Exšéf asociace soukromých zemědělců: Pro velkofarmáře jsme třídní nepřítel

„Kdo najde odvahu podnikat v zemědělství, zakládá především ekofarmy,“ říká dlouholetý předseda Asociace soukromých zemědělců ČR Josef Stehlík.

Platí, že „velkopodnikový model“ českého zemědělství, který přežívá ještě ze socialismu, poškozuje krajinu i život na venkově?

Na jedné straně máme v Česku menší rodinné farmy, které jsou velikostí zhruba stejné jako ve Francii nebo v Bavorsku a mají na život na venkově pozitivní vliv. Pak jsou tu bývalá družstva s výměrou půdy zhruba do dvou tisíc hektarů. I jejich hospodaření může být pro vesnici přínosem. Bohužel je tu nezdravý trend, který spočívá ve spojování středně velkých zemědělských podniků do holdingů, jež hospodaří na desetitisících hektarů, a ty už ztrácejí jakékoli sepětí s venkovem.

Mamutí podniky postavené čistě na agrobyznysu jsou od života na vesnici totálně odtržené. Snad s výjimkou Slovenska jsme jediná země v Evropě a možná i na světě, kde takový model funguje. Podle mě to není dobře, je to časovaná bomba.

Proč časovaná bomba?

Pokud tak velká firma zkrachuje, máme tu ze dne na den bezprizorních 100 tisíc hektarů půdy. Holdingy navíc přispívají k vysídlování a tunelování venkova. Peníze, které firmy vydělají, končí mimo vesnici. Tamní lidé v podniku většinou nepracují a nemají s ním nic společného. Společná zemědělská politika má udržovat životaschopný model evropského zemědělství – živý venkov, kdy v každé vsi hospodaří dva tři místní sedláci. A to se v Česku často neděje.

A velké podniky nerespektují tradiční pestrost venkovské krajiny?

Samozřejmě, to s tím úzce souvisí. Upřímně řečeno, manažer podniku, který hospodaří na desetitisících hektarů, se z logiky věci nemůže věnovat krajinotvorbě v jednom katastru. To může dělat místní sedlák, který pracuje na svém, a i když ho to stojí peníze, dělá to pro svoji budoucnost a budoucnost svých dětí. Na malé farmě je větší pestrost plodin, dokáže se lépe popasovat s půdní erozí. Pro krajinu je jednoduše prospěšnější, když jsou na venkově malí sedláci a mají pár pozemků mezi širými lány s monokulturami. Bohužel to jsou dva úplně rozdílné světy, které se jen málo potkávají.

Přečtěte si:

Ekofarmy na vzestupu: biozemědělci zachraňují byznys na venkově i tvář české krajiny

Od konce socialismu už ale uplynulo třicet let. Mají vůbec politici představu, jak problémy řešit?

Musím přiznat, že i za ministra Tomana se udály některé progresivní změny, ke kterým jsme přispěli a které mohou pomoci zlepšit hospodaření v krajině. Vláda našla odvahu k důležitému kroku, a tím je, aby se v Česku od příštího roku maximální velikost monokultury omezila na 30 hektarů. Zatím se to bude týkat jen pozemků, které jsou mírně či silně ohrožené erozí, do budoucna je možné rozšířit toto opatření i na další. Půdní erozi, které je u nás zásadním problémem, většina bývalých ministrů před rokem 2007 neřešila. Až posledních deset let se blýská na lepší časy.

Pole o maximální výměře do 30 hektarů? To zní jako revoluční krok…

Opatření na zmenšení monokulturní plochy by mohlo být zlomové, protože oslabuje nechuť velkých podniků dělat důležité zásahy do krajiny – obnovit cestu, meze, nechat vysázet alej, budovat malé vodní plochy nebo jiné krajinné prvky. Když budete postaveni před to, že vaše pole s řepkou nesmí mít víc než 30 hektarů, tak ty zásahy budete muset udělat. Dřív se tomu velké podniky bránily. Jen připomínám, že v roce v roce 1945 byla průměrná velikost monokultury v českých zemích půl hektaru, v současnosti je to 20 hektarů. Do roku 1945 se asi nevrátíme, ale proč by neměla nastat pozvolná změna k lepšímu?

Poslední dobou roste popularita ekologicky hospodařících farem. Z jakého důvodu?

Když už někdo najde odvahu začít podnikat v zemědělství, většinou zakládá rodinné farmy a poslední dobou stále častěji ekofarmy. Zemědělci chovají bio zvířata a produkují biopotraviny už proto, že je to finančně výhodnější. Pro rozvoj českého zemědělství je to, aby se na venkově udrželi malí sedláci, naprosto klíčové. Stát jim ale musí vytvořit podmínky. Je potřeba, aby se snížila byrokracie a administrativa, měly by být sofistikovaněji nastavené podmínky čerpání dotací. Navíc by se měly eliminovat kontroly, které malé farmáře zatěžují.

Pomohlo by malým podnikům, kdyby byly z kontrol úplně vyjmuté?

Stát skutečně může malé podniky do deseti hektarů, které dnes reprezentují jen tři procenta zemědělské půdy v ČR, z některých typů kontrol úplně vyjmout. Aktuálně to není záměr ministerstva ani vlády, je to jen možnost, jíž může využít každý členský stát Evropské unie, a my to prosazujeme. Kontroly, které se dělají ve stejném rozsahu jako u velkých firem, jsou absolutně neefektivní. Jestliže přijde kontrolor na malého sedláka se čtyřmi krávami, stráví tam celý den a musí o tom napsat protokol. A takových sedláků jsou tisíce. Malé zemědělce kontroly zatěžují. Kdyby byli vyjmuti, nikoho to neohrozí. Zástupci velkých podniků se tomu brání, ale myslím, že neuvažují racionálně. Malý farmář pro ně reálně není konkurencí, pro ně to je doslova třídní nepřítel.

Přečtěte si:

„Ostudné postoje premiéra.“ Sedláci ostře zkritizovali Babiše

Jaký podíl z celku tvoří ekologické zemědělství? Předpokládám, že ekofarmy jsou zaměřené spíš na živočišnou výrobu…

Ekologicky je v Česku obhospodařováno 12,5 procenta zemědělské půdy. Určitě jsou ekofarmy ve větší míře zaměřené na spíše extenzivní chov dobytka, ovcí a koz, tedy na živočišnou výrobu.

V Česku roste poptávka po biopotravinách. Je i to to důvod boomu ekologických farem?

Nemluvil bych přímo o boomu, ale je pravdou, že poptávka po biopotravinách skutečně roste. Důležité je ale zmínit jinou věc. Ekologická produkce je dobrá věc, lidé chtějí jíst zdravě a toto je krok správným směrem. Mnohem důležitějšími cíli ekologického zemědělství jsou ale šetrné hospodaření a snižování tlaku na životní prostředí. To by mělo být zaplaceno jako veřejný statek – proto tu máme dotace na ekologické zemědělství, které rovněž k rozvoji ekofarem přispěly.

Vážně platí rovnice – více ekofarem, lepší životní prostředí?

Uvedu to na jednom příkladu, Málokdo ví, jaký měl rozvoj ekofarem vliv například na kvalitu spodní vody. Největší boom těchto podniků nastal v Česku v bývalých Sudetech, a to už v 90. letech a na počátku tisíciletí. Rančerský způsob hospodaření s chovem dobytka – to je něco, co sem neodmyslitelně patří. Zajímavé je, že když se v regionu v současnosti vyhodnocuje obsah dusíkatých látek ve spodních vodách, tak se i v problémových místech, kde byl obsah dusíků ve vodě velký, najednou voda úplně vyčistila. Stát tady nemusí do odstranění škod investovat nic – stačí, aby podpořil ekologicky hospodařící farmy.

Zmiňoval jste, že vesnice strádá podnikatelsky. Nejsou právě ekofarmy řešením?

Tradiční život na venkově nemůže bez sedláka existovat. Malé farmy vytvářejí multiplikační efekt, dostanou dotace a užívají je v místě a okolí. Dávají práci lidem, zajišťují místní obslužnost, a navíc se na ně nabalují další živnosti jako malý obchod. Když farmář produkuje surovinu, kterou je schopen zpracovat do nějakého výrobku s přidanou hodnotou, je a bude to vždy pro dané místo přínosem.

Kde vidíte největší potenciál ekofarem z hlediska poptávky?

Samozřejmě je to mléko a maso. Rozhodující je ovšem kupní síla zákazníků, protože biopotraviny budou vždy dražší. Když budete vědět, že kupujete maso přímo od Františka Nováka z jeho ekofarmy, i to, ze kterého býka steak je, je to pro vás to nejlepší. Je pravdou, že i v Česku roste počet zákazníků, kteří jsou ochotní si za biopotraviny připlatit. To je ta zásadní změna.

Rozhovor vyšel v magazínu Profit