Každý absolvent „kachlíkové přípravky“, jak již po několik generací zní dosti nelichotivá přezdívka pražské Vysoké školy ekonomické, by měl být schopen vysoukat ze sebe větu, že v dlouhém horizontu mzdy reálně rostou velmi obdobným tempem jako reálná produktivita v národním hospodářství. Pokud se nemění podíl mzdové složky na celkové přidané hodnotě, tak tato vazba platí, a složitější ekonomickou otázkou je, proč mzdy v poměru k národnímu důchodu v posledním čtvrtstoletí klesají jak ve vyspělých, tak rozvíjejících se zemích, téměř bez výjimek.
Není na to jednoduché vysvětlení, v literatuře najdete celou plejádu různých faktorů, které za tím mohou stát. Je pravděpodobné, že zejména v chudších zemích jsou na vině špatná čísla. A to jak v čitateli (pracovní příjem), tak i ve jmenovateli (přidaná hodnota očištěná o saldo dotací i daní). Z jednoho prostého důvodu - velká část obyvatel je úplně mimo formální sektor anebo pracují v rodinných mikrofirmách, kde se ocitají mimo radar daňařů a statistiků.
Kromě toho se hledají viníci v mezinárodním obchodu a globalizaci, v technologické změně, v koncentraci přidané hodnoty u několika vítězů, kteří berou všechno (zejména v nových oborech síťového charakteru), v růstu příjmové nerovnosti, dané koncentrací majetku, ale i rozdílným vybavením lidským kapitálem a vzděláním.
Mezi Německem, Čínou a Amerikou
Nikdo nepopírá, že je rozdíl mezi Českem, Spojenými státy jako již přes sto dvacet let světovou jedničkou a dnešní dvojkou v podobě Číny. Obě mocnosti jsou přitom pro Česko významné, a co se v nich odehraje, bude mít značný dopad, ať už přímý, nebo zprostředkovaný, přes naše propojení s německou ekonomikou. Přestože Češi žehrají, o kolik mají nižší mzdy než Němci, v historickém ohlédnutí si nevedeme špatně, protože mzdy rostou podstatně rychleji než v Německu v době hospodářského zázraku. S jistou nadsázkou lze říct, že Česko se do světové ekonomiky integruje prostřednictvím Německa.
Výši čisté mzdy si vypočítejte v mzdové kalkulačce:
Kupříkladu Amerika je z hlediska vývozu přidané hodnoty vytvořené v Česku druhým nejvýznamnějším obchodním partnerem (po Německu a prostřednictvím v Česku vyrobených komponentů obsažených ve finálním německém vývozu). Z Číny se dováží nejen spotřební zboží, ale i spousta součástí, které se používají v elektronickém průmyslu, třeba v českých závodech tchajwanského Foxconnu, a končí namnoze v Německu.
V Česku je „labor share“, podíl pracovních příjmů na národním důchodu, zatím nízký (jako v Číně, což se má změnit), zatímco ve Spojených státech býval vysoký, ale postupně klesá. Takže má cenu pečlivě studovat, co se v obou zemích děje.
Kde vítěz bere vše
Nehledě na růst americké ekonomiky jako celku stoupala hodinová reálná mzda „typického pracovníka“ od začátku 70. let o nepatrných 0,2 procenta ročně, pravda v mezinárodním srovnání byl základ velmi vysoký. Podíl mezd na celkové vytvořené přidané hodnotě v americkém zpracovatelském průmyslu tak klesl za posledních třicet let z 67 procent na 47 procent.
Přinejmenším stejně silným faktorem, jakým bylo zapojení desítek zemí do světového hospodářství s dříve nebývalou intenzitou počínaje přelomem 80. a 90. let minulého století, byla technologická změna, nárůst produktivity a automatizace řady činností, které dříve vykonávali slušně placení pracovníci, zpravidla organizovaní v odborech. Nekvalifikovaní pracovníci zase utrpěli klesající hodnotou reálné minimální mzdy. Na kvalifikaci záleží, protože diferenciál mezi lidmi s vysokoškolským a středoškolským vzděláním vzrostl ze 134 na 168 procent, ale i uvnitř profesí existují velké rozdíly.
Vypočítejte si výši náhrady v mzdové kalkulačce:
Zejména firmy v nových oborech, jež mají rostoucí výhody z rozsahu díky síťovému efektu, tak mohou vyplácet své zaměstnance štědřeji. Totéž platí i pro lídry v odvětvích, která prošla díky horizontálním fúzím a akvizicím konsolidací a je v nich slabší konkurence. Mobilita obyvatelstva je nadále násobně vyšší ve Spojených státech než v Evropské unii, ale i tam klesá - z dosti podobných příčin. Teoreticky by i pro člověka se slabou kvalifikací mělo platit, že by bylo lepší se přestěhovat do nějaké dynamicky rostoucí aglomerace, protože nominální mzdy jsou tam vyšší. Proti migraci za prací však působí faktory, které ji brzdí, třeba nedostupné bydlení. Evropa i Amerika jsou poseté oblastmi, kde „chcípnul pes“, ale pořád v nich žije hodně lidí a ti jsou tím zatrpklejší, čím méně perspektivy vidí.
Vítěz globalizace
„Velký kormidelník“ Mao Ce-tung byl natolik zaujat svými poučkami o „velkém skoku vpřed“, že nad totálně zfalšovanými statistikami dokázal uprostřed ukrutného hladomoru na přelomu 50. a 60. let dumat o tom, „co se vší tou rýží budeme dělat“. Jeho nástupci sice také dovedli podržet moc, ale především byli schopni počínaje Teng Siao-pchingem „chytat myši“ ekonomického růstu a také je vypustit mezi obyvatelstvo. Čína se v posledním čtvrtstoletí dopracovala nejen nejrychlejšího tempa ekonomického vzestupu v dějinách (mimochodem druhý nejvyšší zažila o sto let předtím Argentina), ale také k dvoucifernému průměrnému tempu růstu reálných mezd. Rozdíly mezi regiony, jakož i mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými pracovníky jsou přitom mnohem větší než u nás. Podíl mezd na přidané hodnotě byl v Číně dlouho nízký, což se promítalo i do nízké domácí spotřeby na jedné straně a vysokých investic na straně druhé. A to byl důsledek cílevědomé politiky čínské vlády. Zhruba od roku 2009 se strana a vláda snaží otočit kurz a podíl spotřeby naopak zvyšovat.
Když pomocnice v domácnosti dnes bere v Pekingu nebo v Šanghaji v přepočtu tak sto deset korun na hodinu, je vám jasné, že levně už bylo. Minimální mzda v Šanghaji byla strategicky před nedávným sjezdem Komunistické strany Číny stanovena na v přepočtu 7600 korun měsíčně a průměrný plat „bílých límečků“ v obou městech je tak 35 tisíc korun měsíčně (a za poslední rok nijak nestoupl, viz graf). Specialisté a manažeři mají samozřejmě mnohem víc. Jenomže ještě před „koncem levné práce“ ve velkých městech pobřežního pásu skončily i nízké životní náklady. Průměrné nájemné představuje v Pekingu 58 procent průměrného měsíčního příjmu, v Šen-čenu 54 procent a v Šanghaji 48 procent. Zlatá Praha…
Zabržděné Česko. Nasazení Němců doženeme za 40 let
Přečtěte si také:
