Vysoce spekulativní obchody jsou hitem Wall Street. Zatím vynášejí rekordní sumy.
V jedenatřicátém poschodí mrakodrapu tyčícího se nedaleko newyorského Times Square se jednoho jarního dne sešla v zasedací místnosti asi desítka nejvyšších manažerů firmy Lehman Brothers. Probírali rizika, rekapitulovali prodělané finanční krize a s obavami se zamýšleli nad novými krizemi, jež by mohly nastat. Odhadovali a analyzovali, o kolik by firma mohla přijít, kdyby na trzích nastal podobný útlum jako po teroristických útocích v roce 2001.
Přemýšleli nad složitými modely rizik, které naznačují, jak by v případě epidemie ptačí chřipky zmizely do nenávratna desítky tisíc obchodních pozic a finančních smluv s klienty. Vyzkoušeli všechny možné a představitelné scénáře, které mohly firmu Lehman poškodit. „Řízením rizika se zabýváme dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce,“ prohlašuje administrativní ředitel firmy David Goldfarb.
Na Wall Street se riskovalo vždycky. Ale magickým slovem začínajícím písmenem „r“ nebyli pánové a dámy, kteří řídí největší investiční banky v zemi, nikdy tak posedlí jako dnes. Nikdy předtím také nemuseli kontrolovat tolik obchodů na tolika místech. Doba nazrála. Nízké úrokové sazby a relativní klid, který panuje na trzích v posledních letech, umožnily rozkvět nového typu firem, které fungují především jako obchodníci a teprve na druhém místě jako tradiční investiční banky upisující cenné papíry a poskytující poradenské služby ohledně fúzí.
Byl to generální ředitel společnosti Goldman Sachs Henry M. Paulson jr., kdo vyrazil do útoku. Nejvýznamnější firmy z Wall Street sledovaly se závistí, jak Goldman několikrát za sebou dosáhl rekordních zisků právě díky svým spekulativním obchodům. Největší překvapení přišlo v březnu, když společnost Goldman ohlásila, že jí během tří měsíců výnosy ze spekulativních obchodů ve výši deseti miliard dolarů přinesly 2,6 miliardy zisku. To je skoro polovina veškerého zisku za rok 2005. Nebyla to náhoda, neboť společnost Goldman vyčlenila na obchodování kapitál v rekordní výši a vystavovala jej tak každodennímu riziku ztráty. Její VaR (value at risk neboli hodnota rizikové expozice - pozn. překl.) vyskočila o 135 procent z 39 milionů dolarů v roce 2001 na 92 milionů dolarů. „Je to teď kůň jiné kategorie,“ prohlásil na adresu Goldman Sachs emeritní profesor investičního bankovnictví na Harvard Business School Samuel L. Hayes.
Zatímco se Paulson připravuje na svou novou roli ministra financí ve Washingtonu, ve společnosti Goldman to nevypadá, že by zvolnili tempo. Ani její následovníci se k tomu nechystají. Boom spekulativních obchodů, který je vyvolán levnými penězi, se zásadně liší od těch, jež známe z minulosti. Když obchodníci vládli na Wall Streetu naposledy, tedy v polovině 90. let, jen málo bank bylo ochotno vystavovat velkou část svých aktiv nějakému riziku. Většina z nich fungovala jako prostředníci, kteří zprostředkovávali obchody mezi klienty. V současné době obchodují se svými aktivy doslova všechny banky, a to na mnoha frontách, přičemž využívají obrovské sumy půjčených peněz, a riziko tak ještě podstatně zvyšují. Rizika klientů na sebe berou zcela nebývalým způsobem. Pohybují se na vzdálených trzích od Brazílie až po Jakartu a vkládají prostředky do takových nečitelných produktů, jako jsou swapy nesplácených úvěrů a dluhopisy vydávané při katastrofách. Mnohé investiční banky v čele se společností Goldman se pouštějí do spekulativních obchodů více než kdokoli jiný. Předčí je snad jen největší hedgeové fondy, tedy mírně regulovaná investiční společenství, jež málem způsobila krizi finančního systému v roce 1998. Tehdy se zhroutil jeden z fondů - Long-Term Capital Management.
A to ještě není všechno. Banky nyní vstupují na území soukromého kapitálu a utrácejí miliony za nákup podniků, jež se sotva drží nad vodou kdesi v Číně. Doufají, že jejich situaci zvrátí a podniky pak prodají se ziskem. S dvaceti pěti miliardami kapitálu ve správě je společnost Goldman a její divize soukromého kapitálu podle analytické společnosti Thomson Venture Economics jednou z největších světových firem, které skupují akcie jiných společností. I tyto kroky jsou spojeny s obchodováním. V obou případech se banky stahují na exotické a nepřístupné trhy, kde není mnoho konkurentů. Zcela vědomě vyhledávají investice, jichž by se v případě katastrofy zbavovaly jen s největšími potížemi. Jinými slovy řečeno, sázejí na to, že vysoké výnosy v dobrých časech vykompenzují ztráty, jež nastanou v časech zlých.
Polštáře se tenčí
Úspěchy, jichž je zatím dosahováno, ospravedlňují rizika: velké investiční banky zaúčtovávají rekordní zisky a jejich akcie vylétly nahoru – od roku 2001 o 64 procent. Ale jakmile se poklidné světové trhy začnou houpat, neboť úrokové sazby stoupnou, znamená to konec levných peněz. Od začátku května se objevují obavy, že nastane zvyšování sazeb, což vyvolalo odprodej akcií, dluhopisů a cizích měn.
Tahle atmosféra ještě zvyšuje pravděpodobnost prokazatelně nejriskantnějších kroků, které kdy byly na Wall Street podniknuty. Pokud banky uspějí, zaúčtují si ještě vyšší zisky. Pokud si ale na své obchody půjčí příliš mnoho, nebo převezmou riziko, které nedokážou udržet pod kontrolou, škoda bude obrovská. „Svět, v němž se do systému zavádí příliš mnoho spekulativních peněz, je hodně nebezpečný,“ poznamenal na posledním výročním zasedání společnosti Berkshire Hattaway její generální ředitel Warren Buffet. A s tím, „jak porostou úrokové sazby… lidé půjdou ještě dál a budou podstupovat stále větší riziko,“ varuje John H. Gutfreund, poradce investiční banky C.E.Unterberg Towbin a bývalý generální ředitel společnosti Salomon Brothers. A šéf akciových obchodů u investiční společnosti T. Rowe Price Group Andy M. Brooks prohlašuje bez obalu: „Pokud to lidé přeženou, dostanou přes prsty.“
Do stále větších rizik se pouštějí nejen banky, ale i miliony soukromníků. V posledních několika letech nabízejí u komodit, mezinárodních cenných papírů i akcií těch nejrizikovějších amerických firem stále vyšší ceny a spokojí se jen s velmi slabou ochranou proti riziku. Obchodování s akciemi v hodnotě pod pět dolarů se za tři roky zvýšilo o 640 procent. V posledních letech se rovněž nesmírně rozšířilo obchodování s akciem heren a kasin. A klienti zvyšují zadlužení také tím, že nakupují stále dražší domy prostřednictvím stále komplikovanějších hypoték. „Zdá se, že investoři vůbec nemají strach,“ uzavřel nedávno James Montier, který se zabývá strategiemi globálního obchodování s akciemi ve společnosti Dresdner Kleinwort Wasserstein. James Grant, redaktor Grant´s Interest Rate Observer a historik finančních trhů zase říká: „Zachází se příliš daleko. Když to investoři naposledy takto hnali do krajnosti, což bylo při konjunktuře internetových společností v 90. letech, mělo to katastrofální důsledky.“
Největší hrozbou však může být sám Wall Street. Banky investují do stále nečitelnějších produktů a do ještě nečitelnějších klientů, jako jsou například hedgeové fondy. Pozorovatelé se proto obávají, že až dojde na trhu k nějakému otřesu, klientům se nemusí podařit vypořádat své obchody a škody se ještě znásobí. Robert Fuller, šéf a zakladatel finanční poradenské firmy Capital Markets Management se sídlem v Hopewell v New Jersey, říká: „To pálení žáhy, které nastane, může mít lehký průběh a vyléčí se zažívací sodou, ale může taky skončit zástavou srdce.“
Na to, aby se zisky bank propadly, není zapotřebí ani žádná velká krize. Stačí k tomu pár skandálů. Začíná se proslýchat, že bankovní obchodníci jednají na základě důvěrných informací, které získávají od svých klientů. Tyto věci nejsou pro pozorovatele Wall Street ničím novým. Ovšem s takovým množstvím různých finančních produktů, s nimiž se dnes obchoduje a při tolika stranách, jež jsou do obchodů zapojeny, jsou tyto svody nebývale silné. Komise pro cenné papíry (Securities and Exchange Commission) „již zahájila přezkum a vyšetřování“, říká její ředitelka Lori A.Richardsová.
Bez ohledu na všechna rizika ale banky tvrdí, že jsou na tom bezpečněji než kdykoli předtím. Zaměstnaly celou řadu těch nejlepších matematických mozků na světě a nechaly si sestavit neuvěřitelně složité modely rizik. Působí na tolika trzích, že pravděpodobnost jejich hromadného selhání se rovná téměř nule. A obchodníci dělají bankám pomyšlení už pět let. Zajišťují jim rekordní zisky a aktiva dosahují neuvěřitelných hodnot, což umožňuje další, ještě větší spekulativní obchody. Přestože se objem spekulativních obchodů tak obrovsky zvýšil, rizika aktiv, s nimiž brokeři nyní operují, představují zhruba stejné procento jako v 90. letech, podotýká úvěrový analytik finančních služeb společnosti Standard a Poor´s Tom Foley.
Investoři, kteří bankám tleskají a chtějí po nich další zvyšování rizika, mají dostatek argumentů. Pokud byste si mysleli, že nedávná nestabilita nově se rozvíjejících trhů by je měla odradit, jste na omylu. Přestože výkyvy způsobily, že cena akcií společnosti Goldman od 9. května poklesla o devět procent a její tržní hodnota se snížila o 6,8 miliardy dolarů, analytici z UBS, Merrill Lynch a Punk, Ziegel & Co. svou podporu v její akcie ještě posílili. Nebo ji alespoň potvrdili. Domnívají se, že každý další projev větší volatility trhu vyvolá ještě více příležitostí pro obchodování. Otázka zní: Kam až Goldman a ostatní hodlají zajít?
Zatím to vypadá, že chtějí zajít hodně daleko. Všichni sestavují týmy takzvaných proprietárních obchodníků, kteří spekulují s vlastními penězi banky. Merill Lynch rozšiřuje svůj tým pro „strategické riziko“, neboť chce pokrýt co nejširší škálu různých kmenových akcií. Z UBS přešlo víc než sto obchodníků do hedgeového fondu, který banka založila a který nabízí možnosti externím investorům. Potřeba proprietárních obchodníků roste „exponenciálně“, říká Richard Stein z firmy Korn Ferry International, která provádí nábory zaměstnanců. Banky se předhánějí v tom, která zaplatí víc a nabízí některým obchodníkům od deseti až do dvaceti milionů dolarů ročně, poznamenává.
Banky rovněž budují svou infrastrukturu. Švýcarská UBS už se nyní chlubí největším obchodním parketem na světě, který má ve Stamfordu v Connnecticutu. Prostory o rozloze 103 tisíc čtverečních stop, naposledy upravené v roce 2002, dnes využívá více než tisíc obchodníků. Už to však nestačí. „Expandujeme,“ říká Mark E. Bridges, jeden z členů nejvyššího vedení. Swiss Bank má mimořádný zájem na tom, aby se její zaměstnanci při plnění svých úkolů nerozptylovali, a proto nechala kolem obchodního parketu postavit šest automatů na kávu Starbucks. Naproti přes ulici plánuje Royal Bank of Scotland zahájit letos v létě výstavbu vlastní budovy o rozloze 95 tisíc čtverečních stop. Na druhé stranu je tu ale Citigroup, která se chystá na své tři hlavní obchodní parkety nacpat co nejvíce lidí. V současné době je tu techniků, kteří drtí analytická a tržní data, dvakrát více než obchodníků. Do roku 2008 by se tento poměr měl změnit na jedna ku jedné. Obchodníci jsou vskutku zapotřebí. Transakce jsou nyní tak složité, že někteří z nich mají na stole i osm počítačových monitorů.
Z Wall Street je stále více cítit hojnost a bohatství, jak se z paměti postupně vytrácejí nepříjemné vzpomínky na velké propady a krize. John Meriwether, bývalý šéf fondu Long-Term Capital Management, je dnes hrdinou. Časopis Alternative Investment News se mu chystá 28. června udělit cenu za celoživotní úspěch při prosazování alternativních investičních strategií. (Meriwether, který nyní řídí fond s názvem JWM Partners, se této akce nehodlá zúčastnit.)
„Technika pracuje“
Jásání se dá do jisté míry pochopit. Bankám se v posledních letech dařilo poměrně dobře zvládat nejrůznější krize. Od drastického snížení kreditu společnosti General Motors, když se loni na jaře její akcie ocitly na úrovni podřadných, až po zkázu New Orleansu. „Zrovna teď se mi to na monitoru všechno jen červená,“ konstatoval 11. května šéf oddělení rizikového kapitálu společnosti Bear, Stearns & Co. Michael Alix, tedy pouhý den poté, co předseda americké centrální banky Ben S. Bernanke zvýšil úrokovou sazbu, a sledovaná tržní kritéria se tím zhroutila. „Ale mě to neznervózňuje,“ říká Alix. Banka si vytvořila tak výkonné výpočetní systémy, že Alix může dennodenně přezkoumávat rizika tisíců položek napříč veškerými obchodními aktivitami firmy podle různých stresových scénářů, aby měl jistotu, že firma nedrží v žádném jednotlivém okamžiku příliš mnoho rizikových investic. Vypracování takové analýzy kdysi trvalo celý týden. „Technika pracuje,“ libuje si Alix. Řízení rizikového kapitálu se v několika uplynulých desetiletích rozvinulo do ohromujících rozměrů, konstatují analytici.
To platí o vývoji samotného obchodování. John Shapiro ze skupiny Morgan Stanley, který stojí v čele jednoho z nejziskovějších oddělení obchodních operací v oblasti energií a komodit na světě, přišel do firmy před dvaceti lety. Tehdy se jeho skupina zabývala zejména obchodováním s futures kovů a surové ropy. Nyní má dlouhý seznam palivoenergetických produktů a vlastní několik elektráren. Taková hmotná aktiva jsou extrémně výhodná, zisky se generují samy od sebe a Saphirovi obchodníci mají mnohem lepší přehled o celkovém trhu než ti, kteří se lopotí ve vodách forwardových kontraktů. „Nechci se pouštět do dalšího rizika,“ vysvětluje Shapiro, „ale když to příležitosti, které se nám naskytnou, budou vyžadovat… nezaváhám a budu chtít víc.“
Mnozí odborníci z Wall Street tvrdí, že taková jistota není na místě a že relativní stabilita, která na globálních trzích panuje od roku 2003, ukolébala obchodníky do falešného pocitu bezpečí. Na komoditní trhy se vplížila spousta spekulací, v dubnu se například obchodovalo za ceny o padesát procent vyšší, než jaké by odpovídaly skutečnosti, soudí firma Merrill Lynch. V květnu následoval ostrý výprodej. Žijí snad obchodníci bank a hedgeových fondů na propůjčenou dobu? Jeden z předních bankovních ředitelů si to myslí. Má obavy, že volatilita se může kdykoli ocitnout v rovině doposud nevídané.
Jak trhy na takovou záležitost zareagují, „je ve hvězdách,“ říká prezident a zakladatel newyorské konzultační firmy Capital Market Risk Advisors Leslie Rahl. Je tomu tak proto, že banky častěji jednají s obtížně odhadnutelnými klienty typu hedgeových fondů a v méně známých finančních produktech, jako jsou deriváty derivátů. Používají rovněž nekonečné množství rizikových modelů, jejichž předpovědi se v závislosti na předpokladech divoce liší. Například JP Morgan Chase & Co. na straně 76 své výroční zprávy uvádí, že v roce 2005 hrozila jeho obchodním portfoliím v kterýkoli den okamžitá ztráta 88 milionů dolarů. To je ve srovnání s ročním ziskem 8,5 miliardy dolarů nepatrná hodnota. Cifře, kterou uvedli, se říká tržní riziko. Odráží se v něm celkové ztráty, které mohou nastat během jednoho dne za standardních obchodních podmínek, a to napříč všemi položkami - od vepřových žebírek po irácké dluhopisy. Hlavní investiční banky hlásí průměrně hodnotu tohoto ukazatele 56 milionů dolarů.
Ale takové do minulosti hledící odhady skutečný rozsah bankovních rizik nezachycují. Hned na další stránce zprávy sděluje banka JP Morgan svým investorům, že pokud by došlo k nějaké abnormální události, bývaly by se mohly ztráty v loňském roce zhruba během čtyř týdnů propadnout na 1,4 miliardy dolarů. Toto číslo vycházelo ze „stresového testu“ analyzujícího zpětně účetní knihy, další z technik modelování rizik.
Dobré zprávy? Banky alespoň hodnoty svých rizikových expozic zveřejňují. Do roku 1990 to nedělaly. Špatná zpráva ale je, že JP Morgan je pouze jednou z mála bank, která zveřejnila výsledky stresového testu či jiného hodnocení nepředvídatelného rizika. Investoři, řídící se většinou hodnotami tržního rizika, nemají potuchy, k čemu by v případě mimořádné události mohlo dojít. „Banky považují odchylky (od normálu) za přidružené riziko,“ zmiňuje Nassim N. Taleb, profesor na Amherst College na Massachusettské univerzitě a bývalý obchodník s cennými papíry u švýcarských investičních bank UBS a Credit Suisse First Boston. Limity tržního rizika obšírně popisoval ve svých pracích“. „Když řídíte letadlo, je vám jedno, že vám stydne kafe. Zajímá vás, jaká je pravděpodobnost, že letadlo spadne.“
Šéfové na Wall Street jsou si mezí rizikových modelů vědomi. Během konference investorů loni v listopadu požádali Henryho Paulsona ze skupiny Goldman, zda by mohl pohovořit o tom, jak je on sám připraven na případnou velkou explozi finančního systému. Paulson spustil celou litanii výstrah. „Hodnota VaR (value at risk, neboli hodnota rizikové expozice), tedy hlavní měřítko rizika, kterou Goldman uvádí, vychází vždy z předpokladu, že budoucnost bude stejná jako minulost,“ řekl Paulson. A ačkoli banka standardně používá k testování své odolnosti vůči různým rizikovým scénářům řadu různých modelů, nikdo nedokáže správně odhadnout, odkud příští pohroma udeří. „Jediná věc, kterou víme jistě,“ vysvětlil Paulson, „je to, že dojde-li k dalšímu otřesu, dostanou se do souvztažnosti záležitosti, o kterých byste to byli nikdy neřekli (nebo je společně neobchodovali).“ Zdánlivě nesouvisející aktiva, například stříbro a opce na japonské komerční hypotéky, by mohly najednou naprosto propadnout.
I když finanční trhy neztroskotají, agresivní vstup bank do obchodování hrozí tím, že odradí klienty, kteří se ptají, co s nimi bude, způsobí-li panika výprodej. Zachová se banka vůči klientovi spolehlivě a provede příslušné obchodní transakce nebo předvede svou hroší kůži?
Jestliže banky, jak se zdá, zneužívají informace klientů pro získání obchodních výhod, mohly by snadno zabřednout zpátky do močálu nápravných opatření, kam se dostaly po skandálech devadesátých let. Tehdy byly obviněny, že ve snaze získat lukrativní úpisy, podsunuly důvěřivým investorům podřadné cenné papíry. Zneužití stálo Wall Street víc než 1,4 miliardy dolarů na pokutách. Nic to neříká o ceně, jakou by to stálo tentokrát, kdyby banky zneužily své vztahy novými způsoby. Newyorská burza prověřuje hlavní investiční banku, aby zjistila, zda neposkytuje přednostní péči hedgeovému fondu, který spravuje. A Komise cenných papírů šetří, zda v bankách funguje dostatečný kontrolní systém, který má bránit předávání strategických informací o zákaznících obchodníkům. Úder, který by tentokrát mohla bankám zasadit ztráta prestiže, by mohl být mnohem důraznější. Nehledě na pokuty. Je totiž něco jiného, když banky ničí individuální investory, aby mohly sloužit velkým klientům, a když přivodí zkázu velkých klientů, aby posloužily samy sobě.
Tak proč se potom banky tolik předhánějí, aby vytvořily větší a složitější obchodní operace, riskovaly ohromné ztráty a dlouhodobou újmu své důvěryhodnosti v případě, že se věci nezdaří? Za prvé se domnívají, že příslušná rizika dokážou zvládnout. Za další jejich akcionáři a klienti to vyžadují. Posuďte, co se stalo v Morgan Stanley. Cena akcií banky se po čtyři roky vlekla za jejich rivaly hlavně proto, že se banka nepustila do většího rizika. Protože zůstala obezřetná, propast mezi zisky z jejích obchodovaných obligací, měn a komodit a mezi zisky bankovního domu Goldman vzrostla v roce 2005 na 1,7 miliardy dolarů. V roce 2001 to bylo méně než pět set milionů dolarů. Říká se, že to byl jeden z důvodů, proč bývalý generální ředitel Philip J. Purcell přišel o práci. (Na telefonáty s žádostí o komentář Purcell nereagoval.)
Když současný CEO John J. Mack přijal v červnu 2005 své místo, předsevzal si vzkříšení oblastí, které Purcell pokládal za rizikové, včetně hypoték, akciových derivátů a podřadných dluhopisů. V dubnu vytvořil novou skupinu, která obchoduje s půjčkami na bydlení a dalšími cennými papíry. Rovněž zvýšil fond soukromého investičního kapitálu o jednu miliardu dolarů, na 2,5 miliardy. Výsledkem je, že VaR skupiny Morgan Stanley je o 61 procent vyšší než v roce 2003 a banka propast ve výnosech vůči Goldmanu stahuje.
Investoři tvrdí, že v současné době kvete obchodování, zatímco většina tradičních bankovních aktivit chřadne. Velké firmy se už nedokážou držet déle při životě upisováním či obchodováním akcií a obligací, protože kombinace většího množství konkurentů a levného elektronického obchodování značně stlačuje marže zisků. „Wall Street nedostává peníze za to, že už nebude riskovat,“ uvádí Guy Moszkowski, analytik firmy Merrill Lynch. Velké investiční banky přidávají hodnotu tím, že „pohlcují riziko, kterého se jejich klienti chtějí zbavit“.
Odvětví, která kdysi představovala většinu zisků v investičních bankách, jsou nyní považována spíše za vstupní brány do lukrativních rizikových vod. Dokonce fúze a akvizice, oblast, která si nyní vede dobře, slouží vyššímu cíli. Řekněme, že firma private equity koupí potácející se zahraniční společnost, ale bojí se o stabilitu měny a výkyvů v cenách energie. Dříve to bylo tak, že velká banka, která měla transakci po poradenské stránce na starost, mohla svými aktivitami na měnovém trhu firmě od části rizika ulehčit. Nyní virtuálně převezme libovolné riziko, proti kterému se chce klient zabezpečit, od kolísání cen elektrické energie až po hurikány. Se svými prostředky private equity by mohla akvizici uskutečnit sama a převzít ještě mnohem větší riziko. Bankéři hovoří o hře na tři strany: fúze a akvizice, obchodování a private equity v jedné transakci. Jediné jisté peníze slibuje poplatek za konzultace v oblasti fúzí a akvizic, ten je ale směšný ve srovnání s potenciálními zisky, které souběžně poplynou z private equity.
Tlusté šosy
Mnohem více překvapí skutečnost, že se banky také často dohodnou na nákupu velkých balíků akcií od obchodujících klientů, dokonce i s vědomím, že při takové transakci pravděpodobně o peníze přijdou. Je to krok s vysokým rizikem a nízkou návratností, směřující k tomu, aby se klienti v budoucnosti vrátili a zaplatili za lukrativnější aktivity. Někteří manažeři odhadují, že dolarový objem takových transakcí se v několika posledních letech zdvojnásobil. Přesto banky letos stěží dosahují sotva třiceti procent svých obchodů s velkými balíky akcií, jak uvádí agentura Thomson Financial. Je to proto, že ceny akcií často klesnou během doby, kdy mají cenné papíry zapsané ve svých účetních knihách. I tak „se ve spekulacích s akciemi banky vzájemně předhánějí,“ vysvětluje Brooks z firmy T. Rowe Price, „není to nic pro slabé povahy.“
Na trzích s dluhopisy volají finanční manažeři pravidelně obchodníkům a žádají je, aby koupili nepřehledná multimiliardová portfolia obligací a dalších finančních produktů s datem splatnosti od dvou do deseti let. „Máte obchodníka, jenž se v jedné nebo dvou minutách zaváže k obchodu, který buď zkrachuje nebo vydělá miliony dolarů,“ sděluje vedoucí kapitálových trhů ve společnosti Citigroup Thomas G. Maheras.
Jakkoli může být obchodování riskantní, je to zejména útok na soukromý kapitál, který nedá mnoha rizikovým manažerům v noci spát. Zcela kompaktní společnosti představují pro banky nejtvrdší aktiva. Je složité se jich zbavit, když se věci pokazí. Jen si zkuste prodat potrubí uprostřed finanční paniky. Soukromá aktiva se rovněž nesnadno s denní pravidelností oceňují a do modelů rizikových manažerů moc hezky nezapadají. Z této perspektivy vypadají čísla VaR naprosto neadekvátně.
Čeho se rizikoví manažeři obzvláště bojí, to jsou „tlusté šosy“. Termín je odvozen od tvaru pravděpodobnostní Gaussovy křivky, jejíž dlouhé, úzké „šosy“ na obou koncích představují extrémně nepravděpodobné výsledky. Tlusté šosy znamenají, že katastrofa je mnohem pravděpodobnější, než by člověk při normálních denních výkyvech odhadoval. Rizikoví manažeři si umí pospíšit s upozorněním, že světové události se ne vždycky drží tvaru Gaussovy křivky. „Abnormalita je skutečně abnormální,“ poukazuje na situaci rizikový manažer a bývalý člen týmu, který zachránil upadající investiční fond Long Term Capital Management.
Alespoň jeden velký investor ale na banky příliš nespoléhá. Anton V. Schutz, který spravuje aktiva ve výši 131 milionů dolarů u investiční společnost Burnham Financial Services Fund, měl v loňském roce akcie téměř všech investičních bank. Dnes vlastní pouze banku Morgan Stanley. Proč? „Investiční banky obchodují tak, jako by ve světě neexistovalo žádné riziko,“ vysvětluje.
Wall Street prochází extrémně úspěšnými cykly. Než se ten současný otočí, přispějí nynější nadějné vyhlídky k tomu, že alespoň jedna banka zajde příliš daleko. Právě to se stalo v osmdesátých letech, kdy banky vychrlily sadu nových produktů typu podřadných dluhopisů a vytvořily pro ně celé nové trhy, které následně využily pro svůj vlastní prospěch. Situace se opakovala v devadesátých letech, když bankéři vydělali na internetové bublině. „Vždycky tu bude někdo, kdo si nevšimne, že bodu zlomu již bylo dosaženo,“ říká Frank Fernandez z asociace Securities Industry. Je možné, že tentokrát prokáží v honbě za zisky na rozžhaveném trhu s rizikovým kapitálem větší sebekázeň všechny banky. Ale na to raději nesázejte.
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
ZNÁTE TYHLE HOCHY? Poté, co obchodní skandál se státními obligacemi USA odstřelil v roce 1991 investiční banku Salomon Brothers, opustil král dluhopisů John W. Meriwether firmu a rozhodl se nastartovat hedgeový fond Long-Term Capital Management (LTCM). Meriwether vydělal částku, kterou tehdy investoři považovali za zarážející: 1,25 miliardy dolarů. Za deset milionů obstaral počítače a dal dohromady hvězdný tým společníků. Vedle dvou nositelů Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1997 Myrona S. Scholese a Roberta C. Mertona to byl i místopředseda americké centrální banky David W. Mullins jr. Vyjádřeno v procentech rostly zpočátku výnosy fondu dvouciferným tempem. Základní prostředky se však vsadily na esa z Wall Streetu. V roce 1998 se ale trhy obrátily proti některým vysoce spekulativním obchodům s ruskými obligacemi a dalšími finančními aktivy a fond LTCM zkrachoval. Nezdar by býval mohl vést ke krachu finančního systému, nebýt 3,6milionové dotace, kterou na záchranu fondu uvolnila newyorská centrální banka. Nyní Meriwether řídí jiný fond s názvem JWM Partners. Scholes předsedá firmě Oak Hill Platinum Partners. Merton je zakladatelem a vědeckým šéfem poradenské firmy pro podnikové strategie Integrated Finance, v níž využívá svou teorii oceňování opcí. Za tu získal Nobelovu cenu. A Mullins zastává pozici hlavního ekonoma hedgeového fondu Vega Asset Management USA.
