pasem jménem Sergey Brin. V jejich společném projektu už byla megaknihovna na vedlejší koleji. I Hlavním předmětem výzkumu bylo zvláštní zadání v rámci MDDS, jež mělo zodpovědět otázku, jak přesně - pokud vůbec - lze podle dotazů na internetové vyhledávání identifikovat jednotlivce.
Larry Page (vpravo) a Sergey Brin (vlevo)
Zájem výzvědných služeb o tento typ informace plyne z předpokladu, že ptáci stejného peří létají pospolu, tedy že lidé jednající podobně na internetu budou jednat obdobně i ve fyzickém světě. Sledování a analýza online návyků teroristů by tak měly pomoci odhalit teroristy potenciální. Už vidíme, kam to míří - a také rizika s tím spojená.
Zjevně si jich už tehdy byli vědomi i Page s Brinem. První etický kodex Googlu (firma vznikla v roce 1998) obsahoval větu „nebuď zlem“ (don‘t be evil). O dva roky později se ono přikázání stalo oficiálním firemním sloganem. Později se beze stopy vypařilo, stejně jako spousta dalších zajímavostí z historie. „Jakákoli informace o spolupráci Googlu s bezpečnostními úřady se nezakládá na pravdě,“ informovala firma před časem magazín Wired.
Dále čtěte:
Kauza skvělého úspěchu. Huawei je bezpečnostní hrozba prvního kalibru
Černá listina se plní. Čínský velký bratr už rozhoduje, kdo smí do vlaku
Nejnebezpečnější lidé na internetu: Trump, Putin, Zuckerberg
