Řecký experiment, který se nepovedl

20. 8. 2018

Dnešním dnem Řecko vstoupilo na dluhopisové trhy a začalo znovu éru finanční samostatnosti. Samostatnost je to však jen zdánlivá.

Vyhýbání se daním je v Řecku stále národním sportem. Zatímco však v době hojnosti v období do finanční krize v roce 2008, kdy helénská republika výrazně profitovala z evropských fondů, tento sport pěstovali Řekové pro kratochvíli, dnes ho provozují z nutnosti.

V Řecku je stále běžný model, kdy zaměstnanci pracují za minimální mzdu a zbytek dostávají „na dřevo“, aby se nedanila celá mzda. Ne že by to některé firmy nedělaly i v Česku, ale v současném ekonomickém boomu je to spíše okrajová záležitost.

Řecká krize začala v roce 2009, kdy tehdejší ministr financí Jorgos Papaconstantinou přiznal, že země falšovala statistiky a její rozpočtový schodek dosáhne 12,5 procenta HDP. Po sérii tří záchranných programů dnes Řekové dluží celkem 322 miliard eur, tedy přes 180 procent hrubého domácího produktu.

Věřitelské země v čele s Německem Řekům naordinovaly tvrdá úsporná opatření, která měla za následek pokles cen, hlavně ceny práce. A během této tzv. vnitřní devalvace se ekonomika země zmenšila o čtvrtinu.

Vývoj hrubého domácího produktu Řecka (v dolarech)

source: tradingeconomics.com

Věřitelé sice hned na počátku odepsali asi 107 miliard eur, od té doby však úporně trvají na tom, aby zbytek splatili Řekové. Ke splacení obřích dluhů však je ještě dlouhá cesta. Všechno závisí na křehké rovnováze, kdy řecká ekonomika musí růst a rozpočet zůstávat v přebytku, aby zbyly peníze na splácení.

Svou roli v tom hrají i finanční trhy, které dnes sice hodnotí riziko řeckých bondů čtyřprocentním úrokem, ale v případě turbulencí z nich mohou znovu začít prchat a úrokové spready porostou do výšin. Řekové sice mají polštář kolem 20 miliard eur, z nichž velkou část dostali v rámci posledního záchranného balíčku, ale spát na něm mohou zhruba jen dva roky.

Výnosy desetiletých řeckých dluhopisů:

source: tradingeconomics.com

Otázkou zůstává, jak dlouho se podaří Řecku kontinuálně růst, natož dosahovat primárního rozpočtového přebytku, který má podle „přání“ (čti nařízení) věřitelů dosahovat po dalších pět let 3,5 procenta a následně dvě procenta až do roku 2060. Aby Řekové mohli platit, budou muset dělat další úsporné kroky, na které bude navíc každý čtvrtrok dohlížet Evropská komise. Ekonomika tak bude těžko hledat růstové impulzy a při prvním zpomalení eurozóny se skácí zpět na kolena.

Řešením svízelné řecké situace mohou být investice, na které však sami nemají peníze a věřitelé je neposkytnou. Nejlepším řešením tak zůstává odpis části obrovského dluhu, kdy se věřitelé musí smířit se ztrátami a převzít riziko, které normálně mají, když půjčují mazaným dlužníkům.

Teprve pak se bude moci Řecko znovu nadechnout, investovat do fyzického i lidského kapitálu (jak stát, tak firmy), aby nastartovalo další růst. Teprve při rostoucí ekonomice se začne zadlužení v poměru k HDP snižovat a země bude moci „vyrůst z krize“.

Je těžké mluvit o úspěchu záchranných programů, když je řecká ekonomika po deseti letech o čtvrtinu menší, když desetitisíce mladých Řeků odešly do zahraničí (většinou ti vzdělaní), když nezaměstnanost pořád atakuje hranici dvaceti procent. Nikdo nepopírá, že Řecko falšovalo statistiky, jeho obyvatelé neplatí daně a žili si nad poměry, avšak dostali za to trest snad až příliš přísný – v podobě sociální deprivace společnosti, která nemá dobré vyhlídky do budoucnosti a je stále pod kontrolou svých evropských partnerů. I tohle je německá „přísná láska“.