Věčný rebel František Kněžínek začínal s podnikáním ve stavebnictví. Ještě před tím byl na zkušené v Německu a postupně si osvojil řadu řemesel. Jeho poslední „štací“ je zatím minipivovar, ale ani u něj nezůstalo. „Jsem věčný budovatel,“ říká.
Na otázku, co doporučuje začínajícím podnikatelům, třiapadesátiletý František Kněžínek odpovídá: „Vykašlete se na to, je to jen hrozná dřina. Podívejte se na mě, celý život dřu a dnes tady dělám topiče a zametám dvůr.“ Je ale zřejmé, že hovoří s nadsázkou. Na to, co vybudoval, je hrdý. A neměnil by.
Pád a poznání
Vždycky byl tak trochu rebel a nikdy mu nechyběl tah na branku. Za komunistů měl dvě práce. První ve Škodovce a druhou ve Sportsevisu (obor výškové práce). „Nikdy jsem nepočítal, kolik hodin mám odpracováno, prostě jsem dělal tak dlouho, jak bylo potřeba. Chtěl jsem mít hodně už tehdy a dělal jsem pro to maximum,“ vzpomíná.
Hned po revoluci s kamarádem Vencou ořezávali stromy, myli okna, natírali věže „a tak podobně“. Během dvou let poznal všechny klempíře, pokrývače, tesaře v okolí a ti ho následně přivedli k další práci. Od obecního úřadu ve Štěpánovicích si koupil Avii MP13 a vyrazil s ní na zkušenou do Německa. Ta ale netrvala dlouho, ukončil ji pád z lešení.
Čtěte také:
Mléko je pro telata. Mladý pár uspěl s Nemlékárnou
Přesto tam nabyl zkušenost, která se mu později náramně hodila. „Myslím, že do Německa by si to měl jít zkusit každý. Přístup Němců k práci a jejich produktivita je nesrovnatelná s naší náturou. Rozhodně se nedá říct, že jsou to větší dříči, ale mají vše precizně zorganizované.”
Návrat domů
Podle pořekadla všude dobře, doma nejlíp se po uzdravení z pádu do Německa už nevrátil. Vydělával tam víc, ale vadilo mu, že nic nebuduje, že po něm nic nezůstává. „Peníze jsou přece jen něco nehmatatelného. Já potřebuji mít viditelný cíl,“ dodává.
Tou dobou bylo Františkovi 28 let, byl ženatý a měl dvě malé děti, o které se starala výhradně manželka. Otevřeně přiznává: „To je také podle mého názoru jeden z důvodů, proč ženy jen málokdy v podnikání uspějí. My muži umíme ´zapomenout̕, že máme nějakou rodinu, a pracujeme klidně od nevidím do nevidím.”
Po návratu z Německa obnovil staré konexe a založil vlastní stavební firmu zaměřenou především na střechy. Sám byl překvapený, jak rychle se rozrostla. Brzy měla 86 zaměstnanců – hlavně pokrývače, tesaře, zedníky.
Ale ty začátky…
V roce 1998 František Kněžínek bydlel i působil pouze v pronajatých prostorách. První kancelář otevřel u sebe doma. Avii parkoval na sídlišti mezi ostatními auty a s úsměvem vzpomíná: „V zimě v mrazech špatně startovala. Tak jsem musel vstávat každé tři hodiny, nastartovat ji a zase jít spát. Jinak bych ráno neodjel. Když jsem pak ráno nastartoval, celé sídliště zahalila hustá mlha z výfuku.“
O rok později koupil první vlastní podnikatelské prostory, „statek“, jak sám objekt nazývá. Když ho na místo vezl realitní agent, František se bál, že to nepřežije. Natolik byla cesta krkolomná a místo odlehlé. Nicméně objekt ho natolik zaujal, že ho hned koupil. To ještě netušil, že z téhle původní ruiny vznikne největší a nejoblíbenější komplex s minipivovarem v Českých Budějovicích a širém okolí.
Závislost pro každého: Bombus vyváží raw tyčinky do 14 zemí
„Na začátku tam bylo krušno, vše se neuvěřitelně vleklo, práce bylo nad hlavu. A ty průšvihy… třeba když jsem spadl i s malým nakladačem do septiku. A když jsme to chtěli opravit, tak jsem do septiku spadl ještě jednou a zlomil si ruku.“ Dnes už se tomu směje, ale přiznává, že tehdy se necítil nejlépe.
A přidává ještě jednu historku. „Když jsem koupil první kolový bagr, tak jsem s ním chtěl ´slavnostně̕ vjet do dvora. No, a nevšiml jsem si, že rameno podkopu je moc vysoké. Shodil jsem jím klenbu nad vstupní bránou a bagr postavil na zadní.“
Nejen tyhle zkušenosti byly drsné. Musel se vším i sám prokousat. Naučit se, jak řídit firmu, jak zaměstnat tolik lidí, vše správně propočítat. V té době ještě nebylo na trhu třeba tolik literatury o tom, jak vést malou firmu. Všechno poznával za pochodu. Ale uspěl. Hlavně díky své zarputilosti a píli. I když někdy měl namále. Nerad vzpomíná na jedno odpoledne, kdy seděl sám v autě v lese. Přemýšlel o tom, zda by nebylo nejlepší, kdyby finanční nesnáze, které ho tehdy sužovaly, nevyřešil tím, že by si vzal život.
Z hospůdky pivovar
Na „statku“ byly zpočátku kanceláře firmy, sklady a dílny, parkoviště pro stroje a nákladní auta. Až po čase vznikla v přední části budovy malá hospůdka „pro známé“. Nad ní pak postupně vyrostl penzion, a ještě později ve stejném křídle wellness centrum, posilovna a kongresová místnost. Ze staré sýpky, vedlejší budovy, vyrostla velká restaurace s bowlingem. A nakonec tu stál celý pivovar! Tedy přesněji minipivovar.
Český veterán jde za snem. Se svým vynálezem startuje v USA
František Kněžínek a jeho přátelé už prostě měli dost toho kupovat pivo od někoho jiného, a tak se rozhodli, že si ho uvaří sami.
Minipivovarem ale vše nekončí, jak říká „neposedný“ podnikatel. „Jsem věčný budovatel. Mě už to pak ani nebaví provozovat, spíš mě baví pořád něco stavět,“ přiznává.
Takže nebylo divu, když přikoupil ještě starý dům v centru Českých Budějovic, který zrekonstruoval. Dnes tam provozuje restauraci, v níž se podává pouze pivo ze svého pivovaru. A ta restaurace má hodně poetický název Life is Dream. Jako kdyby jím chtěl Kněžínek všem ukázat, jak k životu přistupovat.
Článek vyšel v magazínu Profit
