V absolutním vyjádření je to jasné: nejlépe se máme letos. Ale na otázku, kdy české země měly relativně nejblíže k úrovni USA a západní Evropy, jedním letopočtem odpovědět nelze.
Zkuste se pár známých zeptat, kdy na tom byly české země, případně bývalé Československo, ekonomicky nejlépe ve srovnání se zbytkem světa. Odpovědi nejspíš budou velmi různorodé. Mnozí budou tipovat, že za první republiky; levičáci a nostalgici odpovědí, že za Husáka. Několik odvážlivců a provokatérů uvede poslední desetiletí před první světovou válkou, nebo řekne, že právě teď.
Jaká odpověď je správná? Podle nejlepších dostupných čísel o vývoji životní úrovně to vypadá, že na každé odpovědi je trochu pravdy. Pokud budeme za měřítko úspěchu brát poměr kupní síly v Česku a Spojených státech, tak nejpříznivější hodnoty získáme v době okolo roku 1900, v letech 1927 až 1937 a také v posledních třech letech. Ve všech třech případech se dostáváme na 55 až 60 procent americké úrovně. Úrovně 55 procent jsme se krátce dotkli také v polovině 70. let.
Jste spokojeni se svou současnou ekonomickou situací?
Levicově smýšlející spoluobčané budou zklamáni. Období socialismu sice obecně bylo ve znamení růstu ekonomiky a životní úrovně, ale okolní svět rostl také – a někde i rychleji. V roce 1950 vycházel výkon československé ekonomiky v paritě kupní síly na 45 procent americké úrovně. V roce 1990 to bylo těch samých 45 procent. Takže asi tolik k úspěchům socialismu.
Poklad profesora Maddisona
Debaty kolem ekonomické vyspělosti Československa se příliš často točí v kruhu okolo pořadí, které země měla v žebříčku ekonomického či průmyslového výkonu na obyvatele. Tedy zda jsme za první republiky patřili mezi deset nejvyspělejších zemí světa, nebo ne. Většinový názor je, že nikoli. Už vzhledem k tomu, kolik nových států během 20. století vzniklo, pořadí není úplně ideální ukazatel. Jak by také před devadesáti lety tušil, že mezi nejbohatší země světa bude jednou patřit Katar, Singapur či Island.
Zkusme tedy jiné srovnání. Dominantní ekonomickou silou ve světě byly po celé 20. století Spojené státy americké. Právě ony byly měřítkem úspěchu. Běžní Američané si mohli dát steak každý den už v dobách, kdy ve střední Evropě bylo maso svátečním jídlem. Stejně tak jezdili autem v letech, kdy vlastnictví automobilu v Československu bylo výsadou těch nejbohatších. Také nástup počítačové revoluce v 80. letech jsme mohli jen závistivě pozorovat zdálky. Tudíž se zaměřme na poměr ekonomického výkonu na obyvatele v paritě kupní síly - Česko versus USA.
Skutečný poklad představují výpočty britského profesora Anguse Maddisona, respektive týmu jeho následovníků z univerzity v nizozemském Groningenu. Jejich závěry jsou volně dostupné na univerzitním webu. Odhady pro některé země sahají až do středověku, v případě Československa lze najít několik odhadů pro 19. století. Souvislá řada čísel začíná rokem 1920 a přerušena je pouze v době druhé světové války.
Česko za sto let: máme na to, stát se silnou a technologicky vyspělou zemí
Jistý problém nastává s tím, že chybějí data za české země. Údaj za předválečné Československo je vážený průměr za Čechy a Moravu, chudé Slovensko a ještě chudší Podkarpatskou Rus. Podíl českých zemí na výkonu ekonomiky a počtu obyvatel je známý, proto není těžké s trochou matematiky vypočítat, že české země na tom byly o zhruba deset procent lépe než celostátní průměr. Tento odhad bude pro naše účely stačit.
Chvála průmyslové revoluce
Snad žádné období moderních českých dějin není tolik opomíjeno jako doba mezi národním obrozením a první světovou válkou. Přitom v letech 1880 až 1913 se odehrál skok, který změnil Česko z chudé země závislé na zemědělství na průmyslový region s živými a rostoucími městy. Soupeření mezi Čechy a českými Němci vyvolávalo zdravou konkurenci, tento růst dále zesilovala.
Právě z uvedeného období pocházejí zdravé základy českého strojírenského a elektrotechnického průmyslu, z nichž máme prospěch dodnes. Byly to doba spojená se jmény Emila Škody, Františka Křižíka, Emila Kolbena a Čeňka Daňka.
Také budování baťovského obuvnického impéria začalo v posledních dvou desetiletích před první světovou válkou. S jistou nadsázkou lze Rakousko-Uhersko přirovnat k dnešní Evropské unii. Češi sice neměli téměř žádný vliv na politické směřování říše, ale bezbariérová dostupnost velkého trhu byla pro byznysmeny jednoznačnou výhrou.
Bez průmyslové revoluce a technologického pokroku by nejspíš k žádnému růstu životní úrovně nedošlo. Delší časová řada pro Česko sice chybí, ale pro představu lze použít data, která tým z groningenské univerzity vypočítal pro Polsko. Kupní síla tamních lidí se v celém dlouhém období od roku 1520 do roku 1850 nezlepšila ani o fous, kolísala někde okolo 1200 dolarů (v cenách roku 2011). Pokud dříve byl nějaký růst, tak jej kompenzoval přírůstek populace. Až s nástupem průmyslové revoluce se věci daly do pohybu.
Kolben, Škoda, Baťa. Podnikatelské dynastie to měly ve 20. století těžké
Ekonomický růst ve středu Evropy byl sice svižný, ale dlužno dodat, že Spojené státy rostly rychleji. Poměr bohatství mezi obyvateli českých zemí a Severní Ameriky se tedy před první světovou válkou postupně zhoršoval - z 60 procent v roce 1890 na 53 procent v roce 1913. České země sice byly nejprůmyslovější částí Rakouska-Uherska, ale nikoli tou nejbohatší. Tuto pozici drželo území dnešního Rakouska - hlavně díky koncentraci zisků do Vídně.
Mýtus o první republice
I když máme dnes sklon vnímat éru první republiky jako jeden celek, z ekonomického pohledu se jedná o velmi rozdílná období. Začátek byl ve znamení poválečného rozvratu a bídy. Další drtivou ranou byla kontroverzní politika silné koruny prosazovaná ministrem financí Aloisem Rašínem. Prakticky celá 30. léta pokazila světová ekonomická krize.
Šťastnější období relativní prosperity trvalo jen sedm let, a sice od roku 1924 do roku 1930. Vrcholem byl rok 1929, ale i tehdy platilo, že prakticky celá západní a severní Evropa - s výjimkou Irska a Finska - na tom byla z hlediska životní úrovně lépe. Jen s malým odstupem za českou částí republiky následovalo Maďarsko a Itálie. Výrazně lépe se žilo ve Spojených státech, Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu, ale také v Argentině, což z dnešního pohledu zní skoro až úsměvně.
100 let republiky: záhy po vzniku Československa přišla na lid bída
Detailní pohled na tehdejší ekonomickou situaci nabízí třídílná kniha České země v éře první republiky od Zdeňka Kárníka. Aspoň několik postřehů: Tradiční výrobu cukru, piva a bavlněných látek postihla dovozní cla a oproti roku 1913 klesla. Automobilový průmysl sice rostl co do kvantity i kvality, ale česká auta tehdy byla drahá, a pokud by je stát nechránil vysokými cly na dovoz, tak by neměla šanci. V roce 1929 již dvě pětiny amerických domácností vlastnily auto, ale v Československu si vlastní vůz mohlo dovolit jen příslovečných horních deset tisíc.
Fanoušci první republiky rádi hovoří o špičkové kvalitě československého průmyslu. V některých případech, hlavně v případě zbraní, je to pravda. Jenže jak uvádí Zdeněk Kárník ve své knize, hlavní položkou československého exportu zůstaly látky s třetinovým podílem. Ani další klíčové položky vývozu (boty od Bati, cukr, papír, sklo, železo a ocel) jaksi nenaplňují představu o hi-tech výrobcích.
Jistou hříčkou náhody je, že nejmenší rozestup mezi kupní silou Čechů a Američanů byl v roce 1932. Je to dáno faktem, že na Spojené státy udeřila ekonomická krize poměrně rychle. V našem případě byl hospodářský sešup pomalejší, ale zato trval déle - až do roku 1935. Dříve než se stihla ekonomika probrat, došlo k podpisu mnichovské smlouvy a všem nadějím byl konec.
Životní cyklus socialismu
Podle různých zdrojů a indicií se zdá, že poválečný restart československé ekonomiky byl mimořádně rychlý a že v roce 1946 se v tuzemsku žilo lépe než v řadě jiných zemí střední či západní Evropy. Statistiky groningenské univerzity však začínají až rokem 1948. Tedy temným obdobím, kdy nastupující komunistický režim vyhnal v lepším případě společenské a podnikatelské elity do emigrace, v horším je zavřel do kriminálů a pracovních táborů.
Stalinské období nepřálo lidem ani ekonomice, začátek 50. let byl vyplněn stagnací. V roce 1953 tak vycházela kupní síla Čechů pouze na úrovni 41 procent americké. Od poloviny 50. let nastala vzestupná fáze, kdy socialistické Československo náskok stahovalo. Rekordem byl výsledek 56 procent v roce 1975. Poté již začal totalitnímu režimu docházet dech a ekonomický růst začal za západním světem zaostávat.
Přečtěte si: Pokus o optimistického průvodce českou budoucností
Rozebírat příčiny této stagnace by si rozsahem vyžádalo samostatný text. Stručně řečeno, centrální plánování nikdy a nikde nedokázalo konkurovat živelné síle svobodného podnikání. Pokud se objevil zajímavý nápad, třeba jako automobil Škoda 720, tak často skončil jen na papíře nebo u prototypu. Režim se chlubil tím, že celou polovinu exportu tvoří stroje a zařízení. Problém byl v tom, že tyto dodávky směřovaly hlavně na nenáročné východní trhy. Naopak hlavní položky československého exportu do západního Německa v 80. letech tvořilo hnědé uhlí, kaolin, sklo, dřevo a jiné základní suroviny.
Osmdesátá léta pak byla vysloveně ztracenou dekádou. Zatímco západní svět řešil nástup osobních počítačů, energetickou efektivitu a stav životního prostředí, socialistický průmysl se pomalu měnil v jeden velký skanzen. V posledním roce komunistické vlády už byli Češi v průměru chudší než Řekové, Portugalci či Izraelci. Pokud vás bude nějaký kovaný soudruh přesvědčovat, že jsme na tom byli lépe než Itálie, nevěřte mu. To nebyla pravda už od roku 1952.
Češi v roce 1929, Indové dnes
Výpočty Anguse Maddisona a jeho žáků také ukazují, jaký kvalitativní skok v úrovni života se během 20. století odehrál. Díky tomu, že hodnoty jsou ve stálých cenách, zjistíme například to, že průměrný Čech se v současnosti má devětkrát lépe než v roce 1900, pětkrát lépe než v nejlepších letech první republiky a také dvakrát lépe než v „orwellovském“ roce 1984.
Představu o tom, jak se dříve žilo, může naznačit i srovnání s dnešním životem v rozvojových zemích. Ekonomický výkon na jednoho obyvatele Česka v roce 1900 vycházel na zhruba 3500 dolarů (ve stálých cenách roku 2011), což je podobná úroveň, jakou má v současnosti Kambodža nebo Súdán. Hodnota šesti tisíc dolarů z nejlepších časů první republiky odpovídá dnešní úrovni Indie a Vietnamu.
Sečteno a shrnuto, během posledních 120 let jsme nikdy nepatřili mezi deset nejbohatších zemí světa a v dohledné době se na tom těžko něco změní. Podobně jako v letech 1929 a 1975 i dnes platí, že patříme spolu s Itálií a Španělskem k evropskému průměru. Můžeme spekulovat o tom, kde bychom dnes byli nebýt dvou světových válek a čtyř desetiletí pod vládou komunistů. Mnohem důležitější ale je, abychom nepromarnili současnou příležitost, kdy máme našlápnuto k postupu do vyšší ligy.
Čtěte také:
