Patřil k nejvýznamnějším politikům 19. století a zasloužil se o sjednocení Německa. Jeho nekompromisní přístup mu vynesl přezdívku Železný kancléř. Roku 1881 ale zavedl také nový systém sociálního pojištění, které se stalo pro ostatní země vzorem.
Foto: Wikimedia
Nástup kapitalismu v polovině 19. století s sebou logicky přinesl řadu problémů. Rozevírající se sociální nůžky daly vzniknout bohaté vrstvě kapitalistů i chudé vrstvě dělníků. Šance se proto chopili socialisté, kteří svůj program postavili na podpoře růstu politických a občanských práv dělnictva. Situace se vyostřila natolik, že se na ni rozhodl reagovat i papež Lev XIII., který roku 1891 předvídal katastrofální důsledky útoku na soukromé vlastnictví.
Nebyl ovšem první, kdo s takovým názorem přišel. Předběhl ho německý kancléř Otto von Bismarck, který již 10 let před Lvem XIII. předložil svůj koncept obrany – zavedl socialismus shora, s povinným zdravotním i sociálním pojištěním. Politický záměr přitom ani neskrýval. „Moje myšlenka si klade za cíl získat pracující třídu. Můžu dokonce říct – uplatit ji státem,“ uvedl.
Junker přichází
Otto Eduard Leopold von Bismarck se narodil roku 1815 v Schönhausenu. Pocházel z junkerské rodiny příslušníků pruské venkovské šlechty. Jeho otec Ferdinand nebyl ctižádostivý a poklidný život mu vyhovoval, zato matka Wilhelmina chtěla mít ze syna muže z vyšší třídy. Otto studoval práva v Göttingenu a Berlíně. V letech 1836 až 1839 pracoval ve státní správě, příliš ho to ale nebavilo. Roku 1847 se oženil s Johannou Puttkamerovou ve které měl velkou oporu po celou svou politickou kariéru. Tu zahájil pár měsíců po svatbě, kdy nahradil von Brauchitsche ve Spojeném zemském sněmu. Odsoudil revoluční události roku 1848 a velmi ostře se vyslovil také proti liberálům, kteří se stali jeho celoživotními nepřáteli, i když se k jejich politice později na čas přidal.
V letech 1851 až 1859 zastupoval Prusko na Spolkovém sněmu a snažil se o zrovnoprávnění Pruska vedle Rakouska v Německém spolku. Jeho vztah k habsburské monarchii byl velmi vyhrocený a časem přešel až k otevřené nenávisti. V 50. letech se však dostali k vládě liberálové a Bismarck musel roku 1859 odejít jako vyslanec do Petrohradu. Zůstal zde až do roku 1862, kdy byl přeložen do Paříže.
Nástup k moci
V té době se v Prusku začínal projevovat konflikt mezi poslaneckou sněmovnou, ovládanou liberály, a panovníkem, který chtěl prosadit reformu ozbrojených sil. Poslanci neschválili zvýšení rozpočtu na armádu a zásadně se stavěli proti reorganizaci vojska. Za této situace se panovník rozhodl vrátit Bismarcka do hry a jmenoval ho pruským ministerským předsedou.
Budoucí „Železný kancléř“ se chopil příležitosti. Rozhodl se, že reorganizaci provede za jakoukoliv cenu, třeba i bez souhlasu parlamentu. Konflikt s liberály přitom zapojil do mezinárodních souvislostí. V listopadu 1863 totiž zemřel dánský král Frederik III., a tím se otevřela otázka Šlesvicka a Holštýnska. Tato dvě vévodství patřila Dánsku, dlouho ale byla v německém nacionálním zájmu a nyní se objevila možnost je získat. Bismarck navíc našel nečekaného spojence, kterým bylo Rakousko. Prusko s ním uzavřelo alianci a domluvilo společnou kontrolu obou území. Válka začala 1. února 1864 a již v srpnu téhož roku bylo Dánsko pod tlakem nepřátelských vojsk nuceno obě vévodství odevzdat.
Zde se ale objevily první trhliny v Prusko-rakouské alianci. Rakousko totiž žádalo pruskou podporu v severní Itálii a zároveň přijetí do Německého celního spolku. Hrozil konflikt, který se ještě podařilo zažehnat. Holštýnsko bylo dáno pod kontrolu Rakouska, Šlesvicko připadlo Prusku. Avšak již tehdy byl Bismarck plně přesvědčen o nadcházející válce s Rakouskem a náležitě se na ni připravoval.
Otto von Bismarck (1815-1898)
Narodil se 1. dubna 1815 v Schönhausenu. Po studiích práv nastoupil do státní správy. Od roku 1847 byl členem zemského a později spolkového sněmu. V letech 1859 až 1862 byl velvyslancem v Petrohradu. Poté se přes Paříž vrátil do Berlína, kde se ujal funkce ministerského předsedy. Roku 1867 rozpustil Německý spolek a založil Severoněmecký spolek vedený Pruskem. Po vyhlášení Německého císařství roku 1871 se stal prvním kancléřem. Ve funkci vydržel až do roku 1890, kdy musel rezignovat. Zemřel 30. července 1898.
Německo nade vše
Bismarckův ostrý konfrontační kurz se ale lidem nelíbil. Jeho hlavu požadovala pruská města, ostatní německé země a k jeho odpůrcům patřila i královna a korunní princ. V květnu 1866 na něj byl dokonce spáchán atentát a historikové se dodnes dohadují, jak by vypadal další vývoj Německa, pokud by byl úspěšný. Bismarck však vyvázl a stal se rázem hrdinou, což byl pro něj nečekaný zvrat. Rychle ho využil a začal neúprosně stahovat sítě kolem Rakouska. Dne 15. června 1866 začala válka, která opět proběhla velmi rychle, a po drtivé porážce u Sadové požádalo Rakousko o mír. Ten byl brzy podepsán a znamenal celkové vítězství Pruska. Bismarck rozpustil Německý spolek a místo něj založil Severoněmecký spolek, ovládaný pruským královstvím.
Díky tomuto vítězství se Bismarckovi podařilo dostat na svoji stranu i liberály. Roku 1870 se ovšem vyostřily spory s Francií, které přerostly v další válku. Ta vypukla v červenci téhož roku a Prusko v ní mělo od začátku navrch. Brzy se podařilo obklíčit francouzskou armádu u Sedanu a následovalo několikaměsíční obléhání Paříže, které bylo ukončeno až podepsáním míru v květnu 1871. Francie přišla o Alsasko, část Lotrinska a navíc musela zaplatit pět milionů franků.
Důležitější však bylo vyhlášení Německého císařství ve Versailles 18. ledna 1871. Bismarck se stal říšským kancléřem a došlo u něj k určitému příklonu k liberalismu. Zahájil politiku takzvaného Kulturkampfu, což byl v podstatě boj s katolickou církví. Tato snaha mu ale příliš nevyšla a katolická strana Centrum naopak posílila.
Pojištění pro přeživší
V únoru 1878 proto Bismarck změnil taktiku. Zcela upustil od liberální politiky a místo toho nastoupil konzervativní styl. V témže roce prosadil zákon proti socialistům a roku 1881 pak zavedl také nový systém sociálního pojištění, které bylo prvním svého druhu v Evropě a stalo se pro ostatní země vzorem. Šlo o celý systém pojištění pro případ nemoci, pracovního úrazu, invalidity a stáří, do kterého byly zahrnuty nejširší vrstvy obyvatelstva.
Tento soubor je považován za základ moderního pojištění, od současných průběžných systémů se ale v mnohém lišil. Věk odchodu do důchodu byl stanoven na 70 let, přičemž průměrná délka života se koncem 19. století pohybovala kolem 55 let. Dožít se penze tedy znamenalo mimořádnou pojistnou událost. A když už se někdo dočkal, málokdy si vyplácené renty užíval delší čas. Tehdejší starobní důchody proto téměř nezatěžovaly státní rozpočet. Kdyby dnešní penze měly mít podobné parametry, důchodový věk by se pohyboval kolem 85 let.
Systém navíc nebyl průběžný, ale fondový. Příspěvky nebyly ihned vypláceny důchodcům, ale shromažďovány ve fondu. V Německu, stejně jako v jiných zemích Evropy, však stát rezervní fond postupně prohospodařil. Nakonec byl roku 1957 systém změněn na čistě průběžný, nekrytý rezervou. Zachovala se ovšem stará terminologie. V zemích s původně bismarckovským systémem včetně České republiky se proto dodnes mluví o sociálním pojištění, ne o důchodové dani.
Spočítejte si Váš budoucí důchod
Konec starých časů
Z dalších Bismarckových aktivit vyniká organizace Berlínského kongresu, konaného roku 1878, na kterém se Německo prezentovalo jako prostředník řešení konfliktů v Evropě. To už se ale blížil konec kancléřovy kariéry.
Roku 1888 zemřel císař Vilém I. a brzy i jeho nástupce Fridrich III. Tím se otevřela cesta na trůn mladému Vilémovi II., který se rozhodl vládnout samostatně. Bismarcka si sice vážil, o jeho pomoc ale už nestál a roku 1890 ho donutil k rezignaci. Bývalý kancléř opustil Berlín a uchýlil se na své panství ve Friedrichsruh poblíž Hamburku. Začal psát paměti a politiku sledoval už jen z povzdálí. Zemřel roku 1898 ve věku 83 let.
