Fritovací olej. Jeden z druhů odpadu z domácností, který jen málokomu připadne užitečný. Ale i na něm se dá dobře vydělat. Plánuje to alespoň česká technologická společnost Nafigate. Akademici z Vysokého učení technického v Brně ve spolupráci s kolegy z jiných univerzit přišli na to, že z použitého fritovacího oleje lze vyrábět plasty, které se velmi rychle rozkládají. Mají patentovaný proces, který z přepáleného oleje vyrobí takzvaný biopolymer, z toho pak následně mohou vyrábět různé věci - plastové talíře či pytlíky - které se však na rozdíl od těch, na které jsme zvyklí, bez problémů rozloží ve vodě nebo půdě na vodu a oxid uhličitý. Z odpadu tak vznikne materiál, který nepoškozuje životní prostředí.
Zdá se to až příliš dokonalé, ale tato technologie bude mít zanedlouho i komerční využití. Partnerská bohumínská chemička Bochemie už začala stavět novou továrnu, která vyjde na víc než 350 milionů korun. „Od firmy Nafigate jsme koupili exkluzivní licenci jak na stavbu prvního závodu s výtěžností tisíc tun biopolymeru ročně, tak pro její další prodej ve světě. Stavba bude stát od 11 milionů do 15 milionů eur, proto se Bochemie pokusí získat na ni dotaci, ale ekonomicky se provoz má vyplatit i bez ní,“ říká Jiří Puš, člen představenstva Bochemie.
Použitý fritovací olej se bude vozit nejen z Česka, ale i z dalších států střední Evropy. Chemička i vědci chtějí využít toho, že po biopolymeru je kvůli snadné rozložitelnosti v půdě, vodě a mořích vysoká poptávka. Velký zájem o něj mají i firmy ve vysoce ziskových oborech, jako je kosmetický průmysl, kde legislativa zakazuje použití mikroplastů.
Nafigate s Bochemií tak společně završí osmiletou cestu vývoje, která si dosud vyžádala stovky milionů korun investic. „V tuto chvíli jednáme s potenciálními zahraničními investory do výstavby průmyslových továren - především v Asii, kde je největší nadbytek použitého fritovacího oleje - tedy naší vstupní suroviny,“ řekla týdeníku Euro členka představenstva společnosti Nafigate Lenka Mynářová.
Kromě Česka tak mají příjmy firmy pocházet i z Asie. Jihovýchodní země asijského kontinentu přestaly podporovat biodiesel a pro olej horší kvality teď nemají žádné využití. Podle Mynářové má potenciál hlavně čínský trh, tamní vláda odhaduje, že na řešení stávajících problémů životního prostředí - především zamoření půdy polyetylenem z fólií - potřebuje zhruba jeden milion tun biopolymerů ročně. Průmyslová linka firmy Nafigate může vyrobit deset tisíc tun za rok.
Éra recyklace
I když jsou komerční aktivity firmy Nafigate zatím spíše výjimkou, oblast zpracování použitých plastů, skla, elektroniky či bioodpadu se bude v Česku prudce rozvíjet. Hlavní příčinou je zpřísňující legislativa, kdy se už od roku 2024 má úplně přestat skládkovat a většina odpadů se bude muset druhotně zpracovávat či ekologicky spalovat.
Češi jsou navíc přeborníci v třídění, takže je i dostatek vstupních surovin. Například u papíru, který lze recyklovat až sedmkrát, ročně vytřídí každý obyvatel zhruba 14 kilogramů, což je ročně více než 147 milionů tun. Podle firmy Eko-kom, která provozuje síť barevných kontejnerů, v roce 2017 vytřídil každý Čech v průměru 47 kilogramů odpadu.
Hrstka firem na zpracování odpadu už v Česku funguje. Replast Plzeň recykluje kabely na podlahovou krytinu, brandýská firma Ciur, která se zabývá výrobou tepelných izolací, vyrábí z recyklovaného papíru celulózová vlákna. „V současné době touto technologií vyrábíme více než 50 druhů výrobků, které se používají v silničním a pozemním stavitelství,“ říká zástupce firmy Michal Urbánek. Textil pak recykluje například firma Forewear.
Spalovači vs. skládkovači
Z posledních statistik Eurostatu vyplývá, že v objemu komunálního odpadu je na tom Česká republika poměrně dobře. Jeden obyvatel ročně v průměru vyprodukuje 339 kilogramů komunálního odpadu, což je po Rumunsku a Polsku třetí nejlepší výsledek. Průměr Evropské unie je 480 kilogramů, nejvíce to je v Dánsku - 777 kilogramů.
Jiné statistiky má ovšem ministerstvo životního prostředí, podle něhož Češi v roce 2016 vyprodukovali 5,6 milionu tun, tedy o dva miliony více, než tvrdí statistický úřad. Na jednoho občana Česka tedy nevychází 339 kilogramů, ale 531. Poměrně podstatný rozdíl je dán rozdílnou metodikou Českého statistického úřadu a ministerstva.
Mnohem hůř je na tom však Česko s recyklací. V roce 2016 Češi podle Eurostatu recyklovali z celkové produkce komunálního odpadu jen 33,6 procenta. Průměr zemí Evropské unie je přitom 46 procent. Čísla se v této branži vytrvale rozcházejí a v boji mezi ministerstvem Richarda Brabce a Českým statistickým úřadem se zrcadlí spor, který mezi sebou vedou příznivci skládkování a spalovači. Spor řešily i evropské úřady. Brusel nakonec řekl, že bude brát data od statistického úřadu.
Spory možná vyřeší až nová legislativa v oblasti odpadů, která má být předložena do konce roku.
Lobbisté u popelnic. Zákon o nakládání s odpady budí obrovský rozruch už dekádu
Na nové podmínky pro zpracování odpadů dnes čeká několik hotových projektů spaloven. Na papíře je zatím mají Daniel Křetínský a společnost ČEZ, firma Veolia Energy jej už hodlá realizovat. V Karviné postaví multifunkční palivový kotel, který bude spalovat odpady či biomasu. Zakázka by měla být vypsána během prázdnin, stavět by mohly firmy jako Fortum, ABB či SES Tlmače.
Nebude to nezanedbatelná investice - výše zakázky na stavbu kotle včetně třídírny přesáhne miliardu korun. Veolia už má podepsaná memoranda s Karvinou a Havířovem, od nich bude odpady brát. Vyrábět pak bude elektřinu a teplo.
Poplatek dva tisíce
V Česku trvá legislativní nejistota. Od finálního znění odpadových paragrafů se totiž odvíjí především to, kam poputují zisky. A tím hlavním číslem, o které se vede boj lobbistů, je poplatek za skládkování.
Dobře to ilustruje starší příklad. Když se v zákoně o ochraně ovzduší v roce 2007 objevil údaj 4,5 procenta, tedy povinný podíl biosložky v naftě, postavil současný premiér Andrej Babiš v Lovosicích chemičku Preol na výrobu bionafty. Po třech letech pak Babiš i přes prezidentské veto Václava Klause vylobboval změnu podílu ze 4,5 na šest. Vlastní firmě i dalším výrobcům biopaliv tak zajistil mnohem větší odbyt.
Ministerstvo životního prostředí podle informací týdeníku Euro navrhuje poplatek za skládkování radikálně zvýšit ze současných zhruba 500 korun, které se platí od roku 2009, až na dva tisíce. „Je jasné, že čím bude dražší skládkování, tím bude vyšší motivace hledat nové cesty k recyklaci. Fakt, že skládkařské firmy argumentují, že poplatek je zbytečný, protože umějí dělat celý management skládkování efektivně, je jen krátkozraký pohled, který víceméně nahrává jejich byznysu,“ myslí si ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky Ivana Jonášová, podle níž na skládkách ročně mizejí miliony tun velmi cenných materiálů.
Klička v zákonu
Jasno má v tomto ohledu Markéta Miklaso vá z Krajského úřadu Libereckého kraje, podle níž některé skládkařské společnosti kvůli vyšší ziskovosti ohýbají statistiky. Podle ní je míra skládkování směsného komunálního a velkoobjemového odpadu mnohem vyšší, než jsou oficiální čísla - pohybuje se téměř na 60 procentech. „Jestliže je však komunální odpad upraven technologií mechanicko-biologické úpravy, vzniká speciální odpad, který se nepočítá do komunálních odpadů. I když většinou skončí rovněž ve skládce, není již deklarován jako směsný komunální odpad a bývá využit i k technickému zabezpečení skládky. Hle, jak se problém zdánlivě vyřešil - tedy alespoň v číslech,“ říká Markéta Miklasová.
Firmy tak obcházejí zákon, aby mohly vozit na skládky více odpadu, který by měl skončit v třídicích linkách. Stát musí rozvážit, jak ekonomicky motivovat firmy k tomu, aby odpad v nejvyšší možné míře zpracovávaly. Kdo tedy dobře vydělá na našich popelnicích, se dozvíme na konci letošního roku.
Dále čtěte:
Den boje proti plastům: Češi odpad třídí zodpovědně, často ale zbytečně
Kolik každý Čech vyprodukuje ročně odpadu?
Brána do pekla: pohřebiště počítačů ukrývají drahé kovy za miliardy
Hliník místo lithia. Edison internetu chystá černou labuť v energetice
