Přístavy v Nizozemsku a Belgii plánují využít prázdné prostory po vytěženém zemním plynu v Severním moři a uskladnit v nich 10 milionů tun CO2, což by znamenalo největší projekt takového druhu na světě. Potrubím by se oxid uhličitý pumpoval do podloží moře. Jako termín dokončení se uvádí rok 2030. Města žádají o dotace EU. Síť pro uskladnění skleníkového plynu by se měla začít budovat v Rotterdamu. Podle vědců z Belgie jde o jednu z cest, jak dosáhnout klimatických cílů z Paříže.
Nizozemský přístav Rotterdam s belgickými Antverpami a Gentem pracují společně na projektu Porthos, který by měl ukládat oxid uhličitý do dna Severního moře. Uvažuje se o množství 10 milionů tun CO2 do roku 2030.
Skleníkový plyn vznikající z průmyslové činnosti a dopravy by měl být potrubím pumpován do podloží v Severním moři vzdáleného od pobřeží 20 kilometrů až do hloubky 3 kilometrů, odkud byl vytěžen zemní plyn.
Se stavbou potrubí by se mělo začít v Rotterdamu a mělo by být hotové do roku 2026. O čtyři roky později se mají připojit i přístavy v Belgii. Postupně by se mohl zvyšovat i objem uskladněného oxidu uhličitého až na pět milionů tun CO2 ročně.
Chemický inženýr Mark Saeys z univerzity v Gentu v deníku De Morgen potvrdil, že technologie ukládání CO2 je jednou z cest k dosažení klimatických cílů, které si státy daly na klimatické konferenci v Paříži. Podle něj bude společnost i v následujících letech závislá na fosilních palivech. Belgický odborník na klimatickou politiku Tomas Wyns souhlasí s tím, že technologie zachycení a ukládání uhlíku CCS je důležitou součástí řešení, jak snížit emise uhlíkových plynů. Ty by se v tomto případě měly zachytávat přímo v přístavech.
Je technologie ukládání CO2 bezpečná?
Geolog Kris Welkenhuysen dodal, že ukládání plynu několik kilometrů pod mořským dnem je poměrně trvalým řešením v řádu stovek tisíc až milionů let. Prázdná plynová ložiska v Severním moři mají podle něj dostatečnou kapacitu na příštích sto let. Bezpečnostním rizikem je spíše transport plynu než jeho samotné uložení hluboko pod mořem.
První podobný projekt vznikl už v roce 1996 v Norsku. Evropská komise ukládání oxidu uhličitého do mořského dna podpořila v roce 2009, vysoké náklady na výstavbu pilotních projektů realizaci zastavily. V současnosti největším fungujícím projektem je Petra Nova v Texasu. Ukládá oxid uhličitý vznikající z přilehlé uhelné elektrárny, roční kapacita je 1,4 milionu tun CO2, což odpovídá emisím 350 tisíc osobních aut.
Dále čtěte:
