Bývalý tajemník ÚV KSČ a úspěšný podnikatel dnes myje nádobí v londýnské restauraci
Od Marxova Kapitálu ke kapitálu skutečnému a nazpět. Tak lze stručně popsat paradoxní životní příběh Vasila Mohority. Z předsedy Socialistického svazu mládeže (SSM) a tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) se mávnutím kouzelného proutku dějin stal úspěšný podnikatel. Postavil si vilu s bazénem, jezdil v luxusní limuzíně Audi A8 a koupil fotbalový klub Bohemians. Před časem však kdosi proutek zlomil. A Mohorita se již několik let živí mytím nádobí v londýnských restauracích.
Životním příběhem Vasila Mohority prosvítá nedávná historie České republiky. Dvacet let od listopadu 1989 radikálně změnilo nejen jeho život, ale i celou naši společnost.
Na londýnské periferii
Kamarád Petr nedávno oslavil třicítku. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou, pracoval v Jaderném ústavu v Řeži – byl chytrý, bystrý, hrával dobře šachy. Pak se však v jeho životě cosi zvrtlo. Odešel z Řeže, chvíli se živil jako noční vrátný a poté odjel do Londýna, kde si již několik let vydělává zametáním chodníků. Bydlí spolu s několika dalšími Čechy a Slováky v domě, v němž se v zimě občas netopí. Na kraji Londýna, tři čtvrtě hodiny autobusem od konečné stanice metra. A před rokem se do uvolněného pokoje nastěhoval Vasil Mohorita.
„Povídal jsem si s ním jen jednou, když si přišel pokoj prohlédnout. Řekl mi, že je v Británii s přestávkami již od roku 2002. Nyní pracuje jako pomocník v kuchyni a toto je již šestý dům v Londýně, ve kterém bydlí,“ vzpomíná Petr na známého spolubydlícího. „Mohorita se k nám vzápětí nastěhoval. Choval se však hodně divně. Sotva odpovídal na pozdrav, chodil se sklopenou hlavou a s ne zrovna přátelským výrazem v obličeji. Společným prostorám se vyhýbal, ostatní obyvatele domu ignoroval. Nemyslím si, že je zlý, spíše má depresi.“
Proč a jak se propadl fyzicky mohutný člověk s mnoha dobrými kontakty z vrcholu politicko-ekonomické pyramidy na samé její dno? Této otázce však musí předcházet dvě jiné Mohoritovy životní etapy. Nejprve ta, jak se z mladého nevzdělaného kluka z chudé rodiny stal jeden z nejvýše postavených politiků v socialistické zemi. A potom etapa, kdy po změně režimu začal známý komunista podnikat a vydělávat miliony.
Rozhodnutím strany doktor
Vasil Mohorita se narodil v září 1952 v chudé rodině v Praze. Neměli auto ani chatu. Jeho otec pocházel z Podkarpatské Rusi, odkud v roce 1939 uprchl před maďarskými okupanty do Ruska. Tam ho však za nezákonný přechod hranice odsoudili na čtyři roky do gulagu. V roce 1943 ho poslali do Buzuluku, kde se připojil ke Svobodově armádě. S ní jako zpravodajský důstojník přijel až do Prahy. V hlavním městě se oženil s válečnou vdovou se dvěma syny a do konce života sloužil v československé armádě.
Vasil Mohorita se neučil dobře a navzdory dobrému třídnímu původu se vyučil jen automechanikem. V osmnácti letech, v roce 1970 – po stranických prověrkových čistkách, které následovaly po okupačním vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 – vstoupil do KSČ a jako instruktor městského výboru SSM byl vyslán na roční studium na Vysokou komsomolskou školu v Moskvě. Tam ho ovlivnilo revoluční nadšení latinskoamerických studentů. „Po vzoru Che Guevary jsem byl dokonce i připraven odjet bojovat do Chile, kdyby tam nastal otevřený boj,“ řekl v roce 1998 v rozhovoru pro časopis Týden. Mimochodem, na mládežnickém mítinku se při příležitosti návštěvy chilského revolucionáře Luise Corvolána seznámil s budoucí manželkou Monikou.
Po absolvování základní vojenské služby pokračoval v kariérní cestě komunistického aparátčíka. Postupně se stal předsedou OV SSM (Obvodní výbor SSM) na Praze 2, tajemníkem ČÚV SSM (Český ústřední výbor SSM) a jeho předsedou, místopředsedou ÚV SSM, poslancem České národní rady a členem jejího předsednictva. V roce 1987 získal křeslo předsedy ÚV SSM. O rok později se stal i členem ÚV KSČ. Kdyby nebylo změny režimu v listopadu 1989, pravděpodobně by pokračoval v kariéře profesionálního politika a dříve či později by se dostal z politbyra i do vlády.
V roce 1994 v rozhovoru pro deník Denní Telegraf odpověděl na otázku, co ho hnalo do funkcí: „Začínal jsem velmi mlád. Žil jsem v nějaké době, v nějakých poměrech jsem vyrůstal, a to mě zformovalo. S tím souvisí i to, že jsem od přírody kolektivisticky naladěný, že mám rád práci v kolektivu.“
Nebyl ani studijní typ, ani nijak přemýšlivý intelektuál. Komunistický žargon si však osvojil. Po pěti letech ve svobodné společnosti v rozhovoru pro Denní Telegraf například na otázku „Vy jste si neuvědomoval, že jde o režim, který potlačuje občanská práva?“ odpověděl: „Uvědomoval jsem si, že je to systém, který nedovoluje plné rozvinutí jednotlivce.“
Přesto nakonec vystudoval vysokou školu. Soudruzi mu odpustili, že nemá maturitu, a vzali ho na Vysokou školu politickou. Na ní získal titul RSDr. – „rozhodnutím strany doktor“, jak se dřív říkalo. V politické práci se dle něho i advokáta Miroslava Jansty, který s ním tehdy spolupracoval, snažil podporovat mladé lidi a v duchu perestrojky reformovat komunistickou stranu. Jansta byl interním aspirantem na právnické fakultě a pro Mohoritu připomínkoval připravované zákony. „Seznámil mě s ním děkan fakulty. A když mi Mohorita nabídl tuto asistentskou práci, neváhal jsem ani vteřinu. Dozvěděl jsem se při ní spoustu informací, které se tehdy nešířily internetem ani novinami, a na svou dobu byla i velmi dobře placená. Uvědomoval si své nedostatečné vzdělání, ale měl chuť se učit a poznávat. A také věci posouvat a měnit k lepšímu,“ vzpomíná dnes Jansta.
V roce 2001 v rozhovoru pro deník MF Dnes Mohorita řekl: „Nemohl jsem provádět změny v armádě, ale mohl jsem se sejít s ministrem národní obrany a jednat s ním, aby se poměry v ní proměňovaly ku prospěchu mladých lidí. Mohl jsem se sejít s předsedou vlády a vysvětlit mu, že mladí lidé nemají kde bydlet, a že je proto třeba dotovat výstavbu rodinných domků pro novomanžele. Mohl jsem zařídit prosazení koedukovaného ubytování na vysokoškolských kolejích. To jsou všechno věci, které jsem dělal a lze to zdokumentovat.“
Když komunisté padají
Hvězdné hodiny jeho politické kariéry nastaly paradoxně ve dnech, kdy se komunistický systém hroutil nejen v Československu, ale v celé střední a východní Evropě. Stal se tajemníkem ÚV KSČ, účastnil se jednání u kulatého stolu s opozicí, byl kooptován jako poslanec do federálního shromáždění a zvolen členem jeho předsednictva.
Podporoval politické i ekonomické strukturální změny. Ve federálním shromáždění hlasoval pro všechny transformační zákony, které měnily československou ekonomiku z centrálně plánované v tržní – například o soukromém podnikání – a československou společnost a politiku ve svobodnou a demokratickou. V již citovaném rozhovoru pro Denní Telegraf uvedl: „Dnes je skutečně zarážející, že k mnohým stanoviskům a názorům, které se dotýkají každodenního života občana, se hlásí strany, jež jsou politicky označované za pravicové, tedy dnešní vládní koalice. Strany, které by to měly dělat, pouze žvaní. A to mi vadí.“ A na otázku, zda je to, co dělá pravice, správné, odpověděl: „Samozřejmě, ano. Ona prostě plní určitý úkol, který komunistická strana nezvládla v době, kdy to měla dělat a nedělala.“
Zároveň však hned na počátku devadesátých let svůj politický boj prohrál. Nejenže poslanec Jozef Wagner prosadil jeho odvolání z předsednictva federálního shromáždění (označil ho za předsedu „SS mládeže“), ale v říjnu 1991 prohrál i boj uvnitř komunistické strany o její další směřování. Vyhrálo tehdejší tvrdé konzervativní jádro. On a další reformisté ze strany vystoupili, což Mohorita zdůvodnil tím, že „dospěl k názoru, že komunistickou stranu není možné transformovat v demokratickou sílu“. A založili postupně Stranu demokratické levice, Demokratickou stranu práce, Stranu demokratického socialismu. Mohorita se však již s žádnou na politické scéně neprosadil.
Na nabízející se otázku, proč nepokračoval v kariéře levicového politika v ČSSD jako třeba jeho bývalí (sou)druzi Michal Kraus či Miroslav Šlouf, v roce 1998 v rozhovoru pro deník Právo odpověděl: „Protože už jsem jednou byl ve straně, která upřednostňovala slova svých vůdců před zájmy občanů. A v takové straně už prostě nechci být.“
Mohoritův politický pád navíc doprovázela i osobní tragédie – v rozmezí několika měsíců mu zemřeli oba rodiče. V časopise Reflex k tomu řekl: „Táta ležel na resuscitační jednotce. Někdo vzal kopie hanlivých článků o mně a připíchl mu je na kapačku. Matku vyhodili doktoři z nemocnice na Bulovce. Řekli, že mám peněz dost, a ať si ji léčím sám.“
Opakovaně zdůrazňoval, že na rozdíl od mnoha jiných (jmenovával bývalého ministra průmyslu Vladimíra Dlouhého) nevstoupil do strany z prospěchářství a kvůli kariéře, ale z ideologického přesvědčení. Chtěl stranu reformovat, po listopadu 1989 nezahodil komunistickou legitimaci a podnikatelem se stal vlastně z donucení.
Vila s bazénem a výhledem
Ať už však podnikal z jakéhokoli důvodu, zjevně se mu dařilo. „V devadesátých letech si postavil velké rodinné sídlo na kraji obce Klamoš u Pardubic. Tehdy jsem zastupoval velkého klienta z Pardubic a párkrát jsem se u něho zastavil. Dům to byl krásný a velký, ale v Mohoritovi jsem cítil nějaký smutek,“ říká advokát Miroslav Jansta. Na internetu, na serveru nabízejícím k pronájmu rekreační nemovitosti, jsou fotky tohoto velkého domu, který nese název Vila Mohorita. Je z nich zřejmé, že z domu je krásný výhled a uvnitř hezký bazén.
Šéfredaktor týdeníku EURO István Lékó vzpomíná, že když se na jaře roku 1998 s Mohoritou sešel, ten přijel v nové luxusní limuzíně Audi A8. A v časopise Reflex o několik let dříve o něm redaktor Miloš Čermák napsal: „Věnuje se obchodu a investicím. Chodí v dobře střiženém obleku, používá mobilní telefon (tehdy to ještě byla drahá záležitost – pozn. red.) a jezdí v luxusním voze Volvo.“ Dle encyklopedie nakladatelství Libri vlastnil i Modrou kavárnu v Mariánských Lázních. V únoru 1998 koupil většinu akcií FC Bohemians Praha, které pak prodal. A jednal o vstupu do některého z dalších fotbalových klubů. První firmu založil v roce 1992. Od té doby se jeho jméno vyskytlo v mnoha dalších – CIS Group, SUMA, Českomoravská a slovenská investiční společnost, JAMIKO, VALEKO, Servicing, E. R. Trading, E. R. Consulting. Často se v byznysu spojoval s ruskými a ukrajinskými společníky či s bývalými známými z SSM – Ladislavem Žákem, Petrem Roseckým, Petrem Sisákem.
Zpočátku obchodoval s Rusy a Ukrajinci s oblečením a potravinami. Postupně se však posunoval k poradenství a zprostředkování obchodů. Například společnost CIS Group poskytovala organizační a technické služby pro Asociaci podnikatelů České republiky a Ruské federace (ČECHROS) a vydávala Ekonomické zpravodajství z východních trhů.
Říkal, že si občas zavolá s prezidentem Polska Alexandrem Kwasniewskim či navštíví bývalého sovětského generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova. Prostě měl peníze, firmy, práci a úspěch a stýkal se s vlivnými lidmi světa.
Ztracen v Anglii
Z kopce to s Mohoritou začalo jít na přelomu století – i pro celou společnost nastaly po svobodných a zajímavých devadesátých letech mnohem svázanější roky nového století. A Mohoritovy firmy ani zdaleka tolik neprosperovaly jako v devadesátých letech. Některé skončily v likvidaci. Stal se zaměstnancem – ředitelem odboru vnějších vztahů ve Zbrojovce Brno, která po několika letech skončila v konkurzu, jenž byl v režii gangu soudce Jiřího Berky.
Mohorita byl od roku 2000 trestně stíhán spolu s lidmi, kteří se podíleli na vytunelování CS Fondů – jejich podílníci přišli o 1,23 miliardy korun. Hlavní obžalovaný Josef Matoulek ho totiž u soudu označil za osobu v pozadí, která celý miliardový podvod vymyslela a zorganizovala. To Mohorita odmítal. Přiznal však, že se znal s Nikolajem Trofimovem, jehož ruská firma Kos-Mos fondy vytunelovala. A rovněž přiznal obchody s firmou Umana, přes kterou byl majetek z CS Fondů vyváděn. Navíc se dle Matoulka investiční společnost spravující CS Fondy dostala k Trofimovovi přes Jaromíra Floriána, nevlastního bratra Vasila Mohority. Dle výpovědi svědkyně Lucie Lunde, která se skrývá v Dánsku, byl architektem vytunelování CS Fondů Petr Sisák, již dříve pravomocně odsouzený za tunelování První slezské banky. Právě se Sisákem měl být dle některých lidí Mohorita spojen nejen v byznyse, ale i příbuzenskými vztahy. Mohorita sice nikdy nebyl v této souvislosti obviněn a u soudu vystupoval jen jako svědek, ale je zřejmé, že s osobami a firmami spojenými s tunelováním CS Fondů spojen byl a že jejich vyšetřování mu na psychické pohodě nepřidalo.
A stejně jako o deset let dříve se přidaly i osobní problémy. Po více než dvacetiletém manželství se rozvedl s ženou, s níž vychoval dceru Kateřinu a syna Nikolu. „Snažili jsme se Vaskovi pomoci a našli jsme mu dobré místo. On se však s nikým nechce bavit. Říká nám, ať se staráme sami o sebe. Před několika lety jsem mu telefonoval, řekl však jen, že ví, že jsem na něho nasazený agent, a zavěsil,“ řekl Mohoritův kamarád a bývalý blízký spolupracovník.
Proč si Mohorita nenechal pomoci a rezignoval na „úspěšný a spořádaný“ život, nikdo neví. Stejně jako u mého kamaráda Petra není jasné, co se v něm zlomilo. Petr tvrdí, že je coby londýnský metař spokojený. Prý pracuje na čerstvém vzduchu, má čistou hlavu a na baráku se seznámil se spoustou zajímavých lidí, jejichž osudy ho obohatily. Třeba už jen neměli sílu dál soutěžit. Nebo si řekli s biblickým Kazatelem „marnost nad marnost, všechno je marnost“?
Stejně není jasné, kde a jak přišel o majetky, které získal. Podepsal se na tom jen rozvod? Pomocnou manuální práci člověk většinou nevykonává, pokud nemusí. Mohorita se přitom dle informací týdeníku EURO živil nejen mytím nádobí, ale i sběrem jablek a prací skladníka v Obchodním domě Tesco.
Po několika měsících, letos 11. ledna, se Mohorita z baráku na kraji Londýna odstěhoval. „Odjel bez rozloučení,“ říká Petr. Dle všeho však nadále pobývá v cizině. Petr si myslí, že dál myje nádobí v londýnských hospodách a jen změnil ubytovnu. Jsou o tom přesvědčeni i dva jeho bývalí přátelé. A svědčí o tom i fakt, že Finančnímu úřadu v Hradci Králové se nedaří RSDr. Vasilu Mohoritovi doručit dopis, jak oznamuje na své vývěsce.
Popisek 1 (vykopávací fotka): Poslední vládcové socialistického Československa. Zcela vpravo prezident ČSSR Gustáv Husák, druhý zleva je předseda vlády Ladislav Adamec, uprostřed tleská generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš, po jeho pravici předseda SSM Vasil Mohorita.
Popisek 2 (s Gustou): V dobách socialistické slávy. Předseda SSM Vasil Mohorita přichází na Pražský hrad s předsedkyní Svazu žen Marií Kabrhelovou blahopřát prezidentu Gustávu Husákovi k jeho 75. narozeninám.
Popisek 3 (jednání u kulatého stolu): U kulatého stolu. Vasil Mohorita se v revolučních dnech účastnil i jednání mezi vládou a zástupci Občanského fóra. Na fotografii z 29. listopadu 1989 z Obecního domu sedí na jedné straně stolu společně s tehdejším předsedou vlády Ladislavem Adamcem, ministrem Mariánem Čalfou a děkanem právnické fakulty Josefem Mečlem. Proti nim sedí Václav Havel, Václav Klaus, Václav Malý a Alexandr Vondra. V čele stolu jsou coby zprostředkovatelé dialogu Michal Horáček a Michael Kocáb.
Popisek 4 (dům): Vila Mohorita. Koncem devadesátých let vybudoval Vasil Mohorita na velkém pozemku v Klamoši luxusní dům s bazénem. Několik posledních let v něm však nebydlel, pronajímal jej a loni prodal. Dle sousedů za něj chtěl čtrnáct milionů korun. Nakonec jej však prodal za osm milionů korun. Peníze pravděpodobně nezůstaly na jeho účtu, neboť i po tomto prodeji se živí mytím nádobí v londýnské restauraci.
Popisek 5 (fotbalisté v pozadí): Sportovní angažmá. Před jedenácti lety chtěl Vasil Mohorita výrazně vstoupit do českého fotbalu. Krátce vlastnil 51 procent akcií FC Bohemians a poté jednal i s dalšími týmy.
