Kdo chtěl letět, ještě v polovině 90. let zavolal do cestovní kanceláře nebo do letecké společnosti a poptal se na „levné letenky“. Tak to fungovalo v podstatě všude na světě, někomu to vyřizovala sekretářka, ve velkých organizacích dokonce specializovaný „travel office“.
Zažil jsem éru, kdy jsem rodinnou dovolenou vyřizoval v kanceláři autoklubu AAA, jehož členem se okamžitě mohl stát za vcelku nepatrný poplatek každý. Vzápětí jsem s ochotnou paní na přepážce jako novopečený člen probral itinerář, možnosti ubytování, udělala mi všude rezervace, vytiskla mi individualizovanou knížečku, kde bylo naprosto „polopatisticky“ popsáno, kudy mám jet, kam mám dojet a co tam mám dělat. I slevy byly. Pravda, bylo to ve Spojených státech, zemi vyspělé a v dobovém kontextu velmi efektivní, která v podstatě stejné penzum služeb nabízela už před druhou světovou válkou.
Měl by být zavedena karbonová daň na letecké palivo?
Při zpětném pohledu to byl velmi dobrý personalizovaný servis, jen nebyl dostupný všude. Člověk měl proti sobě reálnou tvář, ne nějakého chatbota anebo internetové rozhraní. Spousta lidí trvá na kamenných pobočkách či obchodech při nákupech nebo vyřizování svých záležitostí dodnes, ale za tento distribuční kanál si připlatí.
Internet, který se začal prosazovat od poloviny 90. let, přinesl opravdový převrat ve všem, co souvisí s cestováním. Ty tam jsou doby nezbytných návštěv v „triple ej“. Už mnoho let si každý trochu sofistikovanější spotřebitel dovede i do vzdálených destinací vyřídit své individuální cestovní plány po internetu.
Kdo umí, umí, kdo neumí, platí
Ceny hotelů, letenek a dalších služeb se často až násobně liší podle toho, kdy si je objednáváte, přes koho a jak to umíte. Záleží dokonce i na hodině a dnech v týdnu - ráno kupříkladu bývají letenky dražší než dopoledne a vyplatí se nakupovat počátkem týdne, neboť ve čtvrtek obvykle letecké společnosti zdražují a ceny se udrží i o víkendu.
Špinavé nebe: nejúspornější letadla má minimum aerolinií
Toto je éra pro sofistikované, cílevědomé lovce slev („bargain hunters“), kteří mají nejen schopnost hledat slevy, ale i časovou flexibilitu. Proti nim stojí naivní spotřebitelé („suckers“) nebo byznysmeni na služební cestě, kteří mají obecně málo času a hlavně malou termínovou flexibilitu danou naplánovanými jednáními.
Tato skupina je oblíbená, protože necestuje „za své“ a ráda si za firemní peníze připlatí za komfort (pokud to finanční ředitel dovolí). Akademiky i analytiky samozřejmě poměr těchto klientských skupin zajímá, protože pro jedny signalizuje změnu na trhu, často v důsledku legislativní akce, pro druhé ziskovost podnikání na nich. Ekonomická logika, na níž je tvorba cen založena, je neúprosná a jmenuje se cenová diskriminace. Lidově řečeno prodáváte za tolik, kolik klient unese.
Klíč k nízkým cenám: konkurence
Ve Spojených státech se klíčovým datem stalo přijetí Airline Deregulation Act za prezidenta Cartera v říjnu 1978. Výsledek volnějšího vstupu na trh a stanovení cen letenek podle vlastní úvahy (do té doby šlo o regulované ceny) na sebe nenechal dlouho čekat: reálná cena letenek se snížila do roku 1990 o třicet procent a od té doby trend pokračoval, jak je vidět na grafu.
V Evropě se však stalo ještě něco daleko pronikavějšího, byť o něco později, protože deregulace trhu přišla v letech 1992 a v roce 1997 se „otevřela obloha“. Na rozdíl od USA byla povolena tzv. „kabotáž“, tedy provozování vnitrostátních letů zahraničními společnostmi - je tak možné, aby irská nízkonákladová společnost Ryanair provozovala lety začínající a končící v jedné zemi nebo mezi dvěma destinacemi, z nichž ani jedna není irská. Příkladem budiž letecký spoj Ryanairu mezi Brnem a Bergamem v Itálii nebo Londýnem Stanstedem.
Ukázalo se, že „otevřená obloha“ si vynucuje změnu obchodního modelu. Takovou, kde se začne soutěžit natvrdo cenou, nikoli tím, kdo pasažérům servíruje občerstvení na porcelán nebo kdo má lepší sedadla. Počet spojení, na nichž jsou více než dva operátoři, dramaticky stoupl a zejména nízkonákladové společnosti, které byly hned od začátku stavěny na cenovou soutěž, vedl k velkému počtu nově otevřených destinací.
Výsledek je z hlediska spotřebitele víc než potěšitelný. Na nejkonkurenčnějších spojeních, například z Prahy na některé z londýnských letišť, stojí příhodně zakoupená letenka méně peněz než jízdenka dráhou z letiště do centra Londýna (totéž Uber ve frekventovaných časech) nebo asi tolik jako pizza se sklenicí vody. A tak se létá a největší evropské aerolinky - nízkonákladový Ryanair - se dostaly letos do první desítky největších „producentů“ CO2 v EU. Před ním zůstaly už jen uhelné elektrárny v Polsku, Bulharsku a Německu.
Takže můžete očekávat zdražení letenek, až se začne zdaňovat kerosin a tlačit na letecké společnosti, aby přešly na paliva s nižšími emisemi. Kdo chce, může ulevit svědomí a svoji individuální uhlíkovou stopu snížit prostřednictvím offsetů, které některé aerolinky nabízejí rovnou na palubě.
Kiwi mezi svými
Ceny leteckého spojení pro lidi, kteří mají flexibilitu a dovedou „vychytat termíny“, tedy především studenty, zpřístupňují velmi vzdálené cíle za částku, za kterou se kdysi létalo z Prahy do Paříže. Už vůbec to nesrovnávejme s dobou těsně po druhé světové válce: dnes se dá sehnat letenka do Austrálie za nějakých dvacet tisíc, před šedesáti lety to byla několikadenní anabáze, která vyšla na půl milionu.
Zahuštění oblohy vytvořilo nesrovnatelně bohatší nabídku možných spojení, jenomže jejich vyhledávání není triviální záležitost. Zároveň ale informační džungle vytvořila nejlepší růstový substrát pro internetové „agregátory“, tedy letenkové platformy, které vám dovedou sehnat levná propojení nejen v Evropě, ale i ve světě.
A tady vstupuje do hry Brno, přestože tamní mezinárodní letiště není zrovna globální ani lokální letecký hub. Minulý pátek tam přistálo jedno letadlo z Londýna Stanstedu, druhé z Bergama u Milána, obě Ryanairu. I když počet pravidelných linek spojujících moravskou metropoli se světem se dá spočíst na prstech ruky, která prošla cirkulárkou, vznikl tady letenkový agregátor Kiwi, jeden z nejúspěšnějších českých startupů vůbec.
Za den prodají v průměru patnáct tisíc letenek, firma dosahuje ročního obratu kolem čtyřiceti miliard korun. Lidem, kteří u jeho zrodu stáli a/nebo rozjezd financovali, vynese prodej části akcií novému investorovi pěkné peníze.
Už v názvu je to obsaženo: ten nelétavý novozélandský pták, jehož jméno si brněnská firma vypůjčila, totiž snáší obří vejce. Navíc konkrétní příklad úspěchu podpoří kulturu startupů v Česku lépe než všechny vládní záměry a programy dohromady.
Dále čtěte:
Fronta na nebi: evropské letectví má za sebou rok výrazných zpoždění
Praha jako součást USA. Letiště se zajímá o americkou imigrační kontrolu
Na kterém letišti se nejlépe najíte? Za nejvyšší kvalitou musíte do Asie
10 nejnebezpečnějších aerolinek světa. Těmhle se raději vyhněte
