Po letech v oděvních firmách jako Pietro Filipi či Horse Feathers se Štěpánka Pivcová rozhodla založit vlastní oděvní značku TheMAYstudio, která navrhuje a prodává hlavně luxusní kašmírové kabáty.
Na české módní scéně se nestává každý den, aby někdo založil vlastní značku a věnoval se jí naplno. Návrhářka Štěpánka Pivcová na podzim založila TheMAYStudio, které navrhuje kašmírové kabáty. „Šiju to pro ty, kteří překonali fázi nákupů levného, to znamená nekvalitního oblečení. A vyjadřují tím, že nechtějí nosit polyesterové kabáty a každý rok si kupovat nový kus oblečení. Chtějí nadčasový kus, v němž je vidět, že je krásný, drahý a propůjčuje jim z podstaty nějaký status toho, kdo ví, co na sobě má,“ říká Pivcová.
Módní průmysl není v Česku tak rozvinutý jako v Itálii či Francii. Jak je místní scéna velká? Kolik lidí aktivně navrhuje módu?
Na té nejvyšší úrovni je to řekněme takových dvacet jmen. Mají vlastní značky, a buď mají svoje obchody, nebo prodávají v showroomech, což jsou sdružení třeba pěti lidí. Je to samozřejmě nejlepší, protože celá marže jde k návrháři, tedy kromě nákladů na nájem. Problém je v tom, že je to jen jeden prostor a zásah je tedy menší, než kdyby měli obchody v Ostravě, Brně, Plzni.
Proč byznys módních návrhářů v Česku není tak rozvinutý?
V Praze je – když to přeženu – pět obchodů, které prodávají módní návrháře. Návrháři nemají předobjednávky, jak to funguje v cizině. Tam se obchodníci přijdou podívat do showroomu návrháře na kolekci zima 2019, a když se jim něco líbí, podepíšou s ním objednávku a složí zálohu 30 procent. V Česku to funguje tak, že všechno jde do komisního prodeje, tedy za vyrobené kusy obchody zaplatí až za dlouhou dobu. Návrhář tak neví, kolik toho má udělat, nemůže plánovat.
Vy jste teď založila vlastní značku The May Studio, která navrhuje kašmírové kabáty. Jak budete prodávat vy?
Zatím hledám cestu. Jeden směr je mít vlastní obchod, ale to je na začátku velmi drahá a nejistá investice, nebo forma tzv. „pop upů“ (příležitostných módních přehlídek, pozn. red.) a osobních setkání. Ty jsem zvolila já a je to, zdá se, úspěšné alespoň na rozjezd. Časem bych chtěla navázat dlouhodobou spolupráci s obchody a vytvořit profesionální vztah značka / nákupčí. Pak bych mohla vytvořit koncept, udělat prototypy, koupit látky, udělat vzorky. Pak bych je měla předvést, aby obchody mohly udělat objednávky. Když se jim to bude prodávat nebo líbit, přijdou i příští rok. Je nutné si vybudovat vlastní klientelu.
Kolik jste tedy musela na začátek zainvestovat?
Je to 150 tisíc v látkách, pak šití a střihy. Jsou to nižší stovky tisíc.
Pracovala jste pro značky Horse Feathers, Ragwear či Pietro Filipi. Proč jste se rozhodla založit vlastní brand?
Vždycky jsem to chtěla zkusit, protože jsem žila s pocitem, že to také zvládnu. A chci zjistit, jaká je moje kreativita a potenciál. Po všem, čím jsem si prošla, by bylo ideální, abych pracovala jako šéfová kolekcí některé zavedené značky. To se ale nestalo. Mám zkušenosti s navrhováním, šitím, výběrem materiálů, technologiemi, fittingem, prodejem, takže jsem to chtěla nějak využít a využiju to ve své značce.
Pracovala jste původně ve sportovních značkách. Co vás vedlo k tomu začít navrhovat luxusní kašmírové kabáty?
Sportovní věci mají hodnotu jinde. Jsou funkční, takže je to vlastně grafický design. Materiály jsou dané: většinou je to nylon, nebo polyester, který se přetiskne a udělá se z něho funkční oblečení. Mně ale chyběl ten materiál. Dotek toho, co jsem se naučila ve své první práci v Pietro Filipi, kdy jsem se dostala ke stovkám látek, které jsou krásné, ale také jsou funkční: hedvábí, len, kašmír. Je to kvalita, luxus, nadčasovost, ale – třebaže je to těžko vysvětlitelné – chcete s těmi látkami pracovat. V kašmírových kabátech je pohodlnost i funkčnost. Vlna je vlastně nejlepší termoizolační materiál. Když jsem ty látky viděla v italské výrobě a sáhla si na to, tak jsem věděla, že z toho musím něco ušít.
Pro koho jsou ty kabáty?
Šiju to pro ty, kteří překonali fázi, že si chtějí kupovat levné oblečení, což se rovná oblečení nekvalitní. Je to vlastně jen polyester. A vyjadřují tím svou filozofii, že nechtějí nosit polyesterové kabáty a každý rok si kupovat nový kus oblečení. Chtějí nadčasový kus, v němž je vidět, že je krásný, drahý a propůjčuje jim z podstaty status někoho, kdo ví, co na sobě má. A současně podporuje místní značku, módního návrháře, který to dělá od začátku do konce.
Ty kabáty nejsou úplně levné, ale pořád je to půlka ceny Max Mary, který stojí 2000 eur. Můj kabát stojí 1000 eur. V tomto smyslu jsou ale svým způsobem levné.
Modely Štěpánky Pivcové
Váš kolega Jakub Polanka tvrdí, že českým ženám chybí sebevědomí. Souhlasíte s tím?
Obecně spíš myslím, že se o sebe málo starají. Možná to není o sebevědomí, ale nemáme v sobě historii, rodinnou výuku jako v Itálii či Francii. Kulturní tradice v módě tady není moc silná a pořád se oblečení bere jen jako „hadry na sebe“, nutné zlo, které vlastně popírá, že žena chce být hezká a přitažlivá. Nastala teď zima a vidím, v čem jsou ženy schopny chodit, v péřovkách, v nichž vypadají jako buřty, přitom by nemusely, a chodí v tom jen proto, že to mají v Lidlu nebo je to levné.
Děláte v branži už dlouho. Vidíte nějaký vývoj k lepšímu?
Určitě u mladších generací. Teď jsou to třicátníci a mladší. Například u teenagerů nikdo nemůže čekat, že si koupí drahé věci, ale jak už umí pracovat s Instagramem, vidí světové trendy, tak vědí, co kam nosit a mají kulturu. Když jdu po ulici, přesně vidím rozdíl mezi touto generací a generací 40+.
| Štěpánka Pivcová |
|---|
| - vystudovala návrhářství a patnáct let navrhovala oděvy pro značky jako Pietro Filipi (navrhla a uvedla do prodeje přes 2000 kusů oblečení) a Ragwear |
| - letos na podzim založila značku theMAYstudio, která navrhuje hlavně kašmírové kabáty |
| - produkovala také kolekci Jakuba Polanky x BIBLOO |
Dále čtěte:
Kdo slyší kabáty růst. Do českého online trhu s módou míří nové globální firmy i investoři
Majitel Alpine Pro Hrbek: Možná půjdeme do plavek
