Luštit po večerech makroekonomické prognózy je jen o málo méně zábavné než je sestavovat. Takové věci se dělají dílem z profesionální povinnosti, dílem ve snaze najít v nich nějaké odlišnosti, případně vady na kráse, neboť konkurenční řevnivost i v tomto oboru samozřejmě existuje.
Disciplína má své „věštce zmaru“, kteří hlásili příchod recese nejpozději loni v létě a za růstem mezd vidí fatální ztrátu konkurenceschopnosti. Když je poptávka po pomocných profesích, mají to ne za příznak vrcholící konjunktury, ale za důkaz toho, že jsme „montovna“, která zle zanedbává robotizaci. Vycházejí z nezlomného přesvědčení, že ať tak či onak, na jejich slova jednou dojde.
Když se potkají a sečtou vnější rizika...
Podle propočtů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj končí více než dvě pětiny v Česku vytvořené přidané hodnoty v cizině, z toho zhruba půlka připadá na konečnou poptávku pěti zemí. Německo jasně vede s 22,3 procenta, po 6,1 procenta berou Francie a Spojené státy, kolem pěti procent Británie a Itálie.
Přečtěte si komentář:
Nečekaná tři procenta
Když to vezmeme popořadě, tak Německo ohlásilo zpomalení tempa hospodářského růstu asi o půl procentního bodu na jedno procento. Mzdy sice na německé poměry rychle rostou (2,8 procenta), ale lidé si víc ukládají bokem. Do Německa vyvážíme mnohem víc, než se tam nakonec spotřebovává - spousta komponentů jde dál do světa. Kdo se chce vyznat v českém makru, nemůže tento aspekt pominout, stejně tak jako vysoký podíl zpracovatelského průmyslu na zaměstnanosti u nás (ale i v sousedních zemích), který je v mnohem větší míře vystaven intenzivní mezinárodní konkurenci a v našem případě soutěží cenou.
Citlivost německého ekonomického vývoje na zahraniční poptávku je s přihlédnutím k rozměrům hospodářství mimořádná - export v poměru k HDP je v Německu skoro 50 procent, kdežto v USA jenom 12 procent, v Japonsku 16 procent a v Číně 20 procent, ale i ve Francii jenom 30,9 procenta a v Itálii 31,9 procenta. Z toho vyplývá pro českou ekonomiku, kde export k HDP dosahuje 80 procent, něco velmi podstatného - nejenom že jsme na exportu závislí, on je na něm závislý i náš hlavní obchodní partner, takže všechny otřesy v mezinárodním obchodě se k nám dostávají jako přes ozvučnou desku.
Toto hluboké napojení na středoevropský průmyslový klastr, v jehož centru je Německo, platí nejenom pro Česko, ale i pro Maďarsko, Slovensko, ale do značné míry i pro Polsko, potažmo pro Rakousko a částečně i pro severní Itálii. Pro takové Rakousko pečlivé sledování toho, co se v Berlíně šustne, a přizpůsobení hospodářské, měnové a fiskální politiky vývoji v Německu nepředstavovalo a nepředstavuje zásadní kulturní ani vnitropolitický problém. V ostatních zemích je situace delikátnější, což ovšem samotný fakt závislosti nemění. Český průmysl je synchronizovaný s tím německým, jen po roce 2010 máme větší rozkmit nahoru i dolů.
Německo, v němž by na úkor čistého vývozu hrála podstatně větší roli domácí spotřebitelská poptávka, by představovalo fundamentálně odlišný ekonomický systém, který by ovšem nepotřeboval tolik dovážet, když by méně exportoval.
Prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by byl na cestě, takže je pro Němce i pro nás kardinálně důležité vnímat, co se děje v ostatních zemích. Podle pořadí spotřebitelů české přidané hodnoty si to rozeberme:
Protesty „žlutých vest“ ve Francii zcela zmrazily Macronův reformní elán a tamnímu hospodářskému růstu nepomáhají. Nikdo neví, kdy Donalda Trumpa postihne recidiva fixní ideje, že v Americe jezdí příliš mnoho mercedesů, bavoráků, audi a porsche. Tamní ministerstvo obchodu však ještě neukončilo šetření, zda dovoz aut neohrožuje národní bezpečnost Spojených států. Připusťme však, že SUV od Daimleru a BMW jsou vyrobeny v samotných USA, zatímco Audi Q7 a Porsche Cayenne jsou z Bratislavy, takže Slovensko by to bolelo přímo a v Česku by to zasáhlo subdodavatele…
Čtěte také: Ochlazení přichází, růst vývozu do Německa zpomaluje
Pokud se podaří vyhnout tvrdému brexitu, ocení to všichni evropští obchodní partneři Británie, ale v tuto chvíli na to sází málokdo. Itálie je technicky v recesi, poslední dva kvartály měla záporný růst a ještě se pošťuchuje s Francouzi, což je od dob maršála Pétaina a Benita Mussoliniho věc neslýchaná.
Doufejme v průměr
Podstatné je, že nejnovější várka makroekonomických prognóz z dílny centrální banky, ministerstva financí a České bankovní asociace (ČBA) nepočítá s tím, že by kterýkoli z těchto faktorů přerostl do opravdového problému. Spodní odhad ekonomického růstu na letošek představuje 2,5 procenta, což je jen o chlup méně, než kolik představovalo průměrné tempo růstu české ekonomiky za posledních pětadvacet let. Prognóza ČBA je 2,6 procenta, přičemž jde o medián individuálních předpovědí jednotlivých členských bank. Ani ta nejskeptičtější z nich však neuvádí méně než 2,2 procenta.
Centrální bankéři oproti loňskému podzimu ve svých výhledech také slevili, nicméně v několika ohledech vidí budoucnost nejoptimističtěji. Nejde jen o letošní HDP, které se podle ČNB zvýší o 2,9 procenta, a příští rok dokonce o tři procenta, ale třeba i o investice a soukromou spotřebu.
Ministerstvo financí bylo ve svém čtení budoucího vývoje nejopatrnější a navíc vydalo signál, že se musí začít šetřit v duchu předběžné opatrnosti, podle níž bylo už včera načase tlumit rozežranost ministerstev s jejich nekonečným výčtem priorit. Je velkým uměním toto dokázat a nestrašit. Snad proto ministerstvo financí pro rok 2020 neuvádí odhady vládního dluhu a schodku. To je asi tak, jako kdyby centrální banka nechtěla z ohleduplnosti prozradit, kam se v příštím roce dostane inflace, i když na ni nějakých dvacet let cílí.
Dále čtěte:
Zkouška orchestru, než začne stoupat voda. Recese přijde, jsme připraveni?
Německý rozpočet se může propadnout do schodku, varuje vládní dokument
Poučení z Velké recese? Jaksi nikde
Ochlazení ekonomiky? Zatím fakt nemrzne
