Lichva je nebezpečná v tom, že věřitel má nad dlužníkem vždy převahu. Proto byly lichvářské úvěry v minulosti zakazovány nebo výrazně omezovány. Z dnešního pohledu je ale možné lichváře s trochou nadsázky chápat i jako předchůdce kapitalismu a nositele pokroku.
Foto: Musée des Beaux-Arts de Nancy
Lichva byla ve středověku z pohledu křesťanské církve společenským a morálním nešvarem. Měřítkem pro její posuzování byla především autorita Bible, kde se o ní píše na stránkách Starého i Nového zákona. Církev se ve vztahu k půjčkám opírala o Kristova slova: „Půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná.“ Vymezení lichvy ovšem nebylo vždy úplně jasné. Obecně byla povolena vůči cizincům, většina lidí ji však stále považovala za něco negativního.
Až do 12. století ale nebyla nijak palčivým problémem. Do té doby bylo totiž hospodářství založeno na smluvních vztazích, které se obešly bez peněz. Změna nastala teprve s rozvojem peněžního hospodářství, kdy se lichva začala postupně vzmáhat. Některé z dobových autorit ji srovnávaly přímo s krádeží, jiné ji považovaly společně s kacířstvím za největší zlo v tehdejší společnosti a navrhovaly svolat všeobecný církevní koncil, který měl s lichvou skoncovat.
Zloději času
Lichva vedla podle dobových představ k lenosti a zahálce, ke ztrátě zájmu o zemědělství a vlastní hospodaření. Okrádání lichvou bylo hříchem proti spravedlnosti. Lichva byla tedy definována nejen jako zločin, ale také jako hřích. Odváděla lidi od fyzické práce, respektive od jakéhokoliv tělesného či duševního výkonu, a znamenala i pomyslné zboření svátosti sedmého dne. Převládala totiž představa, že půjčené peníze vydělávají neustále. Lichvář tím nedodržoval pracovní klid a nectil neděli, vyčleněnou pro odpočinek. I když sám osobně zahálel, vlastně vydělával, protože jeho peníze pracovaly, a to bez ohledu na denní dobu. Takový člověk se tak prostřednictvím svých peněz stal vlastně zlodějem času a protivil se Bohu.
Tento postoj měl ovšem na první pohled celou řadu rozporů. Pokud někdo pronajímal dům, chtěl za to také zaplatit, stejně jako za užívání nějakého předmětu. Proč by tedy poplatek za užívání peněz měl být něčím mravně závadným, pokud na uvedených případech nic problematického nebylo. Teologové se pokoušeli o celou řadu výkladů – třeba britský učenec Tomáš z Chobhamu absurdně tvrdil, že peníze obchodování pouze pomáhají, ale primárně o ně nejde.
Lichváři jdou do nebe
Postavení středověkých lichvářů bylo přesto zvláštní. Z dlouhodobé perspektivy je dnešní historikové chápou jako předchůdce kapitalismu – ekonomického systému, který se navzdory nedostatkům i nespravedlnostem stal nositelem pokroku. Lichva byla totiž jakýmsi předstupněm dnešního bankovnictví – lidé si půjčovali peníze a platili úroky, stejně jako je tomu dnes. Automaticky se ovšem předpokládalo, že půjčující zneužívá nezkušenosti nebo tíživé situace žadatele a úrok bude v hrubém nepoměru k půjčované částce.
Podle křesťanských tradic byl proto každý lichvář zpočátku prokletý. S postupem doby se ovšem stávalo jeho definitivní prokletí a posmrtný pobyt v pekle přece jen relativním. Ve 12. století totiž začal křesťanský svět zavádět také očistec, ve kterém se každý mohl svých hříchů zbavit. I lichváři se tak naskytla možnost vykoupení, byť za cenu pokání a navrácení neoprávněně vydělaných peněz původním majitelům nebo církvi.
Lichva v dějinách
Pojmem lichva se obecně označuje závazek nepřiměřený k zisku závazkem získaným. Nejčastějším příkladem jsou půjčky s obrovskými, třeba i stoprocentními úroky. Podle českého zákona je lichva trestným činem, ve středověku měla ale odlišný význam. Jako lichva byl označován jakýkoli příjem úroku za peníze. Křesťané ji měli zakázanou, naopak byla jednou z mála činností, kterou mohli vykonávat Židé. V tradiční společnosti byla považována za jeden z nejtěžších hříchů. Povolena byla až roku 1484 Vladislavem Jagellonským. Už rakousko-uherský zákon z roku 1881 ji ale znovu charakterizoval jako činnost, která využívá tísně nebo některých duševních slabostí druhého za účelem získání majetkových výhod.
Páni a pohůnci
Lichva byla od počátku úzce spojena s Židy, kteří byli často označováni za chamtivce. Je pravda, že jejich úroky dosahovaly někdy až 100 procent dlužné částky, peněžní transakce byly ale dlouho jejich jediným zdrojem obživy. Nesměli totiž vlastnit půdu a zabývat se zemědělstvím ani řemesly. Křesťané měli navíc půjčování peněz zakázáno, Židé byli proto k lichvě svým způsobem donuceni. Ve středověku patřili k významným věřitelům šlechtických i panovnických rodů, za což měli jen nejistý příslib ochrany a možnost vlastní samosprávy v ghettech.
Teprve v 15. století se situace v Evropě začala měnit a finančnictví se postupně uvolnilo i v křesťanské společnosti. Židé se směli zapojit do tradičního obchodování, mnozí ale u peněžních transakcí zůstali. Jejich úroky se snížily na 20 až 40 procent, přesto se jim nepodařilo negativní pověst lichvářů nikdy zcela vyvrátit. Německý teolog Martin Luther například na adresu Židů kategoricky vzkázal: „Jejich dech páchne po pohanském zlatě a stříbře. Drží nás, křesťany, v zajetí v naší vlastní zemi, nechávají nás pracovat v potu tváře, získávat peníze a majetek, zatímco sami sedí za pecí, lenoší, žijí v přepychu, pečou hrušky, žerou, chlastají a žijí si jako v bavlnce z našeho nahospodařeného jmění. Lapili nás a naše statky na tu svou proklatou lichvu. Jsou tedy našimi pány a my jejich pohůnky.“
