Prezidentská volba už dávno skončila, ale příznivci poraženého kandidáta stále nemohou unést jeho porážku. Sociální sítě zaplavily prohlášení typu „Miloš Zeman není můj prezident“, ale to stále neposkytovalo schwarzenberkovcům dostatečnou satisfakci. Ta přišla až 9. února s textem „Klausův tchán pracoval u tajné policie fašistického Slovenska“.
Pomsta prezidentovi Václavu Klausovi, který podpořil Schwarzenbergova protikandidáta, a jeho synovi, který veřejně zmínil fašistickou minulost Schwarzenbergovy rodiny, nemohla být sladší.
V následujících dnech hojně citovaný text, že „Štefan Miština, tchán českého prezidenta Václava Klause, působil za války jako vysoký úředník tajné politické policie Slovenského státu a osobně se podílel na perzekuci slovenských Židů“ publikovaly jako první Lidové noviny. Redaktor Petr Zídek došel k tomuto závěru na základě archivní informace, že Miština pracoval v roce 1940 v Bratislavě jako vedoucí cenzurního oddělení Ústředny státní bezpečnosti (ÚŠB) v hodnosti aktuárského eléva. A čtenářům vysvětlil, že „ÚŠB vznikla k 1. lednu 1940 sloučením několika policejních a zpravodajských úřadů. Šlo o centrálu tajné politické policie totalitního státu, jejímž úkolem byl dohled i represe. Měla vlastní síť konfidentů, její pracovníci spolupracovali s Gestapem a zejména její protikomunistické oddělení používalo brutální metody vyšetřování.“
Jenže jak dokazují další dokumenty, válečná realita Štefana Mištiny byla diametrálně odlišná od obrazu, který o něm vykreslil Zídek v Lidových novinách. Jinak by totiž také nebylo možné, aby byl Štefan Miština v dubnu 1945 přijat Československou košickou vládou za úředníka, stal se zaměstnancem Ministerstva ochrany práce a sociálnej starostlivosti, a aby dostal dobrozdání i od Mateje Joska. (Dokument zde)
Citujme tři archivní dokumenty. Prvním je svědectví významného slovenského politika Mateje Joska, který byl od prosince 1943 stal členem Slovenské národní rady za občanský (nekomunistický) odboj. Slovenská národní rada (SNR) vznikla právě koncem roku 1943 jako společný orgán slovenského komunistického i nekomunistického odboje. Během slovenského národní povstání od srpna 1944 se SNR stala zákonodárným a výkonným orgánem na území ovládaném povstalci.
„Štefan Miština založil v Bratislavě v roce 1940 ´Šachový klub úředníků´, jehož členy se stali i někteří pracující v ilegalitě (například ministr Jozef Šoltész). Několik let se pod závojem šachu téměř denně scházeli v kavárně Grand a Štefan Miština je nejen kryl, ale jim i mně poskytoval cenné informace, které byly využité v domácím podzemním hnutí a také propagačně v Londýně, kam jsem je posílal,“ uvedl Matej Josko, který byl po válce poslancem Národního shromáždění za Demokratickou stranu a po komunistickém puči v roce 1948 emigroval.
Druhým je svědectví Viliama Rusiny, zaměstnance Úřadu předsednictva Slovenské národní rady: „V době Slovenského národního povstání, když jsem určitý čas pracoval v ilegalitě v Bratislavě a když mi bylo Gestapo na stopě, tak mě Štefan Miština ukrýval v jeho bytě a také ve své kanceláři na soudu. A i jinak mi pomáhal, aby mě Gestapo a ÚŠB nechytly. Později jsme se společně ukrývali v Bobrovci, asi devět týdnů, až do 4. dubna 1945.“ (Dokument zde)
Třetím pak je svědectví komunisty Jána Bušniaka, zástupce předsednictva Slovenské národní rady pro průmysl a obchod: „Štefan Miština mi poskytoval velmi cenné informace v době, kdy po zatčení soudruha Daniela Husáka přišla policie na stopu naší ilegální vysokoškolské komunistické organizaci. Po dobu mého uvěznění od 27. 4. 1943 do 15. 10. 1943 mi také prokázal cenné služby a zasloužil se o moje propuštění z vazby. Po propuštění z vazby jsem byl dán pod policejní dozor a v této době mě pan Miština stále informoval, jaká opatření se proti nám připravují.“ (Dokument zde)
Citované dokumenty předkládal Štefan Mištiny košické Československé vládě v dubnu a květnu 1945 jako důkaz své hodnověrnosti, z rodinného archivu je poskytla Anna Mištinová, dcera Štefana Mištiny.
Podobně i Mištinova manželka Marie pomáhala odboji při Slovenském národním povstání. Společně s manželem byla v Bobrovci, kde pomáhala zásobovat partyzány a při osvobozovacích bojích zůstala v bojovém pásmu, kde ošetřovala raněné vojáky, přestože by ji za to v případě prozrazení čekal dle stanného práva trest smrti.
