Slíbila nakrmit planetu, nicméně jí to nevydrželo ani den. Indický premiér Narendra Modí se sice kasal, že jeho země jakožto druhý největší producent pšenice na světě zažehná potravinovou krizi, již po sobě zanechala válka na Ukrajině, ale vzápětí se musel uchýlit k potravinovému protekcionismu a zakázat vývoz této komodity, aby mohl poskytnout potravu alespoň vlastním lidem.
Pět rekordních sklizní po sobě totiž vystřídalo sucho, jaké rovněž nemá obdoby, a přimělo vedení země přehodnotit nabízení obilovin ostatním. Jestliže tedy indické ministerstvo průmyslu a obchodu plánovalo 12. května vyslat delegace do devíti států, kam měly vyvézt 10 milionů tun pšenice, alarmující údaje o domácí produkci ho od tohoto nápadu velice rychle odradily.
Májové sucho podstatná část plodin nepřežila, a jelikož, stejně jako ve zbytku světa, inflace v Indii dosáhla kvůli zvýšení cen pohonných hmot a energií na svá osmiletá maxima, zdražily se i místní potraviny. Z 1,4 miliardy obyvatel to pocítili nejsilněji ti chudší, jichž na periferiích měst žije velké množství. Ve snaze zajistit podvyživeným dětem alespoň chléb proto tamní vláda musela sáhnout po potravinových dotacích.
Následně se znepokojené Modího kanceláři podařilo rychle svrhnout dřívější vládnoucí stranu a delegaci okamžitě zastavit. „Údaje o inflaci přiměly vládu, aby o půlnoci (13. května) vydala rozkaz zakazující vývoz pšenice,“ cituje agentura Reuters úředníka, který kvůli obavám z postihu nechtěl být jmenován.
Indie však tou dobou zůstávala posledním velkým exportérem pšenice na světě, a tak nový zákon zalarmoval i finančníky v Chicagu. Tam hodnota akcií zrna v první obchodní den nového týdne stoupla o šest procent. Může za to fakt, že Indie je jen jednou z 19 zemí, které kvůli válce a vlastní potravinové nouzi omezily prodej zemědělských produktů, což vyvolalo bouře v dalších asijských zemích, jako je Singapur nebo Srí Lanka, ba i ve Velké Británii.
Dominový efekt
Za pozornost stojí, že dle pravidel Světové obchodní organizace mohou její členové uvalit omezení, nebo dokonce zákazy na vývoz potravin a dalších produktů jen dočasně, a to v případě, že jsou nutné k vyřešení ,kritického nedostatku‘.
Nejvýraznější restrikce proto zavedly vlády sídlící v Kuala Lumpur, v Bělehradě nebo v Buenos Aires – sotva se totiž vzpamatovaly z covidových šoků a rozbití dodavatelského řetězce, musí čelit buď válce za humny, nebo extrémnímu počasí. Světový potravinový program OSN (WFP) v dubnu uvedl, že počet lidí, kteří čelí akutnímu nedostatku jídla, což znamená, že podvýživa ohrožuje jejich život či živobytí, se od roku 2019 více než zdvojnásobil na 276 milionů. Hladem trpí občané v 81 zemích světa. Kvůli skutečnosti, že spolu válčí dva největší exportéři obilí na světě (Rusko a Ukrajina dohromady obstarávaly 28 procent globálního objemu pšenice, 15 procent kukuřice a tři čtvrtiny slunečnicového oleje), se onen počet, především v subsaharské Africe, zvedl o 33 milionů, soudí experti. Není tedy divu, že místní protestují.
Michele Ruta, hlavní ekonomka pro makroekonomii, obchod a investice Global Practice skupiny Světové banky, varuje, že opatření uvalená na obchod s potravinami povedou k dominovému efektu, kdy se jídlo ve světě zdraží. To vyvolá větší hlad a současně potřebu hromadit zásoby, kterýžto důsledek zapříčiní nedostatek plodin a další zákazy exportu.
Léto rozhodne
Výzkumníci z Mezinárodního institutu pro výzkum potravinové politiky (IFPRI) uvádějí, že současná krize je z hlediska potravin dvakrát horší než ta v roce 2008. „Tentokrát je těžší dodržet slib mezinárodních organizací, jež se tehdy zavázaly poskytnout všem vládám v případě potřeby dostatek jídla, protože máme výpadek dodávek jak na Ukrajině, tak v Rusku,“ komentuje Simon Evenett, profesor mezinárodního obchodu a ekonomického rozvoje na Univerzitě v St. Gallen. Dodává, že o dalším vývoji situace rozhodne letní sklizeň velkovýrobců.
Nyní, těsně před jejím zahájením, se globální ceny potravin ustálily na vysokých hladinách. USA zatím hlásí, že úrodu ozimé pšenice ohrožuje sucho, zatímco ve Francii pole poničila krupobití a přívaly deště. Podobné problémy přitom některé země sužovaly už loni.
Argentina, kde již před válkou inflace dosáhla 60 procent, kvůli nim například už v březnu zvýšila daně na vývoz sójového oleje a moučky a také zavedla nižší limit pro vývoz letošní pšenice. Dále omezila export kukuřice a svého proslulého hovězího. Co se týče všech zmíněných komodit, patří tato jihoamerická země mezi světově významné producenty. Teď ale vláda musí chránit především místní mlynáře a zemědělce. V metropolitní oblasti Buenos Aires totiž za poslední rok stouply ceny chleba o 69 procent, ceny masa o 64 procent, zatímco zelenina podražila o 66 procent. To lidi přinutilo přehodnotit jídelníček.
Na konci dubna následoval zákaz exportu palmového oleje z Indonésie, který byl však po necelém měsíci opět zrušen, a pak zmíněné události v Indii. Jako zatím poslední se k protekcionismu přidala Malajsie, když červnem počínaje zakázala prodej kuřat. Místní farmáři totiž nemají drůbež čím krmit.
„Podobná opatření u spotřebitelů vyvolávají tendence nakupovat do zásoby a hromadit jídlo, dokud je. Což urychluje růst cen,“ uzavírá David Laborde Debucquet z IFPRI. Znovu se tak dostává k tématu dominového efektu.
