Od jaké práce jsem vás vytrhla?
Orchestr se připravuje na další koncert. Nedávno jsme natáčeli hezký projekt na francouzské ambasádě. Spolupracovali jsme na něm s Českou televizí, která bude záznam vysílat před prázdninami. Pomalu se připravujeme na turné do Itálie a na festival ve francouzském Colmaru, což bude začátkem dubna.
Zmínila jste se, že máte v orchestru novou kolegyni z Ukrajiny. Jak se k vám dostala?
V neděli jsem byla doma, zazvonil mi telefon, neznámé číslo. Zvedla jsem to a ozvala se paní se strašně příjemným hlasem. Říkala, že k nim přijela její neteř, houslistka z Ukrajiny, a chtěla, abych jí poradila, kde by mohla hrát. Jmenuje se Natálie a přišla do České republiky s malým batohem a houslemi. Domluvily jsme se a v úterý jsme ji pozvali na přehrávku před našimi koncertními mistry. Všichni shodně potvrdili, že je skvělá houslistka, takže jsme ji během 40 minut angažovali jako náhradu za nemocného houslistu. Natálka už s námi vystoupila na jednom koncertě a hodláme s ní spolupracovat dál.
Kdo rozhoduje o tom, koho do orchestru přijmete? Máte při tom poradní hlas?
Ne. Do orchestru se dělají konkurzy a kolegy si vybírají sami hráči. V případě koncertního mistra do toho samozřejmě mluví i šéfdirigent, ale já nemám na starosti umělecké věci. Nemám na to ani hudební vzdělání, jsem právnička, takže bych to nemohla dostatečně odborně posoudit. Nicméně v případě Natálky ještě standardní konkurz neproběhl, byla jen na přehrávce u koncertních mistrů a zástupce koncertního mistra. Budeme s ní zatím spolupracovat formou takzvané výpomoci a dále budeme usilovat, abychom pro ni získali třeba od mecenášů peníze alespoň na rok působení v orchestru. Po roce ale už samozřejmě bude muset jít na standardní konkurz.
V minulosti jste byla označena za nejvlivnější úřednici v české kultuře. Jak se s takovou nálepkou žije?
Já jsem to nikdy neslyšela a překvapuje mě to! Zaprvé už přes dva roky ve státní správě vůbec nepůsobím a zadruhé si myslím, že vliv úředníků se obecně přeceňuje. Měla jsem nad sebou samozřejmě služební zákon, který mi velmi omezoval manévrovací prostor, což je pochopitelně správné. Úředníci dělají hlavně servis pro kulturní obec a tvoří takovou převodní páku mezi politikou, ministrem a lidmi z kultury. Nerozhodují o penězích, o tom rozhodují na ministerstvu kultury odborné komise. Myslím si, že ten výraz je dost přehnaný, nicméně jsem velmi ráda, že jsem mohla být u zrodu celé sekce živého umění. Sama úřednice by to ale nezvládla, je to především rozhodnutí ministra kultury. V té době byl ministrem Daniel Herman, takže mu patří dík.
Před dvěma lety jste ze státní správy odešla úplně. Jak toto rozhodnutí zpětně hodnotíte?
Velmi pozitivně. Nebylo to lehké rozhodnutí, protože mě práce dlouho naplňovala a bavila, ale dostala jsem se do stavu, kdy jsem potřebovala jít dál a něco v životě změnit. Myslím, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem kdy udělala, a určitě bych to nevrátila.
Jak vám to změnilo život?
Jako státní úřednice jsem v sobě cítila vysokou míru vnitřní kontroly a místy neúměrnou zodpovědnost, zejména v souvislosti s nakládáním s veřejnými prostředky. Jako úředník se také neustále setkáváte s kritikou, která místy sice nebyla oprávněná, ale patří k výkonu té funkce. Musíte si dávat pozor, s kým a o čem se bavíte. Mnoho žadatelů o grant vám třeba volá a chtějí rozebírat konkrétní rozhodnutí komise, nebo žádají určitou částku, kterou vy však ovlivnit nemůžete. To jsou skutečně telefonáty, které jako úředník rád nemáte. Už mi jednoduše nevyhovovalo, že se musím pořád hlídat. V úřadě jsou velká omezení a žádný nebo minimální prostor pro kreativitu. Já už jsem se ale potřebovala víc seberealizovat.
Jak byste vysvětlila úplnému laikovi, co obnáší vaše práce teď?
Řídím v mezinárodním kontextu špičkový orchestr, což je ohromná zodpovědnost. Prakticky to znamená, že nemám na starosti přímo umělecké věci, na to máme šéfdirigenta a hudebního ředitele. Ten staví sezóny a má na starosti uměleckou stránku věci a já mám na starosti všechno ostatní. Největší balík povinností se váže k finančnímu zabezpečení organizace, pak následují všechny ostatní záležitosti praktického fungování orchestru a třeba to, jak orchestr komunikuje navenek.
Dochází mezi někdy ke konfliktu praktických potřeb a uměleckého nadšení? Vyhrává střízlivost nebo zápal?
Umění je na prvním místě a praktičnost nikdy nesmí vyhrát. Vše, co dělám, se vždy podřizuje tomu, abychom zůstali na excelentní úrovni.
Vydělá si na sebe orchestr sám?
Nevydělá. Asi žádná kulturní instituce této umělecké úrovně v České republice nebo v Evropě si na sebe nevydělá. V lepších časech před covidem byl náš orchestr unikátní, protože měl soběstačnost asi 70 procent. Z veřejných zdrojů, z nichž se k nám peníze dostávají například formou grantů, bylo sanováno jen okolo třiceti procent rozpočtu. Ta čísla se ale samozřejmě v souvislosti s covidem a nemožností si vydělávat změnila a v předchozích dvou letech se pohybovala mezi 40 a 50 procenty. I tak se každopádně jedná o stále velkou míru soběstačnosti.
Příjmy tedy máte z grantů, z prodeje lístků a odkud ještě?
Dostáváme veřejné dotace, hlavní je grant z ministerstva kultury a z Magistrátu hlavního města Prahy. Potom si na sebe vyděláváme hraním - hrajeme pro třetí subjekty, třeba na festivalech. PKF Prague Philharmonia měla vždycky velké příjmy ze zahraniční činnosti, koncertů a turné, což je teď samozřejmě velmi problematická větev financování. Tržby ze vstupného nyní tvoří neopominutelnou část příjmů, která doufám v následujících letech po znovuotevření koncertních sálů poroste.
Na místě je zmínit i příjmy od našich mecenášů a sponzorů, což je součást rozpočtu, kterou bychom do budoucna chtěli posilovat. Myslím si, že orchestr má mít velkou část rozpočtu postavenou právě na soukromých penězích, donátorech a mecenáších. Tuto větev financování vidím do budoucna jako mnohem stabilnější než spoléhat se na veřejné zdroje, kde často dochází na základě nějakých nepředvídatelných okolností k poměrně razantním škrtům, což je věc, kterou se obvykle dozvíte docela pozdě.
Na letošní rok nemáme grantové řízení ještě ani vypsané, takže nevíme, kolik z ministerstva kultury dostaneme. Proto si myslím, že zdravé financování orchestru musí minimálně z jedné třetiny záviset na darech od sponzorů a mecenášů.
Kateřina Kalistová nastoupila do PKF - Prague Philharmonia těsně předtím, než se začaly hromadně rušit koncerty. Foto: Martina ArltováJak obtížné je získat grant?
Jedna věc je Magistrát hlavního města Prahy, kde opakovaně dostáváme čtyřletý grant. Řekla bych, že patříme k organizacím, které dostávají na svou celoroční činnost poměrně vysoké granty. Pak jsme zařazeni do Programu profesionálních divadel a orchestrů ministerstva kultury. Spolu s Českým filharmonickým sborem Brno jsme v rámci programu atypičtí, protože tyto dvě umělecké instituce jsou soukromé a nemají zřizovatele.
Ostatní orchestry v České republice, které čerpají dotace z tohoto programu, mají zřizovatele ve formě města nebo kraje, v případě České filharmonie je to pak stát. Ta je coby příspěvková organizace státu financována jinak. Všechny mandatorní výdaje mají placené z veřejných zdrojů. Grantový program, ze kterého čerpáme my, mají spíš na další umělecký rozvoj nad rámec příspěvků od města či kraje.
V našem orchestru by to tak ale nešlo, pro nás jsou to naprosto zásadní peníze na sanování základních potřeb, jako jsou výplaty hráčů nebo pronájmy prostor, kde fungujeme. Když jste zodpovědná za financování takové instituce, tak každý leden přemýšlíte, jak to letos dopadne s dotací od státu a jak to s financováním orchestru dopadne na konci roku. Pokud by se ještě více posílila podpora ze soukromých zdrojů a přibylo mecenášů a sponzorů, usnadní nám to i plánování. Protože plánovat musíme na dlouho dopředu.
Jak dlouho?
Tři roky… S covidem se samozřejmě spousta věcí měnila na poslední chvíli, ale jinak máme skutečně výhledy na dlouho dopředu. Třeba turné nemůžete naplánovat za půl roku.
Mohla byste jmenovat některé největší mecenáše?
Jednak jsou to naši partneři z korporátní sféry. Jsme rádi, že naším generálním partnerem je po mnoho let Komerční banka a hlavním partnerem Hyundai. Oba dva s námi zůstali i po dobu covidu, kdy jsme nemohli hrát v sálech. Samozřejmě jsme působili v online prostředí, nahrávali jsme koncerty, ale to prostě není ono. Velmi si proto cením, že tu dobu s námi přestáli.
Pak máme patrona, což je investiční skupina RSBC našeho zakladatele Roberta Schönfelda, který je nám velkou oporou. Dále máme mecenáše z řad fyzických osob – Mecenášský klub, pana Milana Popilku, pana Juliuse Prügera… Myslím si, že celý klub a všichni mecenáši i sponzoři u nás zůstávají, protože v naší instituci se jim dostává přijetí, jaké je v českém kontextu výjimečné. Mnozí se nás v covidové situaci ptali, jak na tom jsme, a pomáhali nám. Je úplně neuvěřitelné, že něco takového funguje v České republice. Všichni se známe, rádi se vidíme a nebavíme se jen o financování orchestru.
Vy jste řízení celého orchestru přebrala těsně před covidem. Jak jste se popasovala s tím, že jste nemohli hrát, a navíc jste byla v práci nová?
Do orchestru jsem nastoupila 7. února a covid přišel okolo dvacátého. První, co jsme začali dělat, bylo rušení koncertů, protože konkrétně v Jižní Koreji byl výskyt covidu vyšší ještě dřív, než přišel lockdown v České republice. Nastoupila jsem a za několik týdnů jsme zavřeli. Od té doby vím, co to znamená ohlušující ticho.
V provozu orchestru máme zkušební sál vedle kanceláří, takže pořád slyšíte, jak někdo hraje. Seděla jsem tam sama s asistentkou a manažerem orchestru, protože kolegové byli doma, a přemýšleli jsme, co bude dál. Dneska už se to zdá naivní, ale opravdu jsme netušili, jak se situace bude vyvíjet.
Měli jsme hlavně obrovské štěstí na sponzory a mecenáše, přestože jsme nevěděli, kdy budeme hrát. A jak můžete chtít od někoho podporu, když mu nemáte co nabídnout? Samozřejmě jsem sledovala, jak jiné kulturní instituce vyjednávají s ministerstvem, a zapojovala se do těchto aktivit. Musím říct, že v letech 2020 a 2021 ministerstvo kultury zafungovalo. Bez jeho financování a bez toho, že někteří partneři nám dokonce navýšili podporu, bychom provoz instituce neudrželi.
Ale vy jste v době lockdownů vzala orchestr do Japonska… Jaké to bylo?
Proběhlo to loni v září a zájezd do Japonska jsme plánovali několik let, ještě před tím, než jsem přišla do orchestru, a byl součástí celého asijského turné. Měli jsme jet ještě do Jižní Koreje a na Taiwan, ale kvůli covidu nám další dvě destinace odpadly. Na Taiwan pojedeme doufám letos. Všem ostatním orchestrům lokální agentury turné zrušily, nebo je zrušily samy.
My jsme věděli, že pokud se rozhodneme jet, čeká nás přísný režim, ale když jsme se na jaře rozhodovali, jestli budeme pokračovat ve vyjednávání, netušili jsme, jak moc přísný. Šla jsem za celým orchestrem, řekla jsem jim nejhorší možný scénář a popsala naši finanční situaci. Vysvětlila jsem jim, co by to znamenalo pro ně a pro orchestr, a zeptala jsem se jich, jestli jsou ochotni tam za takových podmínek jet. Zachovali se jako úplní profíci a frajeři a jednomyslně se shodli, že pojedou. To si v jiném orchestru nedokážu představit.
Nicméně příprava byla administrativně hrozně náročná. Každý den jsme vyplňovali formuláře a teprve pár dní před odletem jsme dostali výjimku od japonské vlády, protože v té době se tam vůbec nesmělo. Čtyři dny jsme byli každý sám na pokoji v karanténě a pak jsme měli takzvaný bubble systém, což znamená, že jsme směli jezdit jen z koncertních sálů na hotel. Nemohli jsme si ani dojít na benzínce na toaletu.
Turné bylo úspěšné. Ředitel naší agentury nám napsal, že před námi tam od začátku covidu přijel jen jeden zahraniční orchestr, Vídeňští filharmonikové, a po našem odjezdu se Japonsko zase úplně uzavřelo. Měli jsme výhodu, že na nás bylo hodně vidět. Od té doby máme vybudované nadstandardní vztahy s agenturou, jsme v častém kontaktu a těšíme se, že se tam zase podíváme, tentokrát už v normálním režimu.
Držím palce. Co všechno se od doby vašeho nástupu do orchestru změnilo?
Během covidu? Úplně všechno! Covid totiž do jisté míry změnil celou kulturu. Dříve byla doménou mnohých orchestrů zahraniční turné. To už nefunguje, a ještě několik let fungovat nebude. Změnily se návyky návštěvníků koncertů – lidé si začali kupovat lístky na poslední chvíli, což je pro kulturní instituce hrozně nepříjemné.
O tom, co budeme dělat dál, se bavíme se správní radou a dozorčí radou organizace. Máme svou vizi, jak postavit zdravé financování organizace, což se bez většího zapojení sponzorů a mecenášů neobejde. Jsme orchestr západního střihu, spoléhat se dominantně na veřejné zdroje do budoucna nechceme.
Nabízíme naprostou excelenci a profesionalitu. Naši mecenáši si podporou PKF - Prague Philharmonia ,kupují‘ něco, co je nevyčíslitelné a nejde vyjádřit penězi. V poslední době se neustále hovoří o podpoře trvalé udržitelnosti v environmentálním smyslu, ale dá se to aplikovat i na kulturu. Pěstujeme českou hudební tradici a naši sponzoři a mecenáši nám ji pomáhají trvale udržovat.
Proč by vážná hudba měla zůstat stále aktuální?
Symfonický orchestr považuji za jeden z fenoménů celé západní kultury. Hudebníci odmalička pěstují virtuozitu, navíc klasická hudba v sobě koncentruje snad všechny myslitelné emoce – radost, žal, vzdor, lásku… Nevím o tom, že bychom jako západní civilizace vůbec měli něco obdobného. Znáte něco, co nás jako Čechy ve světě definuje více než naše hudební tradice? Čeština je ve světě slyšet díky klasické hudbě, opeře, každý večer v mnoha sálech. Klasická hudba je nejlepší vývozní artikl České republiky.
