Krušnohoří v seznamu světového dědictví: moc to nepřinese, ale dá to hodně práce

• 
• 
• 

Dalších 10 fotografií

Památková zóna krušnohorského města, která je od letošního 6. července součástí seznamu světového dědictví UNESCO, připomíná spíš vylidněné pohraniční město než součást globálního historického odkazu. Byť je řada starých domů opravených a dýchá novými fasádami, zabedněná hodinová věž původní renesanční radnice nebo nepřístupné a chátrající muzeum nevypadají, že se město na vstup do UNESCO chystalo mnoho let.

A tak tím jediným důkazem, že se povedlo něco velkého, je zrekonstruovaná budova bývalé prodejny mléka, kde dnes sídlí informační centrum. A stojan s malým plakátkem, který kolemjdoucím oznamuje, že Krupka je konečně součástí světového kulturního dědictví.

Laxnost, nepřipravenost

Uvnitř infocentra vítá návštěvy místní patriotka Daniela Remenárová. Nijak nezakrývá, jaké nadšení jí způsobilo, že bývalé hornické město jako součást česko-německého projektu Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří úspěšně proměnilo svou nominaci. „Moc nám to nepřinese, ale bude to znamenat hodně práce,“ očekává Remenárová od nového puncu Krupky.

Zatímco návštěvě ukazuje desítky historických obrázků a fotek připomínajících, jak bohatým městem Krupka byla („měla sedm kostelů a jen v horní části města podle tatínka fungovalo čtyřicet hospod, kaváren a cukráren“), do infocentra vejde několik skupinek českých i německých turistů. Jedni chtějí poradit, kde tady poobědvat, další se ptají na cestu do prohlídkové štoly Starý Martin, jiní žádají o radu, jak dojet na místní vyhlídku zvanou Komáří vížka.

Studená štola. Jak se kdysi dobývala ruda a co stálo za historickým bohatstvím města, ukazuje prohlídková štola Starý Martin s teplotou osm stupňů.

I těch několik desítek minut ukazuje, že zápis na seznam UNESCO může přehlížené Krupce a možná i celé této opomíjené části Krušných hor pomoci. Ostatně jak napsal turista Robert Wright z amerického Cincinnati do nové návštěvní knihy: „Jsem šťastný, že jsme to tu viděli, ještě než přijdou davy.“

A to je možná to nejdůležitější. Jsou místní služby a podnikatelé na nové turisty připravení a hlavně vůbec zvědaví? Zatím to tak nevypadá. Přímo v Krupce je žalostná nejen nabídka pohostinství, ale i ubytování. „Hotel Horal v Bohosudově je zavřený, podnik U Žida zase prohrál jeho majitel v automatech,“ vypočítává Remenárová. Pokud sem někdo dorazí, nemá zatím žádný důvod utrácet nebo se zdržet na delší dobu.

Z regionu čtěte také:

Starostův sad. Krupka se levně zbavuje pozemků

Nevědí ani, kde si půjčili. Krupské sídliště bylo rájem lichvářů. A v pasti je doteď

Taková laxnost či nepřipravenost přitom zaráží, protože o začlenění do seznamu světového dědictví se Krupka snaží mnoho let. Poprvé se o této možnosti začalo seriózně mluvit před patnácti lety.

Regionální Deník Směr například v říjnu roku 2005 napsal: Na české straně na jeho přípravě pracuje muzeum v Mostě. „Cílem projektu je udržet život v Krušných horách, podpořit turistiku a cestovní ruch, oživit hospodářský rozvoj,“ sdělila ředitelka muzea Libuše Pokorná. Zaevidování na seznam světového kulturního dědictví je projektem do budoucna, který se českému i saskému regionu určitě vrátí.

České UNESCO: Infrastruktura chybí

Možná ještě víc zarážející než přístup podnikatelů se zdá postoj Regionálního muzea v Teplicích, které provozuje i krupské muzeum. Tedy provozovalo. Od loňského února je historická budova na nejcennější krupské Husitské ulici uzavřena. Přestože nutná rekonstrukce bude trvat dlouhé tři roky a vyžádá si minimálně 70 milionů korun, s ničím se ještě nezačalo. Uvnitř je všechno vystěhováno a zůstaly jen holé zdi.

„Jen tak to nebude. Na opravu se zatím nikdo nechystá, vypadá to, že nejsou peníze,“ popisuje Vlasta Tichá z teplického Regionálního muzea.

Kde jste kdo? Výhled ze zříceniny krupského hradu na hlavní lákadla města.

Sdružení České dědictví UNESCO, které zastřešuje tuzemská města ze seznamu, se zatím zaměřuje především na národní kladrubský hřebčín. Tam už proběhla i debata s místními kvůli jejich obavám ze skokového navýšení návštěvnosti města, kde žije pouhých 640 obyvatel. „Je to velká výzva i pro nás,“ reaguje Michaela Severová, výkonná ředitelka Českého dědictví UNESCO, na zápis Krušnohoří.

Především proto, že hornické památky severozápadních Čech jsou určené pro jiný typ turistů než ty, již jsou zvyklí jezdit od hradu k hradu. „Budou se muset hodně vysvětlovat ta specifika,“ ví Severová.

Sama očekává, že nárůst návštěvnosti v Krupce a dalších místech bude pomalejší, než tomu bylo třeba u Českého Krumlova. Severová upřímně dodává, že Krupce a dalším krušnohorským místům by přála pomalý vzestup turismu. „Aby ta města stihla připravit potřebnou infastrukturu, zatím na to podle mě nejspíš připravena nejsou,“ dodává diplomaticky.

Velká pinka

I když na lavičkách ostře fouká, během dne se tu vystřídají stovky turistů. Vyhlídka z Mückenthürmchen neboli Komáří vížky patří v Ústeckém kraji k těm nejlepším. Zatímco v údolí je jasně viditelná odkrytá hnědouhelná pánev, v dáli na dlouhém krušnohorském hřbetu lze zhruba odhadnout polohu Měděnce, Božího Daru či kopců nad Jáchymovem, které se do UNESCO dostaly společně s Krupkou.

„Bratwurst und Radler,“ objednává si dopolední svačinu německá důchodkyně v jediném místním kiosku, zatímco prodavačka láká českou rodinu na čerstvě upečenou borůvkovou buchtu.

Za hranicí. Altenberský důl ukazuje, jak se těžilo v NDR.

I když řadu lidí s klobásou a pivem v ruce uhranul především výhled do desítky kilometrů vzdálených míst, to nejdůležitější, proč se „Komárka“ dostala s Krupkou na seznam světového kulturního dědictví, se schovává hned za plotem. Množství menších a větších hald a především velká a poměrně hluboká jáma - pinka - připomínají, jak se tady ve středověku povrchově dobývaly cínové rudy. Národní památkový ústav má proto jasno: „Velká pinka má díky své poloze a monumentálnosti veškeré předpoklady stát se edukativním příkladem více než staleté těžební činnosti v okolí města Krupka.“

Jenže z hlediska turistického ruchu se s ní toho příliš vymyslet nedá. Na rozdíl od lanovky spojující Komáří vížku s Krupkou, která připomíná ze všeho nejvíc technickou památku vonící olejem a starým železem. Od 25. května 1952, kdy poprvé spojila město s vyhlídkou ve výšce 807 metrů, zatím neprošla žádnou zásadnější rekonstrukcí. Ostatně právě z této 2339 metrů dlouhé atrakce, kde se sedí bokem, má člověk ideální výhled na celou zdejší hornickou krajinu. Pro městskou společnost Sport Krupka je nicméně stále náročnější udržet lanovku v provozu.

A pak přišel požár

Nesmí se zapomínat, že lepšímu využití značky UNESCO v Krupce brání i špatná dopravní dostupnost. Tedy ony tu koleje vedou, ale mnoho let zarůstají keři a stromky, sběrači kovů zase zpeněžují velké šrouby z pražců.

Krupka leží na takzvané Kozí dráze spojující Děčín s Oldřichovem u Duchcova, která vznikla v roce 1871 především pro nákladní dopravu. Prioritně se tudy přepravovalo hnědé uhlí do lodí na Labi nebo vlakem dál až na Liberecko a do Šluknovského výběžku, později získala na důležitosti i osobní doprava.

Komárka. Kdo chce vidět do kraje, musí na Komáří vížku.

Jenže pravidelný provoz motoráků se na železnici vedoucí kousek pod lanovkou nadobro zastavil v prosinci 2007, když ústecké hejtmanství pod vedením „zabijáka lokálek“ Jiřího Šulce (ODS) přestalo vlaky objednávat. I když se čas od času objeví iniciativa, jež by ráda Kozí dráhu oživila a oblast přímým spojením propojila s Děčínem, nic hmatatelného se zatím neděje. A tak místní nyní alespoň doufají, že tím nejrychlejším a nejhmatatelnějším, co značka UNESCO dovede, bude uhašení veškerých spekulací o dobývání lithia v oblasti. Region průmyslu pomohl dost, citelně na to doplatil, takže teď už by měl být jen hýčkaný. „Snad jediné lithium, které odtud někdo někdy odveze, bude ten kámen cinvalditu vystavený v infocentru,“ přeje si starší muž čekající v Krupce na autobus do Teplic.

Během několika dnů si podkrušnohorské městečko připomene už 115. výročí jedné ze svých největších tragédií. Dne 5. srpna 1904 zachvátil staré domy obrovský požár, který zničil celkem 42 stavení horní části města. Městská kniha z roku 1922 popisuje onen černý pátek, jako by to bylo letos - „v tomto roce byly neobyčejně suché a parné dny (…), potoky a rybníky byly vyschlé, tráva a pole zpražené žárem“.

Na nynější události se snad bude v budoucnu vzpomínat jinak. I když změnit pověst města proslaveného lichvou, problematickými sídlišti či kupčením s volebními hlasy bude náročné. O to víc, že zatím nikdo netuší, jestli a jak se značkou UNESCO správně pracovat.

Dále čtěte:

Nedostupné skvosty: 10 památek UNESCO nejvzdálenějších od civilizace

Všichni proti Praze: regiony chtějí metropoli sebrat turisty

Česko má dva nové zápisy na seznam UNESCO: hornický region Erzgebirge/Krušnohoří a kladrubský hřebčín