Eric Hansen je Američan a Brit v jedné osobě. Kromě obou zemí žil ještě v někdejším Sovětském svazu, v Nizozemsku a teď je už pátým rokem v Česku. Jeho oborem je IT a místem práce hlavní město. Je zástupcem rozrůstající se komunity lidí ze Západu, kteří začali v Česku pracovat. Jejich počet vzrostl v posledních letech desetinásobně. Až dosud přitom tito zaměstnanci hráli v celkových statistikách téměř zanedbatelnou roli.
Práce v Česku
V Česku, které je ve vztahu k cizincům tradičně spíše rezervované, se děje něco nevídaného. Letmý pohled do statistik říká, že jen za poslední rok k nám za prací přišlo sto tisíc lidí ze zahraničí a jejich celkový počet dosáhl téměř půl milionu. Na svědomí to má ekonomický boom a z něj vyplývající hlad po pracovních místech, která už není možné z „domácích“ zdrojů obsadit. Ještě detailnější pohled pak prozradí, jak moc se Česko stalo lákavým pro příchozí ze Západu.
Porovnáme-li data z roku 2007 a ta nejnovější z roku 2017, jde u jednotlivých států o nárůsty ve stovkách procent. V případě Erika Hansena můžeme říci, že Britů bylo na konci roku 2007 v Česku zaměstnáno nějakých osmnáct set a o deset let později už tři tisíce sedm set. Podobný, i když ne tak velký skok, byl i u občanů USA.
Eric Hansen pracuje v Česku ve společnosti Planet Payment
Eric není žádný mladík, který přišel do Prahy pít pivo, učit na jazykové škole a čekat, co mu osud přinese. Je to osmačtyřicetiletý zkušený zaměstnanec společnosti Planet Payment. Pozice, ve které pracuje, se jmenuje CRM Implementation manager a v roce 2014 ho do Prahy přivedla touha žít se svou českou manželkou a vychovávat syna. Ale nebylo to úplně jednoduché. „Mezinárodní společnost, pro kterou jsem v té době pracoval v Nizozemsku, mi vyšla vstříc ve změně lokality, ale nabídla mi třetinový plat v porovnání s Nizozemskem. Jejich důvod byl, že mohou najmout Čecha do této pozice za třetinové peníze a že v Česku jsou mnohem nižší životní náklady. Což, jak jsem věděl, nebyla pravda,“ popisuje. Se svým bývalým zaměstnavatelem nakonec přechodnou dohodu našel, nicméně za čas ho přetáhla konkurence, u které pracuje dodnes za odměnu stejnou jako předtím v Nizozemsku.
Stejně jako většina cizinců našel v Praze skvělé město, i když jak říká, některé čtvrti mu připomínají Sovětský svaz, kde kdysi také žil. A byť je Praha čím dál kosmopolitnějším městem, lidé ze zahraničí se tu stále cítí jako hosté, i když tu žijí, pracují a platí daně. „Praha je podle mě se svým přístupem k cizincům stále provinční, i když se snaží budit opačný dojem. Jednoduchým příkladem jsou četné informační nápisy v centru Prahy, kde nepotkáte Čecha, jenom samé turisty, a přesto jsou pouze v češtině. Často mám pocit, že Češi buď nemají takovou úroveň znalosti angličtiny, nebo ji jenom nechtějí používat,“ zamýšlí se Eric Hansen. Naopak jako „osvěžující a pozitivní“ vnímá ateismus, pro Česko tak typický. „Můj domov je tady. Žil jsem v tolika zemích, že doma se cítím tam, kde žije moje blízká rodina. V angličtině máme pro lidi, jako jsem já, výraz: global citizen,“ popisuje.
Praha především
Nejvíc cizinců pochopitelně nachází práci v Praze. Podle dat českého statistického úřadu je to 36 procent všech zaměstnaných cizinců. Z 56 tisíc v roce 2004 se jejich řady rozrostly na současných 185 tisíc. Z toho vyplývá, že každý čtvrtý až pátý člověk zaměstnaný v Praze je cizinec. Zajímavá je i pestrost jejich původu - přišli ze 180 zemí, což je skoro stejné číslo, jako je počet členů OSN.
Příčinou zvýšené atraktivity Česka je rozjetá ekonomika, která v některých oblastech předbíhá parametry jižních evropských států. Stačí se opět podívat do čísel. Španělů tu pracují zhruba dva tisíce, před deseti lety jich bylo jen 312. Podobné je to s Řeky či Portugalci. „Vnímáme tento trend výrazně asi tři roky. Platová úroveň v Česku roste, takže se přiblížila nástupním platům pro mladé lidi na Západě. Musíme si uvědomit, že nezaměstnanost absolventů se v některých zemích pohybuje i kolem 25 procent, takže je pro ně lepší najít startovací práci za míň peněz a s nižšími náklady v Česku. Velké korporace fungují vlastně všude stejně, pracovním jazykem je angličtina a pro získání praxe je to lákavá příležitost,“ popisuje ředitelka personální společnosti Manpower Jaroslava Rezlerová.
Cizinců - ze Západu i z Východu - bude podle jejích predikcí v Česku dál přibývat, i když už to nebude takový skok, jako když teď přišlo meziročně sto tisíc lidí. Důvod je jasný: země nemá tolik ekonomicky aktivních lidí, kteří by dokázali uspokojit poptávku firem. Nejlépe je to vidět v kategorii agenturních zaměstnanců. Tradičně je tvořili ze tří čtvrtin Češi a jedné čtvrtiny cizinci. Teď je rozložení sil půl na půl; v obou případech působí na tuzemském trhu práce necelých 170 tisíc osob.
Pořád platí, že nejvíc cizinců k nám přichází ze zemí na východ od českých hranic. Pokud se mají brát i Slováci jako cizinci, jsou dokonce nejpočetnější skupinou. Zajímavé ale je, že i lidé z Východu už nejsou automaticky dělníky nebo nekvalifikovanými zaměstnanci. „Chodí sem lidé, kteří mají střední, vyšší, a dokonce vysokoškolské vzdělání. V minulosti dělali nízko kvalifikované práce a teď, vzhledem k nedostatku odborníků v nových oborech, nacházejí sofistikovanější uplatnění,“ říká Rezlerová.
V českých službách: práci v tuzemsku hledají i Francouzi
Hlad v Česku sídlících firem po nových zaměstnancích přitom stále není uspokojen. Přesto stále existuje mnoho administrativních překážek pro zaměstnávání cizinců. Získat jako zaměstnance cizince ze „třetích zemí“, je také záležitostí na půl roku. Česko v tomto směru předběhli Poláci, kteří svůj trh velice zpružnili. Paradoxně to pomohlo i nám, protože s polským razítkem se dá (v některých oborech) pracovat i v Česku, a řada firem a zprostředkovatelů práce se toho chytila.
Na obzoru je ale problém zvaný Německo. To otevírá pracovní trh Ukrajincům. „Už teď vidíme skupiny, které odcházejí za lepším do Německa. Stejně jako k nám chodili z Polska, teď odejdou od nás do Německa,“ říká ředitelka Rezlerová. Vláda by podle ní měla zareagovat. Zkrátit lhůty, zjednodušit administrativní úkony firmám, které cizince přivedou, a zajistit, aby na českém území cizinci vydrželi pracovat alespoň do té doby, než se firmám zaplatí náklady na jejich umístění.
Technologický tahák
Zpátky k Západu. Lidé z těchto zemí pracují nejčastěji v Praze a potom v Brně, kde nacházejí zázemí v mladých a moderních technologických firmách. České technologické společnosti se bez cizinců neobejdou. Najít dostatek Čechů se specifickou znalostí a schopností je téměř nemožné. V největším českém startupu, brněnské společnosti Kiwi.com, dnes pracuje 458 cizinců, kteří tvoří 45 procent všech zaměstnanců firmy v Česku. Kiwi má hlavní sídlo v Brně a kancelář v Praze. „Cizince potřebujeme. Poskytujeme zákaznickou podporu ve 12 jazycích, takže jazykové schopnosti jsou pro nás velmi potřebné. Dalším důvodem jsou specifické znalosti a zkušenosti v určitém oboru či technologii, kdy specialisté nemusejí být v Česku vůbec k dispozici, nebo je jich jen velmi omezený počet,“ zdůvodňuje Kateřina Gábová, HR ředitelka Kiwi.com.
V neposlední řadě pak Kiwi oceňuje multikulturnost pracovního prostředí. „Směsice lidí z různých prostředí a kultur má na firmu a její růst nesmírně pozitivní efekt. Znamená to více názorů, pohledů na věc a nápadů, ve výsledků tedy víc inovací, které nám pomáhají zlepšovat cestování a také větší porozumění tomu, co se děje ve světě,“ popisuje Gábová.
Holanďan na horách
Do Prahy přivádějí lidi ze západní Evropy různé důvody. Být Nizozemcem a mít rád hory obvykle nejde moc dohromady. V Nizozemsku, jedné z nejrovinatějších zemí na světě, žil osmadvacetiletý Maurice Kleine celý svůj dosavadní život. „Chtělo to změnu,“ říká dnes v coworkingovém prostoru Hub Hub v centru Prahy, kde má kanceláře jeden z nejúspěšnějších českých startupů současnosti - Productboard. Společnost nabízí unikátní nástroj pro produktový management. Pomáhá například další české společnosti Avast uvádět na trh rychleji produkty a lépe porozumět zákazníkům.
Maurice Kleine zaplatí za měsíc za bydlení v Praze zhruba polovinu toho, co v Amsterdamu.
S Productboardem se Maurice seznámil ve své původní práci - jeho předchozímu zaměstnavateli český startup pomáhal s řízením produktů. Pak náhodou zjistil, že Productboard má kanceláře v Praze a zrovna je k mání pozice front-end vývojáře, tedy člověka, který se stará o vývoj webu z pohledu běžného návštěvníka. Maurice přitom zrovna přemýšlel o tom, kam se z Amsterdamu vydat. Zatoužil po horách, lesích a jezerech. Zvažoval Kanadu, Irsko a Skotsko. Nakonec zkusil své zájmy a priority napsat do speciální webové aplikace, která vám ukáže ideální místo k životu. A aplikace spočítala, že pro Maurice je nejlepší žít právě v Česku.
„Ale lidé v Praze se mi pak smáli, když jsem jim řekl, že jsem přišel do Česka kvůli horám,“ popisuje Maurice své začátky v Česku. „Pro někoho, kdo pochází z rovinaté země, je i procházka po pár kopcích fantastická.“
Pracovní pohovor do Productboardu absolvoval na dálku přes videohovor. „Všiml jsem si, že pokud zrovna neexistuje žádný postup pro danou věc, tak ho Productboard vytvoří. Pochopil jsem, že budu dělat to samé. A tak jsem absolvoval přijímací pohovor po videohovoru na zadním sedadle svého auta,“ popisuje Maurice.
V Praze nejprve bydlel tři týdny v bytě přes Airbnb a poté si našel nájem na Žižkově. Za měsíc zaplatí za bydlení zhruba polovinu toho, co v Amsterdamu. „Takže mi trochu nižší výdělek ani nevadí,“ říká mladý Nizozemec. Zatím stačil procestovat okolí Prahy, ale už se konečně chystá i do českých hor.
Mínění mnoha Západoevropanů o Česku může být trochu zkreslené. Pro některé civilizovaná Evropa končí za Štrasburkem, pro jiné za Norimberkem. Každopádně střední Evropu mnozí vnímají trochu jako divoký Východ bez pravidel. „Upřímně jsem to čekal více 'východní'. Když se řekne Česko, lidem v Holandsku se vybaví hlavně levné pivo a nekonečná zábava v sedmipatrovém klubu. Ale Praha se kvalitou života i kulturou podobá Amsterdamu. Když jsem byl v Polsku nebo v Maďarsku, připadalo mi to tam mnohem víc 'východní' než v Česku,“ zamýšlí se Maurice.
Téměř polovina zaměstnanců Productboardu jsou cizinci, zejména ze západní Evropy a z USA. Startup má kancelář i v San Francisku, takže je pro zahraniční ajťáky přitažlivý.
Ukazuje se, že pokud Západoevropané dosáhnou v Praze alespoň na základní životní úroveň, na niž jsou zvyklí z domova, peníze pro ně nehrají takovou roli. Platí to i pro Rafaelu Chumbo, Portugalku, která se loni po deseti letech vrátila do Prahy. Kdysi tu strávila rok na studijním pobytu přes Erasmus. Poté, co ve městě Évora dostudovala geologii, pracovala dva roky ve své vlasti a poté žila rok v Brazílii, kde pracovala pro důlní společnost. Po návratu domů zjistila, že se ekonomická situace v Portugalsku dramaticky zhoršila. A to zejména pro lidi s vysokoškolským diplomem.
Portugalka Rafaela Chumbo v Česku studovala, v zemi se chce usadit natrvalo.
„Zaměstnavatelé nemají peníze na to, aby je zaplatili. Hledala jsem práci dva roky, během toho jsem se živila doučováním matematiky,“ popisuje Rafaela čerstvou zkušenost z rodné země. Potkala ale spolužáka z univerzity a ten ji přesvědčil, aby se vrátila do Česka. Sám už totiž našel práci v pražské společnosti Yungo, kterou založili dva Nizozemci, aby změnili to, jak se dělá tradiční vývoj počítačových sítí. Poskytují například přesná geodata nebo automatizují různé postupy.
Rafaela je v Česku spokojená, i když jsou podle jejího mínění Češi trochu uzavřenější než Portugalci. Když se loni do Prahy vrátila, mile ji prý překvapilo, že se Češi za těch uplynulých deset let výrazně zlepšili v angličtině. „Tehdy byl problém se domluvit i v Praze. Teď mi připadá, že mluví dobře skoro všichni,“ říká. V Česku se chce s manželem, také Portugalcem, usadit natrvalo. Uvažuje dokonce o koupi vlastního domu za Prahou.
Zlaté devadesátky
Gorjan Lazarov je dnes ředitelem největšího tuzemského hotelového řetězce Orea hotels. Byl součástí proudu, který směřoval do Česka na konci 90. let. On konkrétně přijel do země v roce 1998 na školní výlet a uchvátila ho Praha. „Dozvěděl jsem se, že tady existuje Anglo-American College, která poskytuje západní styl byznys vzdělání. Myslím, že to byla správná volba. Kromě formálního vzdělávání jsem zažil i neuvěřitelné změny, kterými Česká republika procházela,“ vzpomíná dnes.
Na začátku vše prý bylo velmi podobné jeho rodné Makedonii. „Česko se vzpamatovávalo z nešťastného historického období, které se podepsalo i na tom, jak lidé vnímají cizince, jak jsou (či nejsou) otevření. Například v roce 1998 bylo téměř nemožné si jako cizinec pronajmout byt,“ popisuje. Lazarov pracoval na vyšších postech u telefonních operátorů a postupně i v hotelovém byznysu. Dnes prý podobné proměny sleduje v Makedonii, která, jak říká Lazarov, přestává přemýšlet o minulosti a obrací se ke své budoucnosti v Evropě. A z Česka se pak stává moderní kosmopolitní země, kterou už považuje za svůj domov. „Nechci generalizovat, ale je to takový zajímavý mix mezi severem a jihem. Češi mají rádi plánovaní, pořádek a strukturu, ale zároveň když chtějí, umějí improvizovat a hledat i nestandardní řešení,“ říká Lazarov.
Na závěr ještě jedno důležité zjištění, které shrnul Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy do své studie o cizincích ve městě. Cizinci se pro nás nejméně ve střednědobém horizontu stali nezastupitelným zdrojem pracovních sil, který je flexibilnější než tuzemská pracovní síla a přijímá některé méně atraktivní podmínky pracovního uplatnění. A přesně tak to také je: Do budoucna to bez cizí pomoci nepůjde.
Dále čtěte:
Česko se k nám i po brexitu zachová vstřícně, věří zde žijící Britové
Při tvrdém brexitu budou mít Britové v Česku stejná práva jako občané EU
V Česku pracuje půl milionu cizinců. Desetitisíce přišly ze Západu
