Nukleární secondhand: zařízení z rozebrané německé elektrárny skončilo i v Dukovanech

2. 11. 2019

Demontáž jaderné elektrárny Greifswald trvá už čtvrt století a rozpočet neustále bobtná. Provozovatelé si pomáhají rozprodejem zánovních dílů, třeba do Dukovan.

Kruhová místnost vinoucí se kolem horní části reaktoru v hermeticky uzavřené zóně elektrárny je neobvykle vzdušná. Není to proto, že by stavitelé tak velkoryse zacházeli s prostorem. Na první pohled je patrné, že mezi trubkami a ventily cosi chybí. Z šestice nik vyčleněných obřím výkonným reaktorovým pumpám je obsazena jediná.

Kam zmizelo ostatních pět žlutě natřených monster pumpujících vodu do reaktoru pod takovým tlakem, že si i při teplotách vysoko nad bodem varu uchová kapalné skupenství, a které tedy představují zásadní element nejen pro fungování, ale i bezpečnost jaderné elektrárny?

Považujete jaderné elektrárny za bezpečné?

Odpověď je jednoduchá. Pokud čirou náhodou provozujete tlakovodní reaktor ruského typu VVER 440 a sháníte k němu zánovní pumpu, neváhejte. Tady, v šestém bloku odstavené německé jaderné elektrárny Greifswald, je poslední aktuálně k mání.

Zbylých pět pump už skončilo v jiných jaderných zdrojích ve střední a východní Evropě, jedna dokonce na Vysočině. A nešlo o jedinou součást tohoto obřího nukleárního secondhandu, která zamířila do Česka. „Třeba víko reaktoru bylo také prodáno do Dukovan,“ vysvětluje drobounká Jessica Dippmannová, zaměstnankyně státní společnosti Entsorgungswerke für Nuklearanlagen (EWN), neboli Závodu pro likvidaci nukleárních zařízení.

Hrdinové z Greifswaldu

Historie elektrárny Greifswald, někdy podle přesné lokace v sousedství poklidného baltského letoviska nazývané také Lubminská, je poměrně pohnutá. Možná ještě pohnutější, než tomu u jaderných zařízení bývá. Nepočítáme-li starší minireaktor elektrárny Rheinsberg o výkonu 70 megawattů, šlo o jediného výrobce jaderné energie ve východním Německu, na něhož byl režim Ericha Honeckera náležitě hrdý.

Nutno říct, že měl být proč. V zimě na přelomu let 1978 a 1979 spadly teploty na teploměrech v Německu na hodnoty minus 20 stupňů Celsia a v hnědouhelných revírech na jihu zamrzly uhlí i rypadla. Všechny uhelné elektrárny bývalé NDR vypadly z provozu, části země byly bez dodávek elektřiny a tepla i několik dní.

Jediný, kdo zásoboval východní Německo aspoň nějakou elektřinou, byli právě operátoři sněhem zavátého Greifswaldu. Teprve po třech dnech je přiletěly vysvobodit vrtulníky a vystřídat kolegové. „Byla to má nejdelší směna v životě,“ vtipkoval pro televizi NDR Manfred Haferburg, tehdejší šéf směny, který byl o deset let později zatčen a vězněn za pokus dostat se přes Československo na Západ.

Autor zprávy o jádru Schneider: Vítr a slunce jsou levnější

Až po pádu berlínské zdi vyšly najevo všechny bezpečností nedostatky, které komunistický režim před veřejností úzkostlivě tajil. Vzpomínka na katastrofu na Ukrajině byla v těch letech ještě příliš čerstvá a média začala Greifswald nazývat Černobyl-sever. Změna společenské atmosféry znamenala pro starší bloky 1 až 4 okamžitou stopku.

Jenže v areálu elektrárny rostly už od začátku 80. let i čtyři novější bloky. Výstavba se neúnosně vlekla, což způsobovala především nedodržování termínů ze strany sovětských dodavatelů. Ti ve svém satelitu nechtěli ke klíčovým dodávkám nikoho jiného pustit, výrobu vedlejších komponent jako třeba parogenerátoru však přenechali Čechoslovákům.

Z bloků 7 a 8 se tedy podařilo do konce roku 1989 dokončit jen betonovou kostru. Čísla 5 a 6 byla hotová. Pošramocená reputace starších reaktorů z Greifswaldu však dopadla i na ně. „Bloky 1 až 4 neodpovídaly západním standardům a trpěly množstvím technických problémů. U bloků 5 a 6 šlo o politické rozhodnutí,“ vysvětluje okolnosti ukončení provozu Dippmannová.

Stopka v pravý čas

Ve výsledku tak východoněmecký režim utopil v průběhu let na břehu Baltského moře 650 milionů marek, které se mu kvůli předčasnému odstavení nikdy nevrátily. Jak velké prostředky dokáže spolykat, však měl Greifswald teprve ukázat.

Od roku 1995 probíhá demontáž radioaktivních zařízení, která dodnes není ukončená. Za normálních okolností by náklady nesl provozovatel. Tak je tomu u ostatních německých jaderných elektráren, které podle pofukušimského rozhodnutí kabinetu kancléřky Angely Merkelové ukončí provoz nejpozději v roce 2022.

Jejich rozebrání přijde podle spolkového ministerstva hospodářství a energetiky na 47,5 miliardy eur v dnešních cenách a musela je dát dohromady velká čtyřka německých energetických firem. Stejně je tomu i v Česku; také ČEZ si odkládá část zisků stranou, aby mohl odstavené bloky z Dukovan a Temelína po dosloužení bezpečně pohřbít. Ke konci loňského roku měla polostátní společnost na tento účel naspořeno 23,8 miliardy korun.

Jak probíhá výstavba jaderných bloků ve světě? Čtěte:

Debakl nového reaktoru Flamanville: vadné svary prodraží elektrárnu o další miliardu eur

Korejci nezvládají. Jadernou elektrárnu v emirátech stavějí se zpožděním

Jenže Greifswald byl v podstatě státní podnik. Veškeré náklady na takzvaný decommissioning tak dnes nese německý stát. EWN, která za demontáž zodpovídá, se proto snaží ušetřit, kde se dá, a proto také rozprodává, co se dá.

Z tohoto pohledu můžeme říct, že odpojení elektrárny od sítě přišlo pozdě, ovšem ne příliš. Na první pohled odlišuje bloky 5 a 6 sice jen bílý azbestový obklad na starším bloku, který na šestce už nestihli dodělat. Jenže zatímco pátý reaktor běžel před odstavením 18 dní v testovacím provozu, do šestého reaktoru ještě ani nestihli provozovatelé zavézt palivo.

Zdánlivě nepatrný rozdíl představuje v nákladech zásadní položku. „Pětka“ vyzařuje radioaktivitu a musí projít nákladným procesem dekontaminace stejně jako bloky 1 až 4, které minimálně deset let vyráběly elektřinu. Třeba v úvodu zmíněné pumpy je potřeba vyčistit i zevnitř, což lze provést jedině jejich rozřezáním. Novější šestka oproti tomu představuje lukrativní zásobárnu nepoužitých komponentů k prodeji.

Pumpy, pozemky i palivo

Vedle českých Dukovan našly zachovalé komponenty z čísla 6 uplatnění v elektrárnách na Ukrajině a v Maďarsku. Greifswaldští ovšem dokázali zobchodovat i další věci. V době odstavení se v elektrárně nacházelo 860 nepoužitých palivových elementů. Podle serveru Atommuellreport.de, který mapuje stav německého radioaktivního odpadu, skončilo 589 z nich v tehdejší Československé federativní republice. V českých médiích se tehdy objevila fáma, že speciální vlak veze do Česka jaderný odpad. „Z Německa do Dukovan skutečně přijelo pět uzavřených železničních vozů, ale s čerstvým palivem zakoupeným ve zrušené jaderné elektrárně Greifswald,“ musely tehdy informaci vyvracet Dukovany prostřednictvím tehdy ještě Rudého práva.

O čtyři roky později překročil za přísných bezpečnostních opatření vlak s jaderným palivem z Greifswaldu českou hranici znovu. Tentokrát však konečnou stanicí nebyly Dukovany, ale maďarský Paks a Českem transport pouze projížděl. Maďaři nakoupili také 235 polospotřebovaných palivových elementů z pátého bloku.

Poradenství pro Dukovany přijde stát na 163 milionů

Německá EWN našla jiné využití i pro rozsáhlý areál greifswaldské elektrárny. Vzhledem k tomu, že jde o jednu z mála průmyslově využitelných ploch v jinak spíše rekreačním regionu, je mezi firmami o pozemky zájem. Energetické nostalgiky může těšit, že výroba energie v lokalitě zůstává zachována.

Co se zdrojů týče, nemají na severu Německa předsudky. Na obou stranách kanálu přivádějícího k elektrárně od moře vodu na chlazení vzniklo zakončení plynovodů Nord Stream a Nord Stream 2 přivádějících do Evropy zemní plyn z Ruska.

Stojí zde i závod společnosti Lubmin Oils na výrobu řepkového oleje s kapacitou 200 tisíc tun ročně. Rozvodna vybudovaná kdysi pro potřeby jaderné elektrárny zase dnes slouží četným větrným parkům v Baltském moři, se kterými ji spojuje téměř stokilometrový podmořský kabel. Stavitelé plynovodů i větrníků pak představují stabilní zdroj příjmů pro lubminské hoteliéry poté, co letním hostům začne být Balt příliš chladný.

Bazar je i v Rakousku

Rozprodej dílů z odstavených jaderných elektráren je neobvyklý, ovšem ne ojedinělý. Nejen Němci disponují hotovým, nikdy nespuštěným reaktorem. Další takový stojí jen pár kilometrů od českých hranic v dolnorakouském Zwentendorfu. Zprovoznění dokončené elektrárny odmítli občané těsnou většinou v referendu v roce 1978, odkdy se také datuje počátek rakouské jaderné skepse.

Jak vysvětluje Stefan Zach z rakouské energetické společnosti EVN (podobnost zkratky s německou EWN je čistě náhodná), která dnes za Zwentendorf zodpovídá, palivo se ještě v 80. letech podařilo prodat do západoněmeckých elektráren s typově podobnými varnými reaktory. „Prodal se také generátor a jedna z turbín, jinak jsou ještě všechny ostatní velké komponenty na místě,“ dodává Zach.

I v Zwentendorfu dokázali areál efektivně využít. Vzniklo zde vytížené tréninkové centrum pro operátory elektráren, které se v posledních letech přetransformovalo na tréninkové centrum demontážní. „V Evropě existují zhruba tři desítky typově podobných elektráren z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. U nás je možné se podívat, jak se musejí jednotlivé díly rozřezat a očistit“ vysvětluje Zach.

Pokusnou laboratoří pro demontáž reaktorů je i Greifswald. Nikdy dříve nebylo potřeba rozložit jaderné zařízení této velikosti, většinu postupů se museli na břehu Baltu sami naučit. Místní zkušenosti získaly na významu po roce 2011 a rozhodnutí o německém odklonu od jádra. Greifswaldské know-how je dnes lukrativním zbožím poptávaným nejen v Německu. Celkově bylo a je v elektrárně potřeba zpracovat 1,8 milionu tun ozářeného materiálu. Už 1,2 milionu tun je očištěno a zrecyklováno pro další využití. Půl milionu tun zbývá ještě dodělat. Dnes se počítá, že to bude trvat do roku 2028.

Kraví hora je nevhodná. Drábová kritizuje výběr lokality pro jaderné úložiště

Zbývajících 100 tisíc tun mezitím čeká na svůj osud v meziskladu přímo v areálu. Nízko- a středně radioaktivní materiály by měly skončit ve vznikajícím úložišti v šachtě Konrad, bývalém rudném dole poblíž Braunschweigu v Dolním Sasku. Většina radioaktivity však připadá na vyhořelé palivo, nad jehož konečným uložením tápe Německo stejně jako zbytek světa (s výjimkou Finska a Švédska).

Nedořešený problém s vyhořelým palivem zkomplikovalo i riziko mezinárodního terorismu. Hala číslo 8, kde se aktuálně skladuje, už neodpovídá novým bezpečnostním standardům a pro 74 speciálních kontejnerů, takzvaných castorů, je potřeba vybudovat nový a bezpečnější mezisklad.

Chvíli to vypadalo, že minimálně o osudu hrubé stavby je jasno. Počítalo se prostě, že zůstane 50 let jen tak stát, než záření opadne. To by z podstaty věci vyšlo mnohem levněji než se mořit s náročnou dekontaminací. Před pár lety došlo ke změně přístupu a dnes už je jasné, že i beton musí pryč.

To všechno znamená, že se náklady na demontáž Greifswaldu od původních předpokladů více než zdvojnásobily. Podle aktuálních odhadů má stát 6,5 miliardy eur, tedy 170 miliard korun. Hrst drobných utržených z prodeje několika nepoužitých pump přinese jen malou úlevu.

Dále čtěte:

Smlouva s ČEZ o stavbě nového bloku je lepší než garance, tvrdí Babiš. Stát tím získá větší kontrolu